Lidé si většinou principy Montessori spojují se vzděláváním dětí. Jak vznikl nápad využít metodu i v péči o seniory?
Filozofie Marie Montessori je založená na nezávislosti, důstojnosti, možnosti výběru a smysluplném zapojení. Ona mluvila o tom, jak je to důležité pro děti, ale staří lidé mají stejné potřeby. Nezáleží na tom, jestli jsou nám tři roky, šest let nebo šedesát. Všichni se potřebujeme cítit ocenění, potřebujeme důvod vstát každé ráno z postele a potřebujeme mít pocit, že na našem životě záleží. Řada starších lidí, obzvlášť ti, kteří žijí s kognitivními deficity, tohle ztrácí. Přicházejí o svá práva, chcete-li. Můžou mít pocit, že jejich život už nemá žádný smysl.
Jaký je tedy rozdíl mezi Montessori principy ve vzdělávání dětí a v péči o seniory?
U dětí používáme například aktivity rozvíjející jemnou motoriku, aby se naučily to, co potřebují. Aby se nakrmily, umyly, oblékly, zavázaly si tkaničky. Na druhé straně věkového spektra jde o podobné aktivity, ale využíváme je proto, aby lidé své dovednosti neztráceli.
Připravené prostředí (jeden z prvků Montessori, organizované prostředí, které dětem či seniorům dává možnost volby - pozn. red.) je velmi odlišné pro děti a pro někoho, kdo žije s demencí. Jde o nápisy na podporu paměti, podrobné manuály, aby se člověk dokázal sám obléct, dojít si na záchod. V Montessori mluvíme také o připraveném dospělém, tedy učiteli, který umožňuje dětem se v prostředí učit. V péči o seniory je připraveným dospělým personál, který s klienty pracuje a umožňuje jim dostat z prostředí to, co potřebují.
Ve vaší prezentaci jsme viděli manuály, které se dají přilepit na dveře toalety, nebo nápisy na jednotlivých zásuvkách ve skříni s oblečením. Jak to souzní s filozofií Montessori? Nedělají to i běžné domovy pro seniory?
Některé ano. Ale ve světě Montessori jsme si vědomi paměťových deficitů, které lidé mají. Protože si nemohou vzpomenout, kde je toaleta, nebo ji nemohou najít, je velmi důležité, aby tato informace byla v prostředí dostupná. V zařízení Montessori bývá hodně nápisů a manuálů.
Lidé s demencí si často namísto toho, aby si oblékli tílko pod košili, obléknou napřed košili a pak tílko přetáhnou přes ni. Nebo si obléknou kalhoty a až přes ně spodní prádlo. Když se na to podíváte očima Montessori, vidíte, že jsou schopní se obléct, ale přišli o povědomí o pořadí, v jakém to mají udělat. V Montessori světě jim proto dáme manuál krok po kroku. Zaprvé, oblékněte si spodní prádlo. Zadruhé, oblékněte si kalhoty. Zatřetí, oblékněte si tričko… Dáváme jim kroky, které potřebují udělat, aby úkony úspěšně zvládli.
Montessori vzdělávání
Zakladatelkou tohoto alternativního směru ve vzdělávání je italská lékařka a pedagožka Maria Montessori, která základní zásady navrhla na počátku 20. století. Montessori školy kladou důraz na nezávislost a samostanost dítěte a na podporu rozvoje jeho osobnosti. Učitel není autoritou, ale rovnocenným partnerem a průvodcem, který k dítěti přistupuje bez nátlaku, napomínání a trestání. V posledních letech se Montessori principy začaly uplatňovat i v domovech, které pečují o seniory s demencí.
A zároveň jim dáte prostor, aby úkon zvládli sami.
Ano, čas a prostor. Je to jiný způsob práce. Domov pro seniory může být velmi uspěchané prostředí. Lidé mají pocit, že není dostatek času a musí se spěchat. Ale když na staré lidi spěcháme, vytváříme u nich další postižení. Nutíme je, aby na nás byli závislí. A bereme jim schopnosti, které jim ještě zbývají.
Není pochyb o tom, že řada lidí s demencí žije s množstvím omezení vyplývajících z nemoci. Se ztrátou paměti, neschopností řešit problémy, poklesem intelektu a podobně. Ale my jsme zodpovědní za další omezení, která neplynou z nemoci, ale z nevyužívání zbývajících schopností.
Klasickým případem je to, že když lidé přijdou do domova pro seniory, často jsou schopní si sami nalít pití. Dokážou dojít ke kohoutku a natočit si vodu, zvládnou zvednout džbán a nalít si sklenici. Ale v okamžiku, kdy se přestěhují do domova, najednou za ně tyto věci dělají jiní. Oni proto tuto schopnost brzy ztratí. Už se ani nesnaží. Ve světě Montessori bychom to zařídili tak, aby si mohli nalévat pití sami, dokud to jenom bude možné. Důraz je na nezávislost a na to znovu se naučit dovednosti, které ti lidé možná ztratili.
