"Svět bláznů je venku, ne tady." Den za zdmi Psychiatrické nemocnice Bohnice

"Svět bláznů je venku, ne tady." Den za zdmi Psychiatrické nemocnice Bohnice
Za ní se ukrývá rozsáhlý areál, do kterého by se vešla zhruba polovina pražského Starého Města. I proto připomíná spíše velký park. Vpravo je nemocniční kostel svatého Václava.
Nemocniční kaplan Jaromír Odrobiňák upozorňuje, že kostel je důležitým místem nejen pro věřící pacienty. "Asi nepřekvapí, že u psychicky nemocných se často objevuje duchovní tematika jako součást nemoci. Kaplan v takové situaci je průvodcem, který pomáhá zorientovat se, co z toho může být projevem zdravé spirituality a co naopak důsledek aktuálního onemocnění," říká.
Symbol Psychiatrické nemocnice Bohnice. Administrativní budova architekta Václava Roštlapila. Ten stojí mimo jiné i za Strakovou akademií, kde dnes sídlí vláda.
"Máme tady veškerá psychofarmaka, která jsou v současnosti v Česku dostupná," ukazuje primář Pavel Trančík. Zobrazit 36 fotografií
Foto: Jakub Plíhal
Tomáš Klézl Jakub Plíhal Tomáš Klézl, Jakub Plíhal
9. 1. 2024 5:30
Duševně nemocných v Česku přibývá a psychiatrické nemocnice hlásí plno. A to včetně té největší v pražských Bohnicích. "Lidé o nás mají spoustu předsudků, říkají, že děláme z lidí bezduché loutky. Péče o duševně nemocné ale už dávno nepřipomíná film Přelet nad kukaččím hnízdem," shodují se místní zaměstnanci. Aktuálně.cz se o tom šlo přesvědčit do největší nemocnice svého druhu v Česku.

Je to zvláštní čekárna. Na jedné lavičce sedí mladík, kterému může být sotva osmnáct, na další pak dvojice seniorů. Nikdo nekrvácí, nikdo nemá ruku v sádře. Na první pohled není zcela zjevné, proč potřebují za lékařem. Problémy, se kterými sem přišli, se totiž schovávají hluboko uvnitř.

Stojíme na centrálním příjmu Psychiatrické nemocnice Bohnice. Je to největší zařízení tohoto druhu v Česku, kapacitu má zhruba 1200 lůžek. V posledních měsících ale stačí jen velmi těsně. "Denně se na centrálním příjmu otočí kolem 40 lidí," říká Aleš Jirmus, který pracuje na pozici vrchní sestry. Většinu příchozích nemocnice přijme.

Administrativní budova Psychiatrické nemocnice Bohnice.
Administrativní budova Psychiatrické nemocnice Bohnice. | Foto: Jakub Plíhal

O založení ústavu se rozhodlo před 120 lety - tlak moderního světa zvyšoval počet "choromyslných". Dnes se jim tak už sice neříká, počet lidí s psychickými problémy ale v Česku trvale roste. Depresí a úzkostí od roku 2010 přibylo o pětinu, příznaky deprese pociťuje třetina dospělých, hlásí nedávné studie.

V Bohnicích se léčí nejen oni. V obrovském areálu, do kterého by se vešla polovina pražského Starého Města, přebývají lidé s duševními chorobami, jako je schizofrenie nebo bipolární porucha, nebo se závislostmi na drogách, alkoholu nebo hazardních hrách. 

Každý z nich ale na začátku své cesty musí projít právě centrálním příjmem. "Psychiatr s pacientem udělá vstupní pohovor a rozhodne, jestli je třeba ho hospitalizovat. A určí, jaké oddělení bude nejvhodnější," představuje Jirmus.

V nemocnici je celkem 32 oddělení, v areálu ale člověk najde i několik ambulancí, budovy sloužící terapiím, jídelnu, kostel nebo kavárnu. Pacienti se dělí podle věku, pohlaví i druhu a závažnosti diagnózy. Aktuálně.cz se vydalo na některá z nich. 

Pomohou léky i hudební nástroje

Jako první přicházíme na oddělení 26. A to zrovna ve chvíli, kdy pacienti dostávají předepsané léky. "Máme tady veškerá psychofarmaka, včetně těch nejmodernějších, která jsou v současnosti v Česku dostupná," ukazuje primář Pavel Trančík na skříň plnou léků.

