Ondřej Šimetka je špičkový a uznávaný porodník z Fakultní nemocnice Ostrava. Natolik uznávaný, že když ho v říjnu 2018 odvolal z funkce gynekologicko-porodnické kliniky nový ředitel nemocnice Evžen Machytka kvůli údajnému manažerskému pochybení, strhla se hotová bouře.
Za gynekologa se postavili jeho kolegové, Šimetka však nabízený návrat do funkce odmítl s tím, že pod novým šéfem pracovat nechce. Tato bouře nakonec odvála samotného ředitele nemocnice a odvolaný šéf kliniky se nakonec vrátil na své místo.
Oním manažerským pochybením měl být totiž odjezd Šimetky na mezinárodní misi v době, kdy se měl dovybavit pavilon péče o matku a dítě.
"Mé místo přednosty kliniky bylo slíbeno v rámci celé rošády někomu jinému, a tak mě prostě odvolal. Odvolání mi předali v pátek odpoledne bez udání důvodu, den před odjezdem na zahraniční služební cestu, stanovili nesplnitelné podmínky a hned vlastně zakázali vstup do nemocnice a kontakt se zaměstnanci," líčí nedávné události.
Tím se dostáváme k jeho působení v mezinárodní humanitární organizaci Lékaři bez hranic, která po celém světě pomáhá obětem přírodních katastrof, válečných konfliktů či epidemií nebo zkrátka tam, kde je lékařská pomoc nedostupná.
Lékařem na zpustošeném Východním Timoru
První misi absolvoval hned, jak to bylo možné, tedy okamžitě po složení atestace v roce 1999, kdy odjel do Východního Timoru. Tato maličká země ze souostroví Malé Sundy byla již od poloviny 70. let 20. století brutálně okupována Indonésií za přihlížení celého světa. Ten se probudil k akci až v roce 1999.
Tehdy se v zemi konalo referendum o nezávislosti, a ačkoliv 78 procent hlasovalo pro, Indonésie odmítala výsledky uznat, Timor dále pustošila, vyháněla obyvatele z domovů a plenila jejich vesnice. Teprve tehdy sem dorazily mírové jednotky OSN a také první humanitární mise. Mezi nimi i Lékaři bez hranic a teprve druhý Čech v této organizaci - Ondřej Šimetka.
Přijel sem jako gynekolog, ale nakonec vzhledem k zoufalému nedostatku lékařů bezprostředně po referendu pracoval spíše jako tropický doktor. "Léčil jsem malárii, podvýživu, horečku dengue (virus přenášený komáry - pozn. red.), spalničky, tuberkulózu a tak dále. To byl neuvěřitelný nápor, pacientů byly stovky," líčí dnes.
Na dalších misích s OSN tu už vykonával svou specializaci gynekologa a porodníka, jednak jako lékař, jednak jako školitel prvních timorských doktorů a porodních asistentek, později dokonce jako garant celého postgraduálního vzdělávání pro Královskou australskou chirurgickou společnost.
Srí Lanka: Dva paraleny na rodičku a kyslík jen pro někoho
Ani ve Východním Timoru však nezažil takové zoufalství jako později na Srí Lance, ačkoliv pro miliony lidí po celém světě má pověst nádherného turistického ráje. Jenže až do roku 2009 tu přes čtvrt století probíhala občanská válka mezi většinovými Sinhálci a menšinovými Tamily, jež stála život na sto tisíc lidí. Zkázu dokonalo v roce 2004 ničivé zemětřesení doprovázené vlnou tsunami, která měla na svědomí dalších třicet tisíc obětí.
Ostrovní stát se později dostal do hledáčku mnohých humanitárních organizací, Lékaři bez hranic, se tu potýkali s mimořádně náročnými podmínkami. "Bylo extrémně obtížné dostat do provincie léky, infuze, šicí materiál, ale i takové hlouposti jako například tužkové baterky," líčí Ondřej Šimetka.
Zdravotníci si museli vystačit s minimem léků a zdravotnického materiálu. "Například na každou ženu po císařském řezu vycházely jen dvě tablety paralenu pro celý pooperační průběh. Jiné léky proti bolesti nebyly k dispozici, většinu zabavovali vládní vojáci u vstupu do provincie. Velmi nepříjemné bylo i rozhodování, kterému pacientovi dáme kyslík a kterému už ne, protože v některých obdobích jsme měli třeba jen jednu malou převozovou bombu," vzpomíná.
Na Srí Lance absolvoval mezi lety 2000-2003 celkem čtyři mise, následující rok ho vyslali do Libérie, africké země zmítané občanskou válkou. Jednalo se o jeho zatím poslední misi, založil totiž rodinu a začal pracovat ve vedení gynekologicko-porodnické kliniky ve Fakultní nemocnici v Ostravě.
