"Mají to být svátky klidu, ale pro mě to jsou svátky stresu. Trápím se tím, že dětem nemohu dát to, co by chtěly," říká se slzami v očích Karolína, matka jedenáctiletého syna a dvouleté dcery. Podobně jako další lidé vystupující v reportáži si nepřeje uvést své pravé jméno, redakce jej však stejně jako v ostatních případech zná.
Karolína vychovává v moravskoslezském městě Krnov své děti sama, každé má s jiným otcem. Oba poctivě platí výživné, ale celkově to dělá jen asi šest a půl tisíce korun. Karolína je se svou malou dcerou na mateřské a na brigádách si tak přivydělat nemůže, protože by se jí neměl kdo o dítě postarat. Rodinný rozpočet má tak dost omezený.
Na Vánoce si snaží dávat peníze bokem po celý rok. "Odkládám si třeba dvě stě korun měsíčně, abych měla dva tisíce na nakoupení dárků. Jenže je to těžké, když člověk žije opravdu z ruky do pusy. A i když chce a něco si odkládá, tak se vám pak rozbije pračka a novou stejně musíte koupit z těchto peněz," popisuje Karolína.
Starší syn je už ve věku, kdy se mu snaží vysvětlit, že ne všechny dárky si může dovolit mu koupit. Snaží se tak najít alespoň takovou variantu jeho přání, která mu udělá radost, přestože to není úplně to, co by si ve svých největších snech představoval. "Člověk se hodně trápí, aby dítěti udělal takové Vánoce, jaké si přeje. Dítě přece nemůže nést odpovědnost za to, že na něj táta kašle," říká Karolína.
Jí naštěstí s jedním dárkem pro syna a jedním pro dceru pomohl Klub svobodných matek. Vánoce však samozřejmě nejsou jen o dárcích. Karolíně pomohlo, že má umělý vánoční stromeček a výzdobu ještě z období, kdy žila ve vztahu a relativně finančně zabezpečená. Cukroví peče s dětmi takové, které lze zhotovit z dobře dostupných surovin.
U štědrovečerní večeře však chce dětem dopřát i něco více, než na co jsou normálně zvyklé. "Jsou tam laskominy, které si matka samoživitelka dovolit nemůže. Jdu si kvůli tomu půjčit i peníze, i když mě to pak třeba žere. Ale člověk pro děti udělá za každou cenu první poslední. Srdce mi nedá, abych jim dala na stůl suché brambory," říká Karolína.
Přestože mluví o půjčce, nikdy si u banky ani úvěrové společnosti kvůli Vánocům nepůjčila. Nechce se dostat do dluhů. Když už si půjčuje, tak jedině u nejbližší rodiny, jen pár stovek, u kterých ví, že je za týden bude schopná vrátit.
Přestože oba její bývalí partneři vzorně platí výživné, tím pomoc z jejich strany končí. Nepodílí se například na nákupu dárků k Vánocům či narozeninám ani sami žádný svému dítěti nedají.
Karolína si proto myslí, že mnoha matkám samoživitelkám by pomohlo, kdyby na Vánoce myslely i zákony - kdyby se prosincové alimenty o něco zvedly. "Kdyby bylo v prosinci o dva tisíce vyšší výživné, tak by matka nemusela mít stres z Vánoc. Děti by byly šťastné, protože by jim maminky mohly splnit, co si přejí," zamýšlí se Karolína.
Vánoce na ulici a s alkoholem
Šestašedesátiletý Vladimír z Ostravy malé děti nemá a nemusí si tak lámat hlavu s tím, čím je na Vánoce potěší. Svátky stráví v Charitním domě sv. Františka, kde už tři roky žije. A nestěžuje si. Naopak je vděčný za možnost zde být. Vánoce tady tráví ve společnosti dalších lidí s podobným osudem. Nechybí cukroví, řízky ani drobné dárečky v podobě rukavic, teplého oblečení či hygieny. Přestože je vděčný, že zde může trávit Vánoce, byl by rád, aby ty příští zažil jinde.
Začátkem ledna se stěhuje do městského bytu, na což se nesmírně těší. S novým rokem tak dostane novou šanci žít spořádaný život a definitivně prokázat, že se ze všech svých chyb poučil. A Vladimír si je uvědomuje. Nakonec jich za svůj dosavadní život nakupil hned několik.
Patrně tu nejhorší udělal, když přišel o práci. Začal holdovat alkoholu, přišel o byt a skončil na ulici. Několikrát se dostal i do vězení. Jak sám říká, nepřepadával babičky, ale drobnými krádežemi v obchodě se snažil kvůli nouzi nějak uživit, za což dostal několikatýdenní či měsíční tresty odnětí svobody.
"A alkohol tomu dal korunu. Ten to zazdil úplně. Sice vám je po něm chvilku dobře, ale pak je to ještě horší. Problémy se tím nevyřeší, naopak ještě narůstají. Nabaluje se to jako hovnivál," popisuje Vladimír.
Pár vánočních svátků tak strávil i na ulici, i když to pro bezdomovce je den jako každý jiný. Vladimír se toulal městem, díval se lidem do oken, ve kterých pozoroval rozsvícené vánoční stromečky. Tyhle momenty byly pro něj zvlášť těžké. "Je vám to na jednu stranu líto, na druhou stranu si musíte uvědomit, že jste se do toho dostal sám jako já. Já si to přiznávám," uznává Vladimír. Občas přece jenom ale i jako člověk bez domova pocítil, že jsou Vánoce. To když mu seniorky donesly salát, rybu nebo řízek.
