Čím se liší nadcházející volby i kampaň před nimi od těch předchozích? Co je v nich nové, s čím se už naopak nesetkáváme? Ukazuje řada polistopadových volebních klání na nějaký trend či změnu?
Tyto otázky jsme položili několika politikům, kteří kandidovali v některých dřívějších volbách (či ve vícero), v těch letošních se ale o hlasy voličů neucházejí.
S jejich pohledy, postřehy a úvahami vás budeme postupně seznamovat v tomto předvolebním miniseriálu.
***
Milujeme svobodné volby, ale nenávidíme ty, které jsme zvolili
Byl jsem na počátku roku 1990 mezi těmi, kteří byli kooptováni do tehdejší České národní rady na místa rezignujících poslanců za KSČ, a od té doby jsem se účastnil, nejprve neúspěšně, ale od roku 1998 úspěšně, všech volebních kampaní, s výjimkou této současné. Svoje dojmy, poznatky a zkušenosti bych rozdělil asi do čtyř okruhů.
Podstatnou změnou prošel, podle mého názoru, ve volebních kampaních takový fenomén, jako je touha po změně. V prvních volbách, tedy ve volbách 1990 a 1992, byla problematika změn velmi akcentována, ovšem jako touha po změně předcházejících „komunistických" pořádků, a to bez výjimky všemi politickými subjekty. I když o tom, čím bude tato minulost nahrazena, nepanovala nějak na veřejnosti deklarovaná shoda a různé politické subjekty opatrně naznačovaly své často naivní představy (např. V. Havel: přeměna ekonomiky bez nezaměstnaných). Přesto shoda na potřebě změny ve smyslu odpoutání se od minulého režimu byla naprostá. V následujících volbách v r. 1996 a předčasných 1998 tomu již bylo zcela jinak. Nebyla politickými stranami deklarována potřeba nějaké změny, ale právě naopak: byly vyslovovány obavy o uchování současného stavu, bylo mobilizováno proti levici, která by prý chtěla návrat před Únor 1948. Řada politických stran se prohlašovala za nositele „listopadových tradic" ve smyslu jejich uchování do dalšího období. V dalších volbách pak politické strany požadovaly změny ve smyslu změny současného praktického vládnutí, odstranění některých chyb, korupce, nefunkčnost veřejné správy nebo nakládání s veřejnými prostředky. Kritizována nebo naopak obhajována byla práce vládnoucí koalice, nikdo však významněji - až na patologické výjimky - nepochyboval o správnosti celého polistopadového vývoje.
To se však ve volební kampani v r. 2010 a zejména v té současné zcela a zásadně mění. Významní účastníci kampaně zpochybňují celý polistopadový vývoj a požadují zásadní změny. Nejen Ústavy a dalších zákonů, ale celého režimu. To je podle mne zásadní změna. Co slyšíme: polistopadový vývoj byl chybný, přinesl jen bordel a sajrajt, který musíme odstranit, podívejte se, kam jsme to dopracovali, vše se mělo dělat jinak, pokud se vůbec něco dělat mělo. Dokonce i konzervativní K. Schwarzenberg neodolá, aby nevyzval ke změně toho „co jsme v roce 1992 udělali špatně" (volební systém).