Složení zdejších pacientů označuje za "psychiatrickou všehochuť". Personál zde pomáhá lidem s depresí, schizofrenií i poruchami příjmu potravy. Pacienty spojuje, že s lékaři spolupracují a nejsou agresivní. Klidná atmosféra se nese celým oddělením. Je zde poměrně ticho, pokoje po dvou jsou uklizené, na chodby i do společenských místností dopadá spousta světla.

Primář Pavel Trančík a skříň s léky.
Primář Pavel Trančík a skříň s léky. | Foto: Jakub Plíhal

Pacienti to potřebují. Jde o takzvané uzavřené oddělení, ven mohou jen na oplocenou zahradu. Ne proto, že by byli nebezpeční pro ostatní - spíše sami sobě. Někteří z nich mají krátce po pokusu o sebevraždu, jiní jsou pro pohyb venku příliš dezorientovaní. "Ztratili kontakt s realitou vlivem drog nebo úrazu. Máme zde i pacienta, který spadl ze skály a poškodil si mozek. Teď je úplně mimo realitu. Netrefí ani do postele," vysvětluje primář Trančík. 

Díky velkým oknům ze sesterny mají zaměstnanci přehled o všem, co se děje na chodbě. Dva speciální pokoje jsou pak pod neustálým dohledem kamer. "Jsou lidé, kteří myslí na sebevraždu neustále. Není neobvyklé, že se o ni pokusí i během hospitalizace," upozorňuje. 

Pacienti zde stráví průměrně měsíc. Mohou se scházet ve společenské místnosti, a dokonce si zakouřit. Přes den docházejí na terapie. Jak ale primář uvádí, nejvíce se na zlepšení podepisují zejména léky.

"Občas slýchám, že z lidí děláme bezduché loutky. Ano, v akutním stavu mohou působit pacienti utlumeně. Ale je to žádoucí. Většina léků účinkuje za dva tři týdny. Pokud se stav nelepší, můžeme navrhovat další způsoby léčby. Třeba elektrokonvulzivní terapie," zmiňuje postup, kterému se dříve lidově říkalo elektrošoky.

Oddělení 26.
Oddělení 26. | Foto: Jakub Plíhal

Lidé podle něj bývají často překvapení, že se v psychiatrii stále léčí těžké deprese nebo psychózy touto metodou. Zároveň ale upozorňuje, že proces už dávno nevypadá tak, jak jej třeba před půl stoletím ukazoval režisér Miloš Forman ve svém filmu Přelet nad kukaččím hnízdem.

"Jde o velmi účinnou, zcela dobrovolnou léčbu. Pacient je v dnešní době v celkové anestezii, netrpí žádnou bolestí. Žádné roubíky ani propínání bez uspání. Předem jej zkontroluje internista. Komplikace mohou nastat, ale asi stejně jako při běžném chirurgickém zákroku. Daleko větší procento ale tvoří lidé, kterým tato léčba pomohla. Naopak se to třeba doporučuje těhotným ženám, které nemohou brát léky," vysvětluje primář.

"Musíme být pacifisté, i když lítají židle"

Přísnější režim funguje v přízemí zcela nově postaveného oddělení 36. Sem návštěvy ani novináři nemohou - z prvního patra můžeme pouze shlížet na venkovní atrium, po kterém se prochází několik pacientů. Právě zde nemocnice pomáhá lidem, kteří mohou být vlivem svého duševního onemocnění nebezpeční sobě nebo okolí.

"Jednoduše řečeno, kdo nespolupracuje, je tam dole," říká zdravotní bratr Jakub, který zde pracuje 15 let. Jde z něj respekt. Ať už kvůli výšce, četným tetováním, nebo svalům. Podle svých slov se ale snaží s pacienty pracovat tak, aby sílu nemusel vůbec zapojovat. "Snažíme se vše řešit v klidu, bez eskalace. Být lidští, vytvořit vzájemnou důvěru. Čím víc nenávisti v nich vytvoříme, tím větší budou mít strach a léčba bude těžší," vysvětluje.