Pacienti s demencí ale často zapomínají pravidelně jíst a pít. Předpokládám tedy, že i v Montessori zařízeních jsou lidé, kteří na toto dohlíží.
Ano, samozřejmě. Vždycky je tam personál. Není to o tom se personálu zbavit nebo ho zredukovat. Je to jiný způsob práce. A když se někdo zapomíná najíst, tak mu sepíšeme rozvrh. V deset hodin je ranní čaj - on si odškrtne, že si ho dal. Ve dvanáct je oběd - opět si ho odškrtne. Někteří lidé zase chtějí jíst pořád, protože zapomněli, že už jedli.
Jaké jsou tedy rozdíly mezi běžným a Montessori zařízením pro seniory, když se podíváme na každodenní život místních obyvatel?
Obyvatelé Montessori zařízení jsou aktivně zapojení do denního chodu. Mají své role a dělají věci, které přispějí komunitě. Například prostírají stoly, odklízejí nádobí, umývají ho, zametají, umývají okna, venčí psa… V běžném domově důchodců se stává, že lidé tráví hodiny nečinně a o samotě. Sedí nebo spí. Není tu nic, do čeho by se mohli zapojit. Některá zařízení mají program aktivit třeba na dvě hodiny denně, když mají klienti štěstí. Ale pak je tu dalších 22 hodin, kdy člověk nemá co dělat. V zařízení Montessori mají lidé vždycky co dělat.
Jaké to jsou aktivity?
To je různé, ale mnoho těch aktivit patří mezi věci, které ti lidé dělali celý život. Zametání, skládání oblečení, mytí nádobí, žehlení, věšení prádla… Jsou to věci, které už dělali stokrát. Když věšíte prádlo na šňůru pomocí kolíčků, je to skvělé procvičení jemné motoriky. Pak máte individuální aktivity, které jsou připravené pro lidi, kteří ztrácejí schopnost se sami nakrmit. Připravíte jim aktivity na jemnou motoriku, které pak mohou dělat třikrát čtyřikrát denně.
Zmínila jste, že v řadě domovů důchodců lidé tráví své dny zmatení, vyděšení a jen čekají. Jak se to snažíte změnit?
Když jim dáte možnost něco dělat, snížíte strach a potřebu jít domů. Hodně starých lidí, obzvlášť dementních, často mluví o tom, že chtějí jít domů. Myslím, že se často nedaří vytvořit pocit bezpečí. Pocit, že vědí, co se kolem nich děje.
Pro většinu z nás je domov útočiště. Domů jdeme po špatném dni v práci, když nám není dobře, něco nás trápí. Doma máme věci, které máme rádi. Doma víme, kde co je, a to nás uklidňuje. Když lidé s demencí mluví o tom, že chtějí domů, věřím, že mluví o pocitu bezpečí, jistoty. Když nevytvoříme domovy pro seniory, které to poskytují, lidé budou vyděšení. Když budou vyděšení, budou rozrušení, pak agresivní. Začnou bušit na dveře a napadat lidi. Výsledkem bude to, že dostanou léky, aby byli v klidu. Bude nutné použít sílu. Důsledky mohou být zdrcující.
Je možné využít Montessori principy i jako prevenci demence?
Jedním ze způsobů, jak snížit riziko rozvinutí demence, je pracovat s plasticitou mozku a podporovat kognitivní funkce. V Montessori světě chceme, aby lidé něco dělali, aby jejich mozek pracoval. Když mozek stimulujete, tak se lidé nezhoršují tolik, jak by se jinak zhoršovali.
Vídáme lidi, kteří žijí daleko nad průměr. Vídáme lidi, kteří se znovu naučí sami nakrmit nebo mluvit. Když je někdo v raném stadiu demence a tato strategie se uplatní včas, tak zpomalí postup nemoci.
Montessori se v péči o seniory s demencí používá hlavně v USA, Austrálii a Kanadě. Začínají se už přidávat i další země?
Na rozšíření metody se pracuje ve Francii a myslím, že i v Německu.
Co by podle vás mohl pražský kongres přinést do českého prostředí?
Doufám, že česká společnost začne přemýšlet o tom, jak poskytuje péči seniorům. Bylo by skvělé, kdyby se některé místní organizace chtěly vydat cestou Montessori. Je důležité nastartovat diskusi o tom, co děláme dnes a jak to dělat lépe. Nemám nejmenších pochyb o tom, že mnoho zařízení poskytuje kvalitní služby. Lidé jsou sytí, čistí, v bezpečí a mají kde spát. Ale pro mě coby odbornici na Montessori péči o seniory je důležitější, jestli umožňují kvalitní život. V tom je rozdíl.
