Jak volit? Kdybyste měli u volebních reklam puštěný jen zvuk, pravděpodobně ze začátku nepoznáte, které straně ta která patří. Snad každý klip by mohl začínat stejně: Nižší nezaměstnanost, lepší dopravu, spravedlivější společnost, stáří ve znamení jistoty a úcty. Podpoříme, prosadíme, zajistíme.
Je potřeba to vzít odjinud. Pokusil jsem se popsat pět měřítek, kterými bych „kvalitu volby" hodnotil já. Bez záruky spolehlivosti...
1. Jsou to osmé parlamentní volby po roce 1989. Teprve osmé! A už jsme u víc než poloviny z nich slyšeli, že se konají „v atmosféře všeobecného znechucení politikou" a že „zase není koho volit". Zaznívá, že volby stejně nemají smysl, protože politici se po nich na voliče vykašlou a zařídí se podle svého.
Volební nihilismus je potřeba odmítnout. Volby - jakkoli to tak podle kampaně úplně nevypadá - jsou vážná věc a je třeba jim věřit. Jiná možnost není, bez ohledu na minulá léta s politikou.
Proto bych nedůvěřoval těm, kdo říkají, že jsou to pouhé „mezi-volby", a „neočekávají od nich vůbec nic" (jako Václav Klaus, guru bloku Hlavu vzhůru). Nebo těm, kteří účinek voleb de facto popírají tím, že v jejich přímé demokracii bude možné zvolené politiky odvolávat jako na běžícím pásu (Tomio Okamura).
2. Byl bych ostražitý před těmi, kdo si dávají záležet, aby namalovali sugestivní obraz Nepřítele. Tahle metoda samozřejmě do volebního boje - a do politiky vůbec - patří. Ale jde o míru a o to, jestli je boj s Nepřítelem hlavním nebo téměř jediným poselstvím, se kterým strana přichází. Jestli z veřejného Nepřítele nedělá Zlo.
Mezi Nepřáteli figurují mimo jiné takzvaně nepřizpůsobiví spoluobčané, Romové, katolická církev, média, Evropská unie, sudetští Němci. Nebo exekutoři. A imaginární „zloději". Také Miroslav Kalousek, ale i Miloš Zeman. A dokonce i politici jako „třída".
Strany, které se tváří, že s něčím/někým zúčtují, nejsou věrohodné. Nevolil bych stranu, která hodně staví na negativních emocích. Porovnejte třeba volební hesla Konec bordelu a korupce (Úsvit) a Dáme zemi do pořádku (KDU-ČSL), která jinými slovy říkají to samé. To není slovíčkaření, ale zásadní rozdíl ve stylu. O který právě jde, protože v cílech si volební programy bývají až neuvěřitelně podobné.
A tolik té nesnesitelné vševědoucnosti! Naopak, vítána je každá stopa omylnosti a sebeironie. Je mi sympatické, když TOP 09 dá na billboardy Schwarzenbergův úlet u prezidentské urny - hlasování bez obálky - s heslem „Tentokrát to nesmíme zvorat".
3. Celá volební kampaň je v podstatě jedna velká kulturní událost. Viděli jsme kupříkladu rekordní počet volebních hymen a politiků v proužkovaných oblecích. Statuty na Facebooku, infantilní veršíky na Twitteru, slogany, plakáty, televizní diskuse, to všechno jsou kulturní výpovědi.
Stejně tak způsob rozsévání reklamy. Spektakulární byl obří billboard SPOZ na komunistické věznici v Uherském Hradišti, tedy de facto na pietním místě. A také pětimetrové reklamní kostky, kterými TOP 09 a ČSSD osázely historické centrum Prahy. Včetně místa, kde se upálil Jan Palach, nebo Malostranského náměstí. Jak vulgární.
Do kultury patří i „kultura lhaní". Musí se to umět a nedělat tak, aby to lidi ponižovalo a říkali si: fakt si myslíte, že jsme tak hloupí? Příklad: TOP 09 varuje, že „vyšší daně zdravou ekonomiku nezajistí". A minulá vláda je snad snižovala? Nebo: Zemanovci nám bez mrknutí oka sdělí, že billboard s prezidentem je jen korespondenční lístek, opatřený obyčejnou poštovní známkou. Máme uvěřit, že prezident jezdí po krajích před volbami čirou náhodou a že „odborníci" z řad ministrů kandidují za SPOZ asi omylem.
