K zubaři by to v Česku neměl mít nikdo dále než 35 minut autem. Nařizuje to vláda. Jenže ne vždy tomu tak je. A to dokonce ani v případech, kdy pacienta trápí náhlé bolesti. "K lékaři na akutní ošetření jsem musela cestovat asi 100 kilometrů," popisuje na sociální síti problémy při hledání stomatologa Eliška Starková. "Potíže se sháněním zubaře kvůli náhlým problémům mám neustále. Vždy se obrátím na pohotovost, bez dalšího zákroku zubaře však končím na ambulantní péči čím dál častěji," tvrdí další pacientka.
Právě sociální sítě jsou místem, kde lidé ze zoufalství hledají lékaře. Například facebooková skupina Hledám zubaře má šest tisíc členů a objevují se v ní desítky poptávek denně. Často však zůstávají bez odezvy.
Jiní se obrací přímo na zdravotní pojišťovny, jejichž povinností je zajistit dostupnost péče. Například jen na Revírní bratrskou pokladnu, což je jedna z nejmenších zdravotních pojišťoven v Česku, se za poslední půlrok obrátilo 1800 lidí s žádostí o zajištění zubaře.
"Bezmála polovině jsme již zubaře zajistili, pro zbývající usilovně hledáme nové stomatology, kteří nám nabídnou volné kapacity nebo s námi výhledově uzavřou novou smlouvu o poskytování péče," říká mluvčí pojišťovny Ivo Čelechovský.
Problém není celorepublikový, většina zubařů ordinuje ve velkých městech. V Praze vychází na jednoho zubaře 750 obyvatel, ve Středočeském kraji to je ale už třikrát více. Problém je například na severu Čech nebo v Moravskoslezském kraji. Když v listopadu otevřel novou ordinaci zubař v Hejnicích na Liberecku, městě s 2700 obyvateli, lidé z okolí stáli i dvanáctihodinové fronty, aby se mohli k němu zaregistrovat. A na všechny zájemce se stejně nedostalo.
Podle právníka Ondřeje Dostála, který se specializuje na zdravotnictví, je situace v některých regionech natolik kritická, že pacienti zvažují i žaloby. "Lidé se mě na tuto možnost ptají velmi často," říká. Na tuto skutečnost upozornil před nedávnem v Lidových novinách.
Pokud pojišťovna nedokáže zajistit pacientům dostupnou péči, mají podle právníka velkou šanci se u soudu domoci svých práv, ale i dosáhnout na finanční odškodnění. Zažalovat mohou i krajský úřad, jehož povinností je zajistit stomatologickou pohotovost. "V nejlepším případě by však člověk měl mít vlastního ošetřujícího lékaře, který ho zná a v nouzi mu pomůže. Využívat pohotovost jako náhražku za vlastního lékaře je systémově špatně," dodává Dostál.
Uspět u soudu by podle právníka mohli i lidé, kteří sice zubaře našli, ale musí za ním jezdit dále než 35 minut autem. V takovém případě by lidé mohli žádat po pojišťovně proplacení cestovného.
Všeobecná zdravotní pojišťovna dosud žádnou žalobu v souvislosti s neposkytnutím zubařské péče neřešila. Připouští však, že se s žádostmi o zprostředkování kontaktů na ordinace setkává často. Upozorňuje však, že v případě akutních problémů je povinen pacienta ošetřit jakýkoliv zubař. "I pokud lékař není smluvním partnerem pojišťovny pacienta, pojišťovna takový zákrok zubaři uhradí," říká mluvčí Viktorie Plívová.
Na nedostupnost lékařské péče si lze stěžovat i na ministerstvu zdravotnictví. A to bezplatně pomocí internetového formuláře. Ministerstvo tvrdí, že v loňském roce se na ně tímto způsobem obrátilo 2048 lidí, kteří nemohli sehnat zubaře. Z celkového množství přijatých žádostí o poskytnutí dostupnosti zdravotních služeb se dlouhodobě přibližně 80 procent týká právě oboru stomatologie.
Prezident České stomatologické komory Roman Šmucler však tvrdí, že v Česku málo zubařů není. Podle dat Rady evropských hlavních zubních úředníků z roku 2019 má Česko jedenáctý nejvyšší počet zubařů na sto tisíc obyvatel z 26 srovnávaných evropských zemí.
Šmucler loni v listopadu tvrdil, že problém je spíše v tom, že se lidé stále nezvykli na to za zubařem dojíždět. "Spousta lidí byla za socialismu zvyklá na jiný systém, kdy zubního lékaře poslali do místa, které by si normálně nevybral. Není to tak, jak byli někteří starostové zvyklí, že když za socialismu šel někdo do důchodu, z okresu tam poslali jiného zubaře," říká Šmucler.