Extrémními výzvami vybral statisíce korun
Když už nemohl Lékařům bez hranic pomáhat v terénu svými lékařskými schopnostmi, rozhodl se pro ně aspoň získávat tolik potřebné finanční prostředky. V roce 2015 si všiml nabídky, že organizace nabízí registraci na slavný newyorský maraton. Podmínkou bylo vybrat mezi dárci minimálně tři tisíce amerických dolarů.
Maraton toužil běžet, ale chtěl ho spojit s něčím smysluplným. Zorganizoval proto dárcovskou výzvu, vytvořil webové stránky, na které postupně uveřejňoval části svých deníků z misí s Lékaři bez hranic, přidával fotky a tuto výzvu šířil mezi své známé, rodinu a kamarády.
"Prostě jsem to spojil se svým příběhem, vysvětlováním principů té organizace a humanitární práce vůbec. Podařilo se mi za velmi krátkou dobu nakonec vybrat téměř osm tisíc dolarů, tedy asi 180 tisíc korun. Mnoho mých známých se dokonce stalo pravidelnými dárci. Všechny náklady na maraton jsem si pak samozřejmě platil ze svého," říká.
V roce 2018 ho pak napadla podstatně šílenější výzva. Zjistil totiž, že se ve Východním Timoru, který mu během několika misí přirostl navzdory všem těžkostem k srdci, koná extrémní závod na horských kolech. "Na Timor jsem se chtěl jednou vrátit, protože jsem na to místo měl úžasné vzpomínky. Protože výzva tak dobře fungovala u maratonu v New Yorku, chtěl jsem zkusit, zda to bude fungovat i tady."
Fungovala. Vybral asi 130 tisíc korun, značnou část peněz přitom získal až během závodu, z něhož denně psal krátké reportáže na Facebook a zveřejňoval průběžné výsledky výzvy. Během pěti dní ujel téměř 450 km s převýšením přes 10 tisíc metrů při teplotách 35-40 stupňů. Dojela méně než polovina účastníků.
Zavírat se před světem je nesmysl
Zatímco on jezdí do rizikových oblastí, aby pomáhal tamějším obyvatelům, nebo podstupuje extrémní zkoušky, aby vybral peníze na dobročinnost, řada Čechů z pohodlí domova a v anonymitě sociálních sítí takovouto obětavou činnost kritizuje. Pod vlivem některých současných vládnoucích představitelů je pro ně podezřelá každá neziskovka či humanitární organizace, krom toho jim vadí finanční i odborná pomoc pro rozvojový svět.
"Během přímé konfrontace jsou takoví lidé vesměs zcela bez argumentů, pronáší jen takové ty floskule a moc se do diskuse nepouští. Samozřejmě eviduji takové názory z diskusí na internetu, ale tam je každý hrdina a projevuje své nejnižší pudy. Někdy je to tam čisté koncentrované zlo, lidé přeji smrt jiným lidem a umí být opravdu hnusní, z toho jde mráz po zádech," říká Šimetka.
Nechápe, jak někomu může vadit, když nezávislá humanitární organizace placená pouze soukromými dárci pomáhá lidem, kteří nemají přístup ke zdravotnické péči. "A pro mě jako porodníka je to vlastně celé ještě jednodušší. Málokdo ví, že na celém světě ročně umírá 350 tisíc žen, tedy každých 90 sekund jedna, v souvislosti s těhotenstvím a že 99 procent těchto úmrtí se děje v rozvojových zemích," uvádí.
Fakt, že se to jen v minimální míře děje v bohatých zemích, podle něj potvrzuje, že tomu lze předcházet, navíc jednoduše a celkem levně. Mnoho žen podle něj zemře jen proto, že nemají přístup k základní zdravotnické péči, k porodní asistence anebo třeba k císařskému řezu.
"Umře-li u porodu rodička, má to strašlivé dopady - dotkne se to celé rodiny, komunity i společnosti. Pozůstalé děti mohou být rekrutovány do řad dětských vojáků, nemusí se dostat ke vzdělání a to může vést k dalším konfliktům. A pak už se to týká nás všech," upozorňuje a dodává: "Jestli si někdo myslí, že naší budoucností je izolace a uzavírání se před světem, pak je tedy hodně mimo. Svět se mění velikou rychlostí a je dobré se na to připravit."
V polovině května 2019 získal Šimetka Cenu Via Bona v kategorii Dárcovská výzva. Nadace Via tak každoročně oceňuje filantropii a dobročinnost. Ondřej Šimetka však těmito termíny o své práci moc neuvažuje.
"Já svou činnost nepovažuji za nijak dobročinnou, mám pocit, že jsem vždy mnohem víc získal, než jsem dal. Nejsem prvoplánový vykonavatel dobra, snažím se spíš dělat to, co mě baví a čemu věřím," uzavírá.
