Po poledni se pod eskalátory na pražském hlavním nádraží schází Jirka, Milan, Jarda a Pepa. Čtyři pánové v důchodu, kteří spolu už od roku 2011 chodí pravidelně každé úterý na vycházky, jejichž cílem jsou hospody. Všichni mají batohy, teplé bundy a čepice.
Jejich klub, jak skupinu označují, čítá v plném počtu deset členů. Dnes se však sešla jen část z nich. Někteří z nich nejsou očkovaní, takže je do restaurací nepustí, jiní se v době epidemie větším společnostem ze strachu o své zdraví raději vyhýbají.
"Už jsme navštívili přes 460 hospod a nepřestali jsme chodit ven ani během pandemie. Naše tradice chození na pivo vlastně začala už před padesáti lety, to jsme spolu chodili vždy po práci. V průběhu let se osazenstvo pomalu měnilo a před deseti lety se konečně ustálilo. Teď je jediný důvod odchodu ze skupiny smrt," říká s nadsázkou sedmaosmdesátiletý Jirka, který je nejstarším členem výpravy.
Ačkoliv je hlavním cílem každé vycházky minimálně půllitr piva, skupina vyzdvihuje i sportovní stránku pravidelných setkání. Koneckonců Jarda se jich kvůli pivu neúčastní, je totiž abstinent. On i zbytek skupiny pak hned pod eskalátory na pražském nádraží zapínají krokoměry a ušlé kilometry pečlivě evidují.
"Není to jen tak, aby někdo v našem věku chodil každý týden na túry," směje se Milan. Jejich pravidelný trénink je znát, navzdory svému věku působí všichni čtyři senioři vitálně, svou rychlostí a stylem chůze by se jistě vyrovnali i mnohým mladším.
Už druhé kolo okolo republiky
Za dobu existence klubu ušli už 3216 kilometrů, což je vzdálenost, za kterou by jedenapůlkrát obešli hranice celé republiky. Většina výletů začíná právě na hlavním nádraží, odkud skupina vyjíždí za Prahu, kde navštíví vybranou hospodu. Zpátky se ale vždy vrací po svých.
Velkou část hospod v hlavním městě totiž už navštívili. Jejich vůbec první, která se později stala jejich klubovou základnou, je restaurace U Glaubiců na Malé straně. Tam se začala psát historie tohoto klubu. Od té doby hospody v kronice přibývají, momentálně jich tam je už 460. O tom, že senioři berou svůj spolek vážně, svědčí i to, že od roku 2017 mají své vlastní poštovní známky s portréty všech členů.
Během sychravého listopadového úterý má skupina v plánu tentokrát hospodu U Študáka na žižkovském Balkáně. Vlakem tak tentokrát nejedou, ač železnice při plánování jejich výletu hraje velkou roli. Jeho trasa totiž vede po bývalé trati na Žižkově od hlavního nádraží po Krejcárek, místy i po cyklostezce s výhledem na Prahu.
"Chodíme nejen proto, abychom zůstali zdraví, ale také si vždy vybíráme trasy tak, abychom viděli historické nebo architektonické památky," prozrazuje Jirka, podle čeho skupina plánuje své výlety. Během dnešní výpravy se čtveřice však těší především na to, že se podívá na v září nově otevřený podchod z hlavního nádraží na Žižkov.
Prahu ovšem účastníci výpravy skutečně velmi dobře znají. Kousek od budovy Vysoké školy ekonomické vzpomínají, jak naproti nynější budově banky chodili do hospody. "Tamhle v podjezdu stály stánky s jídlem a pitím, a protože ještě jezdily tramvaje bez dveří, vždycky jsme vyskočili a šli si dát něco na zub," vypráví Milan.
Na občerstvení nezapomínají ani teď. Po sto metrech vycházky je čas dát si něco sladkého na zub, po dalších sto metrech přichází pauza na něco ostřejšího. Jirka vyndává dřevěnou placatku a Milan nerezové skleničky na panáka. "Vždy když někdo jede do zahraničí, má za úkol přivézt zpět nějaký tradiční alkohol. A my pak ochutnáváme," vysvětluje Milan.
Šestnáctikilometrový rekord nepadl
A pak už ale skutečně vyráží a pokračují bez větších přestávek. Většina trasy vede tam, kde byly předtím koleje. Jirka a Jarda jako bývalí pracovníci ministerstva dopravy vlakům rozumí a vzdělávají tak zbývající dvojici. "Tady když projížděly nákladní vlaky, tak se ty okolní domy normálně třásly," informují ostatní. Celou cestu přidávají další zajímavosti a informace, například o tom, kde byla tiskárna jízdenek pro celou Prahu nebo kde končily pytle s odpadky vyhazované z vlaků.
Po necelých dvou hodinách pak dochází bez jakýchkoliv komplikací do cíle. Ne vždy to jde tak lehce, jak s humorem vzpomínají. "Jednou nás Jarda zavedl do Kunratického lesa, kde jsme se ztratili, a pak jsme museli přeskakovat potok. To si představte v našem věku," smějí se.
Krokoměry před hospodou ukazují osm kilometrů. Dosavadní rekord v délce 16,5 kilometru k pivovaru Únětice sice netrumfli, i tak jsou ale pánové s procházkou spokojení. Přišel čas si objednat pivo.
Uvnitř prostorné restaurace kromě jednoho manželského páru nikdo nesedí. Pepa vzpomíná, jak když sem chodil jako student, tak si nebylo skoro kam sednout a pivo se nalévalo do kyblíků. "Teď je to tu smutný, víte proč? Protože tu nejsou lidi na pivu přece," komentuje to Milan. To, že jsou dvě odpoledne a všední den, jeho názor nezmění.
Stejně názor skupiny na jejich zvláštní klub nemění ani fakt, že pití alkoholu je zdraví škodlivé. Milan vzápětí dodává, že se ani jako milovníci piva neoznačují, ale spíše používají honosnější termín cereviziafilové podle latinského slova pro pivo. Takový cereviziafil si totiž podle nich pivo vychutnává a dokáže ocenit jeho strukturu a proces vzniku.
V žižkovské hospodě si každý - tedy kromě abstinenta Jardy - vychutná jedno a pak už spřádají další plány. "Tak, chlapci, kam to bude příště?" ptá se Milan.
