Minulý týden to oficiálně potvrdil už i Gallupův ústav: česká společnost je prolezlá nedůvěrou k politikům a veřejným institucím. Svým lídrům věříme dokonce vůbec nejméně ze všech 129 zkoumaných zemí světa.
Viděno zvenčí a zdálky, demokracie to má u nás nahnuté. Volby v takové situaci nutně musí vynést k moci nějakého populistického autokrata, ne-li diktátora. Nebo ne? Rozhodně ne.
Češi jsou totiž trochu zvláštní. Ke svým elitám extrémně nároční, až nemilosrdní. Politika je u nás, jak píše Tomáš Halík, "přetížena nadměrným očekáváním a nadměrnými nároky", protože zbožnost vyprchala, nebo se přelila do morálky. A mravní ikony chceme - s tradicí T. G. M. - vidět právě v politicích. Ovšemže je to marné, jsme zas a znova zklamáváni. Viz třeba žebříček prestiže povolání a na jeho dně poslanec a ministr.
Ale na volbách to - zatím - moc poznat nebylo. Jistě, půl milionu lidí dává hlas protestní straně komunistů, jenže celkově z toho nakonec obvykle vychází plus minus pravo-levá remíza. Extremisté a populisté zůstávají na okraji, nedominuje nikdo.
Výhodou takového stavu je stabilita a z tohoto pohledu Češi skutečně "umí volit". Nevýhodou je, že hlavní strany, říkejme jim třeba "zavedené", postupně zbytní v politický kartel. Jeho členové spolu sice soupeří, ale zároveň si společně podmaňují stát, na kterém jsou závislí - počínaje financováním své činnosti a sítí klientelistických vazeb či trafik konče.
Rovnováhu mezi žádoucí stabilitou a nežádoucím, ale podloženým pocitem, že všichni kradou, se zatím podařilo udržet. Hlavní zásluhu na tom má hlas "českého voliče" - ale je potřeba zdůraznit, že politici jeho dobrou vůli napínají v posledních letech k prasknutí. Volby 25. a 26. října mohou být prvními, ve kterých se ukáže, že trpělivost došla.
Sladké zapomnění
Připomeňme si jaro 2010. Už tehdy se volby konaly v atmosféře těžké nespokojenosti, korupce se skloňovala ve všech pádech. Výsledky pak ukázaly, že ODS a ČSSD za čtyři roky ztratily půldruhého milionu hlasů. Politici zavedených stran byli zjihlí, voliči prý "vyslali signál, že si přejí změnu". Vládní koalice bleskurychle přispěchala s ořezáním poslaneckých výhod, aby dala najevo, že rozumí.
Postupně se ukázalo, že nerozumí vůbec. Politikům otrnulo a vládnutí se neslo ve znamení naprostého nepochopení, že situace - hluboká krize důvěry - je vážná. To se však netýkalo jen vlády a Parlamentu, přispěly k tomu i některé kraje nebo pražské radnice. A také Klausova amnestie.
Příliš mnoho lidí, kteří byli či stále jsou u moci, nedostálo své hlavní odpovědnosti: přispět k tomu, aby se zvýšila důvěryhodnost politiky. Místo toho ji dál podlamovali. Nedůvěra v politiku a politiky se stále víc měnila v nedůvěru v demokratické instituce a pravidla. "Uražených a ponížených", a to nejen v chudších vrstvách, ale i mezi střední třídou, přibývalo.
Vládnoucí establishment to přehlížel, pokud si toho vůbec všiml.
Vrcholem tohoto hazardu bylo dění na Úřadu vlády, které bezprostředně vedlo k pádu Nečasova kabinetu. Ale nejen závěrečná šmírovací aféra: už to, že místo vysvětlení a reflexe neslýchaných prémií předseda vlády zaútočil na ty, kdo odměny zveřejnili, byl dostatečný vzkaz: Naše moc je arogantní, volby 2010 a váš "signál" si nepamatujeme. Po pokoře už ani stopy.
Tady je výsledek: s fungováním demokracie byla na jaře - ještě před pádem vlády - jakžtakž spokojená jen čtvrtina lidí ("určitě ano" pouhá tři procenta) a jen třetina ("určitě ano" ale pouze tři procenta) připouštěla, že současné politické strany zaručují demokratickou politiku. Skepsi propadli i voliči stran, které od roku 2010 vládly. Skandálů a chyb bylo příliš.
Bohorovnost
"Pozitivní je, že lidé pořád ještě hledají řešení ve volbách. Je velkým problémem, pokud ho hledají jinak a jinde. Velké strany si tuto zodpovědnost vůbec neuvědomují," popisuje dnešní stav politoložka Vladimíra Dvořáková.
Voliči tedy sice volí, nicméně stále víc jich touží po řešení s velkým Ř. Které obyčejně nespatřují uvnitř kartelu zavedených stran - tam vidí příliš mnoho špíny a kompromisů, skutečně nebo domněle prohnilých.