Neskrývá ale, že situace na oddělení bývá občas vyostřená. "Minulý týden se tam pacienti začali prát, lítaly tam pěsti i židle. Do toho už musíte jít. Nesmíte ale používat donucovací prostředky. Spíš je třeba každého odvést do jiné místnosti a tam si s nimi promluvit. Jsou ale i situace, kdy je třeba pacienta zklidnit například pobytem v izolační místnosti nebo připoutáním k lůžku, což je ovšem pouze krajní řešení," popisuje zdravotní bratr.

Dodává, že ani nejagresivnější pacienti nebývají v Bohnicích připoutaní k lůžku více než pár hodin v kuse. "Většinou se po hodině nebo dvou uklidní, tak je pustíme. Spousta lidí si myslí, že nám připoutávání k lůžku ušetří práci, že to děláme rádi. Není to tak. Je to strašně moc měření, zapisování, kontrol. Lepší je mít člověka na vycházce, kde si zakouří, něco zahraje, než na izolaci. Hlavní je s ním tu situaci probrat a vysvětlit," přitakává vrchní sestra oddělení 36 Aleš Jirmus.

Atrium oddělení neklidných pacientů.
Atrium oddělení neklidných pacientů. | Foto: Jakub Plíhal

Člověk se tady může něco naučit a vypnout

Přistupujeme k budově s nápisem, který by zřejmě v nemocnici čekal jen málokdo: základní škola. Ta v nemocnici musí být, jsou tady i děti školou povinné. I na dětském oddělení je plno. "Máme tady zejména adolescenty ve věku 15 až 18 let. Hlavně kvůli úzkostem, sebevražedným stavům, sebepoškozování, poruchám příjmu potravy," vyjmenovává staniční sestra Nacka Tallošiová.

Právě mladá generace podle studie Národního ústavu duševního zdraví trpí psychickými potížemi nejvíce. Až 40 procent žáků devátých tříd základních škol vykazuje známky střední až těžké deprese.

"Určitě je za tím covid, přehršel informací, se kterými se musíme potýkat, rychlost, jakou se k nám dostávají. Je na nás velký nárok pracovat a studovat. A asi jsme i křehčí," říká Eliška Kvasničková, mladá žena, která si sama prošla léčbou deprese.

Pacient v peer klubu.
Pacient v peer klubu. | Foto: Jakub Plíhal

Setkáváme se s ní v budově nemocničního divadla. Zde je na rozdíl od zbytku zařízení veselo. Line se odsud zvuk kytary a zpěv, u stolku sedí náctiletí a hrají stolní hry. Jsme v bohnickém peer klubu, prostoru, kde se mohou scházet mladí pacienti, kteří mají povolené vycházky po areálu. "Snažíme se, aby to tady nebylo tak nemocniční," říká Eliška.

Patří mezi peer terapeuty. Tedy lidi, kteří si sami prošli psychickým onemocněním a své zkušenosti mohou předat současným pacientům. "Když lidé vidí, že máme podobné zkušenosti, je pro ně snazší sdílet své vlastní," vysvětluje.

Možností, jak mohou pacienti v Bohnicích trávit svůj čas - ať už pro zábavu, nebo jako součást terapie - je ale víc. Oddělení zdobí obrazy, keramické sošky nebo další vybavení, které vyrobili sami pacienti. "Lidé s psychickou chorobou bývají velmi tvůrčí. Jakmile se dostanou z toho nejhoršího, tak to ale občas mizí," říká terapeutka, která vede malířské dílny.

Ve vedlejší textilní dílně zastihujeme osmadvacetiletou pacientku, která si přišla jako součást terapie ušít halenku. "Dílny jsou hrozně super. Hlavní je, že můžete vypadnout z oddělení. Ale zároveň se naučíte nové věci. Nemocnice není jen ležení v posteli, člověk se tady může něco naučit a vypnout u toho," říká pacientka, která se v nemocnici léčí s depresí.

Halenka, kterou pacientka ušila na textilních dílnách.
Halenka, kterou pacientka ušila na textilních dílnách. | Foto: Jakub Plíhal

Koně, králíci i nácvik placení v obchodě

Ještě víc ale v areálu překvapí, že na jeho okraji leží farma. A to se vším všudy. Pobíhají zde psi, bečí ovce, jezdí traktor. Dříve měla farma spíše praktické důvody - nemocnice ležela několik kilometrů za Prahou a musela být soběstačná i v zásobování jídlem. Dnes slouží farma hlavně terapiím.