Mezitím se dál zhoršovala jeho závislost na alkoholu. Ráno trpěl abstinenčními příznaky, klepal se. "Potřeboval jsem alkohol, byl to věčný kolotoč. Ani jsem se z toho pořádně nedostal a od rána jsem v tom jel zase. To nešlo zastavit," vzpomíná Vladimír.
Vyhledal proto odbornou pomoc, začal se léčit. Po úspěšné léčbě mu pomohli pracovníci Charity, dostal možnost se ubytovat v azylovém domě, kde je dosud. Zde dostal odbornou pomoc. Navíc díky zdejšímu přísnému zákazu požívání alkoholu lépe odolával touze se znovu napít. Za to je tamním lidem nesmírně vděčný. "Kdybych po léčbě zůstal na ulici nebo šel na obyčejnou ubytovnu, tak věřím tomu, že by mě to mohlo zase stáhnout. Na ubytovně se nic jiného nedělá, než chlastá a fetuje. Tady jsem dostal takovou berličku, která mi pomohla se odrazit," říká Vladimír.
"Jako otec jsem selhal"
Nyní je už v pokročilém věku, možnosti přivýdělku jsou tak značně omezené. V azylovém domě ale pracuje 30 hodin měsíčně. Uklízí noclehárnu a jídelnu. Peníze za to nedostává, Charita mu však dá doklad, díky němuž se mu prý o zhruba 700 korun měsíčně zvedne sociální dávka.
Teď už o sobě tvrdí, že se z největšího bahna dostal a nyní mu zbývá ze sebe setřást jeho zbytky. Věří, že díky městskému bytu bude moct zase začít žít jako normální člověk.
K tomu mu však bude stále chybět kontakt s rodinou. Se čtyřicetiletou dcerou se nestýká. I to si vyčítá. "Rozvedl jsem se, když jí byly čtyři roky. Bydlela s manželkou, která je už bohužel deset let po smrti. A dcera žije někde na Vysočině. Bolí mě to, ale v kontaktu nejsme," popisuje Vladimír.
Naposledy ji viděl před dvěma lety. Rád by se s ní stýkal pravidelně, ale nechce. "Má svůj život. Já už se jí do něho nechci montovat. Nedal jsem jí to, co bych jako rodič měl, a teď nechci, aby si myslela, že když táta nic nemá, tak 'přilejzá'. Já vím, že taková třeba není, ale stejně," poznamenává Vladimír.
Peníze spolkne nájem, na dárky už asi nebude
Štěstí se v těžkém životě před časem usmálo i na Denisu z Kladna. Zatímco většina lidí bude rozbalovat dárky až v úterý, její rodina ten největší dostala už na začátku prosince. Po třech letech na ubytovně takzvaných obchodníků s chudobou dostala městský byt.
Místo malého pokoje, společných sprch a záchodů se štěnicemi a podobnou havětí má nyní velký a čistý byt se třemi pokoji a kuchyní. Její rodině se čtyřmi dětmi ve věku sedmnáct, patnáct, sedm a tři roky se tak výrazně zlepšil život. I tak si ale ani zdaleka nemůže dovolit dát svým dětem dárky v takové hodnotě jako průměrný Čech.
"Řekla jsem jim, že je přednější nájem. Nějaké maličkosti ode mě dostanou, ale to je všechno. Oni to chápou a počítají, že je mi přednější bydlení než nějaké Vánoce," říká o svých dětech Denisa. Zároveň by si do bytu ráda pořídila nezbytné vybavení.
Za dárky tak nechce zbytečně utrácet. Sedmileté dceři se chystá koupit deníček a panenku, o které stojí. Tříletému synovi nadělí nejspíš nějaké autíčko. Co koupí jejich dvěma starším sourozencům, však stále týden před Štědrým dnem nevěděla. Půjde však jen o nějakou drobnost.
"Čekám, kolik peněz mi zůstane. Musím si to propočítat. Do konce měsíce musím zaplatit nájem. A to je mi přednější, než abych kupovala drahé dárky a byla s dětmi na ulici nebo na ubytovně," říká Denisa.
Záležet bude také na tom, zdali její bývalý partner začne od prosince platit alimenty, jak jí slíbil. Kdyby přišly ještě před Vánocemi, část z těchto peněz by pak šla na dárky. Výživné by pro ni bylo výrazné přilepšení k rozpočtu.
Momentálně je ještě na mateřské, ale ráda by nastoupila do nějaké práce. Prozatím však nemá pro tříletého syna školku ani hlídání, což ji limituje. Od pracovnice z úřadu práce má však informaci, že od března by se pro ni mohla situace zlepšit a mohla by nastoupit někam, kde by chodila na ranní směny, tak aby si po návratu z práce mohla vyzvednout své dítě ze školky.
Na rozdíl od Karolíny však nebude Denisa ani zbytečně utrácet za štědrovečerní večeři. "Řízek a bramborový salát na stole bude, cukroví také. I nějaké ovoce, ale pojmeme to opravdu jen symbolicky. Bude to vlastně skoro jako normální všední den, jen pak půjdeme ke stromečku, kde budou nějaké maličkosti," popisuje Denisa.