Prvním, a hned klíčovým důsledkem takové poptávky byly prezidentské volby. Vítězství Miloše Zemana a jeho následné převzetí moci, toho času završené mimoparlamentní vládou v demisi a v režii Zemanovců. Vládou, která se zodpovídá pouze nikomu neodpovědnému prezidentovi.
Vládne se ve jménu jakéhosi "veřejného blaha". Jen se podívejte: chybí vám snad Poslanecká sněmovna? Copak by to nešlo i bez ní? Vyvažování mocí a demokratické procedury najednou působí jen jako šidítko pro dlouho chvíli.
Za to, že v tom tak málo lidí vidí zásadní problém, nenese odpovědnost jen prezident, ale i bohorovnost předchozí politické reprezentace - především k vlastním pokleskům. Také TOP 09, která teď mobilizuje k obraně demokracie, dávno mohla a měla udělat víc.
Pocit arogance
Cesta, kterou se ubírá vládnutí Miloše Zemana a Zemanovců, strany s vnitřním deficitem demokracie, k obnově důvěryhodnosti politiky rozhodně nevede. Stačí si vybavit některá vystoupení prezidenta republiky, případně jeho kancléře Mynáře nebo ministrů Žáka či Koníčka, a je zřejmé, že hladina arogance spíš stoupá. Není divu, když je moc téměř bez kontroly.
Nedůvěryhodný - ano, stále mluvíme o důvěře ve sdílená pravidla demokratické hry - je přece už sám způsob, jakým vláda vznikla. Ten kompromituje i její fungování.
A když Vratislav Mynář na námitku, že obří reklama SPOZ je na bývalé komunistické věznici v Uherském Hradišti krajně nevkusná, odpoví "řešili jsme to komerčně, nevím, jestli to řešit pocitově," začíná jít do tuhého. Ten muž, toho času jeden z nejvlivnějších v politice, nerozumí, o čem je řeč. Respektive rozumí jen řeči moci, ne národní paměti. Jenže řešit věci také "pocitově", to je základ slušné politiky (i slušného chování).
Politickým stylem Miloše Zemana a Zemanovců se jistě vládnout dá, i déle - ale jedině autokraticky. Nikdy nemůže přispívat ke společenské dohodě, vždycky bude společnost rozdělovat. A to i kdyby Zeman ubral plyn a začal častěji hovořit tak, jak je u hlav států na evropském kontinentě obvyklé.
Komentáře Jana Lipolda o politice:
2010: Češi umí volit. Ani letos nenašli svého Haidera
2011: Velké hledání nepřítele začíná
2012: Nevkus, smích, zapomnění. I proto se tu daří komunistům
2013: Vladimír Remek velvyslancem. Důkaz, že Česko nemá tvář
Ani v nejmenším se nedá popřít, že řadě lidí politika Zemanova střihu vyhovuje, ba imponuje. Vztah voličů k Zemanovi, to je možná jen jiná varianta té pravo-levé remízy, kterou šlo vystopovat ve výsledcích většiny dosavadních voleb. Ale demokracie se nedá zlepšit - pokud o to stojíme - skrze řešení s velkým Ř. Spíš naopak, vždyť takové Řešení často napřed vyžaduje, aby byl pojmenován Nepřítel, se kterým je třeba zúčtovat. Což, a to ještě v lepším případě, vede k odvádění pozornosti a přeceňování takových receptů: typickou ukázkou jsou majetková přiznání pro bohaté, vydávaná div ne za spásu země.
Titánský úkol
K lepší demokracii se dobereme jedině dialogem. A pro dialog v politice není lepší místo než Parlament. A Parlament se nedá sestavit lépe než volbami. Pro někoho je to banální posloupnost, ale vzhledem k poměrům posledních měsíců stojí za to připomínat i demokratické banality.
Před voliči tím pádem stojí téměř titánský úkol: Pokusit se, aby se politika vrátila zpátky na koleje, ze kterých postupně sjela… především vinou samotných politiků. Kteří jsou teď zhusta znovu ve hře.
Nejde o to, "dát jim ještě jednu šanci", tak otázka nestojí. Za prvé: Nejsou to žádní My a Oni, všichni jsme My. A všichni politici jsou si rovni, žádná hraniční čára staří špatní - noví dobří neplatí. Zadruhé: Zodpovědný volič dává politikům šanci vždycky. Protože od nich nečeká Řešení, ale dialog. Protože počítá s tím, že žádné volby nejsou ty závěrečné a definitivní. A protože umí odpouštět. Prostě: titánský úkol...
Mnoho politiků udělalo hodně pro to, aby voliči tentokrát vůbec nepřišli. (Termín voleb na začátku prodlouženého víkendu je jen poslední kapkou.) Takže už jen ten, kdo se dostaví a zahlasuje, má bod. Volbou přece dialog začíná.