To podle mne souvisí nejen s nahromaděním množství chyb a nedostatků, z nichž mnoho lidí nevidí jiné východisko než zásadní změnu poměrů, zásadní změnu režimu vládnutí, ale také s tím, že jsme bezpochyby (velmi stručně řečeno) došli (nejen u nás, ale v celé Evropě) na určitou křižovatku charakterizovanou vyčerpáním možností současné zastupitelské demokracie a i ekonomických poměrů. Jinými slovy: socialismus plodí neefektivitu, která je nepřijatelná, kapitalismus plodí nerovnost, která je nesnesitelná. Ekonomický systém založený na bankovním úvěru (na dluzích) je, zdá se, nadále neudržitelný a ekonomika bez vypůjčování zase není patrně schopna zvládnout sociální problémy. Toto poznání pak vede k novému nazírání na kvalitu života, totiž k novému pohledu na to, co je pro člověka vlastně důležité: možnost vyjadřovat své názory, cestovat po světě, sdílet nekončící katalog lidských práv, anebo jistota příjmu, smysluplné práce, bydlení rodiny a základního bezpečí? Tyto úvahy (velmi zjednodušeně řečeno) pak determinují názory nikoliv nepodstatné části společnosti na minulý, předlistopadový režim a stranu, která jej, ač nerada, reprezentuje. Opovržlivé poznámky o tom, že někteří opět mění svobodu za jakési jistoty, jsou brány jako hlasy kavárenských intelektuálů, kterými není nutno se zbývat. Pohádku o tom, že až tady bude kapitalismus, tak bude obyčejným lidem dobře, se sice již nikdo neodváží veřejně vykládat, ale i tak je osvěžující slyšet, že si ji ještě někdo, jako žokej Váňa, ze starých časů pamatuje…
Pokud jde o potřebu zásadní změny, mají volební kampaně v r. 1992 a 2013 jedno společné: nepanuje obecná shoda na tom, čím má být současné uspořádání společnosti vlastně nahrazeno. Stejně jako tenkrát ani teď o naivní a nepromyšlené představy věru není nouze (hmotná odpovědnost a odvolatelnost politiků, zajištění práce a bydlení obyvatelům ghett…).
Druhou zásadní změnou společnosti, která se projevuje nejvýrazněji ve volebních kampaních, je jednota společnosti. V polistopadovém vývoji jsme promarnili mnohé, ale to, co považuji za nejvážnější, je promarnění obrovské jednoty společnosti, která zde po listopadových změnách existovala, včetně připravenosti lidí k nejrůznějším obětem a uskromňování. Společnost byla připravena na zásadní změny, byla připravena, možná naivně, udělat mnohé pro „nový řád světa", který by přinesl spokojený život všem. Dostalo se jí však obnovy starých a vzniku nových křivd, stále se prohlubující sociální nerovnosti ve společnosti a dokonce tvrzení, že to je tak správné a že to tak musí být. Bohatý rovná se úspěšný, a proto netrestejme daněmi úspěšné. Deziluze související s problémem, který popisuji shora, je pak značná. „Kdybych věděl, že mně nový pan domácí vezme klíče od bytu, tak bych s nimi na tom Václaváku tak nezvonil," řekl mi jeden z mých klientů…
Jednota společnosti je pryč se všemi z toho plynoucími důsledky. Neexistuje prakticky nic, na čem by se společnost v podstatnější míře shodovala, neexistuje převažující obecné právní ani politické povědomí, ze kterého by mohla veřejná moc vycházet. Ne volební systém, jak se nám dnes někteří snaží namluvit, vede k nestabilním vládám a k volebním výsledkům 100 na 100. Nejen Parlament, ale celá společnost je takto rozdělena a volební systém s tím má jen málo společného. Na čem vlastně jsme schopni se po volbách domluvit?