Kýženým výsledkem voleb je zabránit tomu, aby se v přeneseném smyslu neopakovalo toto: „Po revoluci se do státních úřadů a podniků dostali jednotlivci, kteří jen s velkou námahou dají dohromady jednoduchou větu. Přišli takoví i na odpovědná místa, odkud se dodávají zprávy tisku." (Časopis Naše řeč, 1947, citováno z facebookové stránky Jazykové zajímavosti).
4. Otázkou kultury „v širším slova smyslu", respektive vkusu a paměti, je také volba KSČM. Strana, která se skrze název hlásí ke krvavé utopii, by neměla mít ve zdravé společnosti významné místo. Místo toho může být druhou nejsilnější a může se podílet na vládní moci.
Vzestup komunistů je hlavní zprávou o stavu země v posledních letech. Jeho příčiny by se měly podrobně promýšlet a analyzovat, protože jde svým způsobem o popření našich moderních dějin.
Mimo KSČM jsou u mě jinak ve výhodě strany, u kterých je viditelné propojení s nějakou - demokratickou - ideologií. Na slově „ideologie" není nic neslušného. Věrohodný, důkladný myšlenkový základ přinejmenším naznačuje, že tu taková partaj bude déle než jedno volební období, že je to „instituce", že počítá s nějakou trvalou politickou prací a odpovědností. Že se prostě bude chovat jako partaj - v dobrém i zlém, ale podle nějakých očekávatelných schémat.
Jistě, nikde není psáno, že z jedné partaje nevzniknou tři jiné, že se strana nerozloží a nezanikne, že nebude generovat přeběhlíky nebo divoké frakce (všechno jsme už zažili). Ale ta celková vypočitatelnost je u marketingových sdružení za lepší politiku (ANO 2011, SPOZ, Úsvit, částečně Hlavu vzhůru) přece jen nižší než u stran s kořeny (ČSSD, TOP 09 a ODS, KDU-ČSL, Strana zelených). Piráti nejsou zařaditelní ani do první, ani do druhé skupiny …
5. Kdybych měl přes všechnu podobnost a skepsi k jejich splnění hledat ve volebních programech, zajímalo by mě asi nejvíc „lidské měřítko". Zkoušel bych například rozpoznat, jak kdo chápe slovo „rozvoj". Které strany a jejich návrhy by přispěly k tomu, že život bude stále víc závislý na organizovaném dobrodiní státu a velkých korporací. Nebo by víc počítaly s osobní aktivitou a odpovědností jednotlivců - těch, kteří aktivní a odpovědní být mohou.
Česká republika nepotřebuje další obří investice na zelené louce, jako jsou automobilky-montovny u Kolína a v Nošovicích. Žádné megalomanské projekty jako kanál Dunaj-Odra-Labe. Velmi sporný je nový Temelín. Každý, kdo projel novou dálnicí D3 pod Táborem, musí vidět, že mohla být o několik metrů užší. Tím by se ušetřila nejen krajina, ale nejméně stamiliony.
Čím víc velkolepějších, budovatelských akcí, a nemusí to být jen stavby, tím bude ruka státu silnější a propojení politiky s penězi mocnější. A aktivitu jednotlivců a občanské společnosti vytěsní na okraj. Ze zóny „participace" do zóny „protestů". Viděno černě: „Udělej si sám" bude poníženo na úroveň zájmových kroužků, vznikne korporativistický stát, ve kterém se politici, nejsilnější lobby a velký byznys propojí jako železobeton. Tak jako za první republiky de facto vládla parlamentní Pětka, teď může vládnout „tripartita".
Symbolickým popřením „lidského rozměru" by bylo rozhodnutí zbourat severočeské městečko Horní Jiřetín kvůli hnědému uhlí. Nejen limity těžby, ale hlavně meze barbarství musí zůstat nepřekročeny. Za komunistů neznamenaly nic ani ty první, ani ty druhé. Následky vykořenění nese společnost dodnes.
Volba se tak vlastně mění na filozofický problém: jestli je člověk měřítkem všech věcí a co to v politice znamená, jak se to pozná. Není divu, že se tolik voličů rozhoduje těžce: Vždyť „lidmi" se odjakživa zalykaly všechny politické strany, dokonce i ty totalitní.
