Praha - Šestice mladých vědců bude bohatší o milion korun z nadačního fondu Neuron na podporu vědy. Odměnu za své bádání dostanou i dvě vědkyně. Jana Dobrovolná se zabývá tím, co se děje v buňkách předtím, než se stanou rakovinnými. Zkoumá takzvané R-smyčky, které můžou být pro buňky nebezpečné.
„Vyvíjíme metodu, jak R-smyčky izolovat a odhalit tak proteiny, které se podílejí na jejich odbourávání nebo jejich vzniku přímo předcházejí. Zatím pracujeme ve zkumavkách, do budoucna chceme přejít na myší modely,“ vysvětluje mladá vědkyně, která čtyři roky působila v newyorském Manhattanu v laboratoři nemocnice Hospital for Special Surgery.
Anna Fučíková zase studuje křemíkové krystaly velké jeden až pět nanometrů, které můžou v budoucnu vědcům zásadně urychlit práci ve zkumavkách. „Jsou výjimečné v tom, že vyzařují právě jednu barvu. Dovolí nám to třeba studovat mnohem víc efektů v buňce. Umožnilo by to sledovat v jednu chvíli ne tři jevy, ale třicet,“ říká třiatřicetiletá fyzička, která krystaly objevila už na stáži ve švédském Stockholmu a zažádala si o jejich předběžnou patentovou ochranu, jelikož se jí začaly ozývat velké firmy, jako například LG, že by o její objev stály.
Obě ženy spojuje mimo jiné to, že dnes dostanou na své bádání společně s dalšími čtyřmi vědci každá milion korun z nadačního fondu na podporu vědy Neuron.
Co vás na vaší práci baví a pohání?
Jana Dobrovolná: Hlavně touha vědět, jak věci fungují. Samozřejmě člověk prochází řadou neúspěchů, ale vždycky má ten vnitřní motor, který nutí zkoušet nové postupy. Je to věc, kterou má většina vědců v sobě.
Anna Fučíková: Pohybovala jsem se i v biologii, dřív jsem se věnovala dějepisu. Ale došla jsem do fáze, kdy jsem si uvědomila, že už budu jen memorovat fakta, že už se dál nedostanu. Kdežto fyziku nebudu nikdy umět tak, jak bych si představovala. Je tam stále prostor, kam expandovat. Když jdu ráno do práce, nevím, co mě čeká a jaké překážky budu muset překonat. Pracuji na hraně chemie, optiky a fyziky. Mohu se podívat na problém ze všech úhlů. Je to samozřejmě pracovně a časově náročné, ale nese to ovoce, v blízké době pravděpodobně budeme mít americký patent.
Čeho byste chtěly ve svých výzkumech dosáhnout?
Jana Dobrovolná: Bylo by úžasné, kdyby se podařilo identifikovat nějaký protein a dalo by se říct, že bude biomarkerem (ukazatelem - pozn. red.) přednádorových buněk. Protože ty se těžko rozpoznávají. Podle toho by se pak dala navrhnout nějaká léčba.
Anna Fučíková: Už víme, jak nanokrystaly vyrobit a proč svítí, ale fyzikálně to nemáme dokázáno. Máme několik předpokladů a potřebujeme je ověřit. Čili máme své podezřelé, jeden z nich je vinný, ale nevíme který.
Fidorky a laboratoře
Obě jste nějaký čas bádaly i v zahraničí. Jak srovnáváte tamní vědecké podmínky s těmi českými?
Jana Dobrovolná: V Česku se situace určitě zlepšuje, vidím to i na Ústavu molekulární genetiky Akademie věd, kde působím. V USA ale mají daleko lepší přístup k informacím, víc se prezentuje a nebojí se pouštět do riskantnějších věcí. Když se pro něco rozhodnou, nasadí na to veškeré dostupné finanční prostředky a nejnovější metody. Kdežto v Česku se dělá z důvodu úspor spousta věcí na koleně.
Anna Fučíková: Oproti Česku není ve Švédsku taková spolupráce mezi obory a různými skupinami. Když jsem tam přišla, bylo mi řečeno, že do určitých laboratoří nemůžu. Ale oni tam měli zrovna ten přístroj, který jsem potřebovala jednou za čas použít. Takže jsem je musela po česku uplácet fidorkami a spřátelit se s nimi. V Česku stačí zvednout telefon a poprosit někoho, jestli bychom nemohli něco otestovat.
Jak se jako ženy cítíte v oblasti, kde převažují muži? Ve výzkumném managementu je v Česku jen dvanáct procent žen.
Jana Dobrovolná: Obecně si myslím, že se pozice žen ve vědě zlepšuje, náš ústav má třeba mateřskou školku, což mi hodně pomohlo vrátit se do práce. Bylo úžasné, že mě po návratu z USA, když jsem byla na mateřské, oslovili s nabídkou práce. Mateřství je totiž další rozměr. Na vědě mě bavilo na problému pracovat i o víkendu, když mi to v týdnu nevyšlo. S dětmi přichází další povinnosti.
V našem oboru je daleko víc žen, ale jsou na postech studentů, Ph.D. studentek, laborantek. Mužů je vlastně menšina, mám velký problém sehnat nějakého studenta. Myslím, že pořád platí, že na to, aby se žena stala vedoucí, musí prokázat daleko větší znalosti, než kdyby byla muž.
Anna Fučíková: S tím souhlasím. Na katedře na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity jsme už dvě ženy na vyšší pozici odborného asistenta, ale donedávna jsem tam byla sama. Studentek máme dost. Když jsem začínala před lety, byla jsem po dlouhé době první studentka. Bylo to roztomilé, že ti pánové nevěděli, jak se ke mně mají chovat. Takže to byla taková směs galantnosti a nejistoty.