Využívají se třeba koně. Těch má nemocnice asi deset a každý z nich má trochu jinou úlohu. "Kůň na lidi působí uklidňujícím dojmem. Kolotoče myšlenek se zastaví, lidé jsou tady a teď. To se daří fakt málo, protože oni jsou jinak konstantně v tom svém problému," říká fyzioterapeutka Daniela Münichová.

Na klisně Koře ukazuje, jak jízda na koni také lidem s depresí nebo dětem s tělesným postižením pomáhá rozvíjet svaly. "Pohyb koňského hřbetu léčí. Člověk, který na něm sedí, musí reflexně udržovat rovnováhu, stabilizovat se. Při této aktivitě se zapojují svaly, které se běžnou terapií hrozně těžko rozcvičují," doplňuje expertka na hipoterapii, tedy léčbu s využitím koní, Hana Hermannová.

"Pohyb koňského hřbetu léčí," říká expertka na hipoterapii Hana Hermannová.
"Pohyb koňského hřbetu léčí," říká expertka na hipoterapii Hana Hermannová. | Foto: Jakub Plíhal

Práce na socioterapeutické farmě může pacientům, kteří se v Bohnicích léčí dlouhodobě, pomoci usnadnit návrat do běžného života. Už jen tím, že se třeba postarají o králíky. "Ztrácejí běžné návyky, nejsou zvyklí na zodpovědnost. Začít tak lze třeba tím, že si zvyknou vyměňovat vodu králíkům," říká Münichová.

Na návrat do běžného života připravuje pacienty také oddělení fyzioterapie a ergoterapie. "Onemocnění, jako je schizofrenie nebo i závislost na alkoholu, mohou mít výrazné dopady na funkci mozku. Lidé kvůli tomu často nejsou schopní plnit úkony, které nám přijdou zcela běžné. Například tady i trénujeme, jak platit v obchodě," říká vedoucí fyzioterapeutka Anna Jindrová Kopecká.

I pro lidi, kteří se důkladně připraví na návrat do běženého života, ale bývá často těžké si zvyknout. "Pro spoustu lidí je to tady bezpečná zóna, kde se cítí chránění a pochopení, jelikož bláznivý svět je tam venku, nikoliv u nás," říká jedna z terapeutek.

Kostel potřebuje opravu, peníze chybí
Autor fotografie: Jakub Plíhal

Kostel potřebuje opravu, peníze chybí

Vzdálenosti mezi jednotlivými budovami často překvapí. Bohnice působí spíš jako velký park než nemocnice, zeleň pokrývá většinu areálu. Komplex je navíc památkově chráněný, což dává místu historický šarm. Část je citlivě opravená, některé budovy ale na rekonstrukci ještě čekají.

Ačkoli je duševní zdraví stále naléhavějším tématem, stát dlouhodobě zanedbával jeho financování, míní ředitelka nemocnice Zuzana Barboríková. Nemocnice sice je státní příspěvkovou organizací, peníze ale získává především z veřejného zdravotního pojištění. Až poslední rok a půl se daří hospodaření nemocnice udržet v plusu.

"Nemocnice dává na platy 80 až 85 procent svých příjmů a ze zbývající části prostředků se financuje celkový provoz nemocnice, což není mnoho," uvedla ředitelka.

Ač vypadá na první pohled stále působivě, rekonstrukci nutně potřebuje i zdejší kostel svatého Václava. Na opravu střechy nemocnice nedávno vypsala sbírku. Cenu opravy odhaduje na nejméně devět milionů korun.

Nemocniční kaplan Jaromír Odrobiňák upozorňuje, že kostel je důležitým místem nejen pro věřící pacienty. "Asi nepřekvapí, že u psychicky nemocných se často objevuje duchovní tématika jako součást nemoci. Kaplan v takové situaci je průvodcem, který pomáhá zorientovat se, co z toho může být projevem zdravé spirituality a co naopak důsledek aktuálního onemocnění," říká.

 

Právě se děje

Další zprávy