Třetí zásadní proměnou, která se projevuje ve volební kampani, je vztah ke státu. Myslím, že zde jsme prošli od listopadu cestu od opět získaného, opatrného respektu k despektu a naprosté ignoranci. Vzpomínám si, že když jsme v polistopadových dnech objížděli obce, končil jsem svá vystoupení slovy: Myslete na Československo. Dnes by ve volební kampani taková výzva k českému státu vypadala směsně. Myslet musíme na DPH, sociální dávky, korupci, bydlení, zaměstnanost. Stát je v lepším případě chápán jako správní jednotka (zajistíme fungující stát), ale nikde a nikým jako duchovní hodnota přesahující z minulosti do budoucnosti. V horším případě pak jako obtěžující a překážející věc, která nesmí překážet a musí být upozaděna a minimalizována. Vztah k národu a vlasti nejsou hodnoty, kterými by se dnes ve volební kampani, na rozdíl od devadesátých let, argumentovalo. Jakýsi deformovaný vztah ke státu deklaruje jen fašizující pravice a na ty, kteří bojovali za stát, si mimo státní svátky vlastně vzpomeneme, jen když nám to připomenou trestně stíhaní generálové. A totéž bychom mohli říct o tom, co považuji za největší problém volební kampaně: vztah k politikům. Zde jsme se od opatrného polistopadového respektu k novým představitelům svobodného státu a nových zákonodárných sborů republiky dostali k opovržení až nenávisti všech politiků obecně, která, troufám si říct, nemá jinde obdoby. Politiky nemají nikde ve světě rádi, všude je kritizují i zesměšňují, ale asi tak, jako jsou kritizována jiná zaměstnání: číšníci a taxikáři se vás vždy a všude snaží obrat, řemeslník vám všude účtuje víc, než udělal, úředníci jsou neochotní a politik si přihraje „malou domů"… Ale s takovým obecným povědomím o neužitečnosti a škodlivosti, ale i o odporných lidských a charakterových vlastnostech politiků se nelze jinde setkat. Milujeme (snad pořád ještě) svobodné volby, ale nenávidíme ty zvolené. Ta rozšířená představa o tom, že Franta byl do pátku dobrý chlap a dobrý soused, ale od sobotního odpoledne, kdy byl zvolen poslancem, je členem neužitečné a škodící bandy charakterově vadných neumětelů, je nejen iracionální, ale pro politický systém smrtící. Generuje totiž představu, že někde jinde musí být lepší lidé, než jsou ti, které jsme vybrali za poslance ve svobodných volbách. A že je zázračně nalezneme pomocí veřejného hlasování na náměstí (Holešovská výzva), pomocí negativních hlasů (Pozitivní revoluce) nebo přestavby systému hlasování (Úsvit, ANO). Ale hlavně: ti praví jsou právě u nás, neboť my nejsme jako politici - neflákáme se a nekrademe. Jsme noví, a proto (jen proto) jsme i lepší.
Novinkou v této volební kampani, která s touto problematikou souvisí, je skutečnost, že se někteří kandidáti nějak stydí prohlásit se za politiky a tvrdí, že politiky nebudou (Babiš). Je to ovšem jen populistický fígl: politická rozhodnutí těchto „nepolitiků" nám mohou přijít draho…
Některé okrajové jevy bobtnají: ve všech předchozích volbách jsme slyšeli, že stát je řízen agenty nejen StB, ale hlavně agenty ruských GPU, NKVD a kdo ví, jak se to vše jmenuje. Dnes se dozvídáme, že těmi agenty byli všichni naši politici od r. 1945! Jen mě tak někdy napadne, zda tyto exhibice zjevně rozpadem osobnosti postiženého chasníka ze všeho nejvíce nepřipomínají počínání onoho pasáčka, který pro pobavení publika tak často volal, že se blíží vlci, že když skutečně přišli, bylo na všechno pozdě….
Že si s racionalitou účastníci volebních klání příliš hlavu nelámou, není nic nového: když A. Babiš veřejně z televizní obrazovky prohlásí, že si nepřeje euro, musí jeho kandidát prof. Zlatuška na druhé straně republiky spadnout z křesla. Novinkou letošních voleb ovšem je, že pokud by prof. Zlatuška ještě chtěl veřejně vyhlásit „kdybych to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil", vysloužil by si žalobu od autora českých titulků k filmu Knoflíková válka… To tu nebývalo…
Ale nějak to dopadne. Koneckonců nejsme na osamělém ostrově a naše problémy jsou problémem i jiných. Naštěstí, nebo bohužel?
Autor byl od roku 1990 postupně poslancem ČNR, členem zastupitelstva městské části Praha 2 i poslancem ve Sněmovně. Dvakrát se coby kandidát ČSSD neúspěšně ucházel o senátorské křeslo. Nyní působí jako zástupce veřejného ochránce práv.
