reklama
 
 

Mladí Češi zkoumali Alzheimera v Austrálii. Babičky se ptejte na datum, ne na včerejší oběd, radí

29. 4. 2017 17:05
Mladí čeští vědci z pražské motolské nemocnice strávili čtyři měsíce v Austrálii výzkumem Alzheimerovy choroby. Neuropsycholožka Kateřina Čechová zjišťovala, jaké varianty genů zvyšují předpoklady pro rozvinutí demence, a jaké naopak fungují jako ochrana. Zároveň působila i v týmu, který zkoumá také vliv vzdělávání v pozdějším věku. Neurolog Ondřej Lerch v australském Brisbane pracoval na výzkumu, který by mohl přispět k přesnějšímu a časnějšímu odhalení rizikových pacientů. Zaměřil se na to, jak se na magnetické rezonanci projevují pacientovy problémy s orientací v prostoru. Zatímco metod, jak Alzheimera odhalit včas, přibývá, lék, který by chorobu vyléčil, zatím chybí.

Praha - Když člověk s přibývajícím věkem stále častěji zapomíná, kam položil klíče, nebo se mu pletou jména herců, nemusí to ještě být důvod k obavě z Alzheimerovy choroby. Varovným signálem je výraznější propad ve schopnosti si vzpomenout nebo se orientovat. Může však trvat dlouho, než ho okolí u nemocného vůbec odhalí, protože u každého se projevuje jinak a postupuje různě rychle.

"Je důležité, aby se rodina, když přijede na návštěvu za babičkou, ptala co nejkonkrétněji. Třeba kolikátého je, na co koukala v televizi. Aby ta fakta bylo možné ověřit," radí neuropsycholožka Kateřina Čechová z fakultní nemocnice v pražském Motole a upozorňuje, že lidé trpící demencí si mohou často vymýšlet, aby handicap skryli. A proto například dotaz na to, co měla babička včera k obědu, nepomůže. Takovou informaci lze ověřit jen stěží.

A realita přitom může být třeba taková, že nemocný nejí skoro vůbec nebo si pořád dokola připravuje to samé jídlo. "Pokud paní vaří čtyřikrát do týdne rajskou, tak to většinou není známkou toho, že by ji měla tak ráda, ale toho, že už nic jiného uvařit neumí," doplňuje ředitelka Alzheimer nadačního fondu Šárka Kovandová.

V Česku momentálně s demencí žije asi 150 tisíc lidí. Do roku 2050 podle odhadů počet nemocných vzroste na čtvrt milionu. Alzheimerova choroba je nejčastějším původcem demence, více než polovina pacientů s demencí trpí právě touto chorobou. Lék na tuto nemoc, při které nevratně odumírá mozková tkáň, zatím neexistuje. Dostupná jsou jen léčiva, která po propuknutí nemoci zmírňují některé příznaky.

Řada přípravků je ale ve vývoji. Naději například tento týden přineslo prohlášení britských vědců, podle nichž by na Alzheimerovu chorobu i další neurodegenerativní onemocnění mohly fungovat léky, které se dnes běžně užívají na depresi, a také přípravek momentálně testovaný v léčbě rakoviny.

Dosavadní výzkumy se shodují, že až se objeví preparát, který skutečně dovede demenci vyléčit, bude klíčové, aby byl pacientovi nasazen co nejdříve. Je prokázáno, že se nevratné změny v mozku začínají dít až desítky let před prvními příznaky demence.

Alzheimer nadační fond

Fond založili lékaři, aby zvýšili povědomí o této nemoci a také proto, že neviděli dostatek nástupců, kterým by mohli předat výzkum. Ročně za více než milion korun z fondu vyjede do zahraničí pět až šest studentů. Stáže trvají tři až šest měsíců.

Vědecké bádání se teď proto soustředí dvěma směry - jedním je vývoj účinného léku, druhým hledání způsobu, jak co nejdříve a nejsnáze odhalit riziko, že demence u někoho v pozdějším věku propukne. Jedna ze skupin má však náskok. "Časná diagnostika je mnohem víc napřed než vývoj léku," říká Čechová.

Lékaři dokážou zvýšené riziko odhalit například na magnetické rezonanci, při genetických vyšetřeních nebo v odebraném mozkomíšním moku. Obzvlášť poslední jmenovaný typ vyšetření je ale pro pacienta velmi nepříjemný. A zůstává otázkou, jestli člověk o vyšším riziku vůbec bude chtít vědět, když zatím neexistuje lék, který by mohl začít užívat.

"Jsou dva typy lidí. Někdo si řekne, že se bude snažit, to znamená bude jíst a hýbat se, tak jak má. Pak určitě bude skupina lidí, pro které bude ta informace tak deprimující, že se budou po zbytek života užírat, a přitom je klidně možné, že u nich nakonec ta choroba ani nevypukne," myslí si Kovandová.

Naděje do budoucna? Magnetická rezonance

Nadační fond, který Kovandová řídí, pravidelně vysílá mladé vědce a lékaře na stáže po celém světě. Lékař Ondřej Lerch se před pár týdny vrátil z australského Brisbane. Na místní University of Queensland pracoval na výzkumu, který by mohl přispět právě k přesnějšímu a časnějšímu odhalení rizikových pacientů. Zaměřil se na to, jak se na magnetické rezonanci projevují pacientovy problémy s orientací v prostoru. Vytvořil metodu, která obraz z magnetické rezonance zpracovává pomocí pokročilých počítačových algoritmů.

"Vzali jsme asi stovku pacientů, snažili jsme se modelovat dráhy mezi dvěma strukturami v mozku a zkoumali jsme, jestli jsou nějakým způsobem poškozené," popisuje neurolog s tím, že dráhy mezi takzvaným hippokampem a bazálním telencefalem skutečně narušeny byly. "Naše závěry, které teď připravujeme k publikaci, nám říkají, že za prostorovou navigaci nejspíš opravdu může primárně hippokampus," uvedl Lerch a dodal, že metoda by se tak v budoucnu mohla pro časnou diagnostiku využívat.

Přišla by však na řadu teprve u pacientů, kteří by nejprve prošli sadou testů. "Na pravidelné prohlídce, řekněme v padesáti letech, by pacient u praktického lékaře dostal sérii testů, mezi nimi by byl i test prostorové navigace. Na jejich základě bychom byli schopni říct, že se nějaký pacient vymyká průměru. Pak by mohl být odeslán na další vyšetření, jako je třeba právě magnetická rezonance," nastínil Lerch.

Kdo mozek trénuje, má rezervu

Ve stejné době jako on, jen o dva tisíce kilometrů jižněji, pobývala v Austrálii i neuropsycholožka Čechová. Ta v tasmánském centru Wicking při místní univerzitě čtyři měsíce zkoumala, jaké varianty genů zvyšují předpoklady pro rozvinutí demence, a jaké naopak fungují jako ochrana. Zároveň působila i v týmu, který vedle genetických dispozic zkoumá také vliv vzdělávání. Je prokázáno, že nemocní, kteří svůj mozek celý život cvičili a rozvíjeli, mají pak z čeho kompenzovat odumírání buněk, a nástup symptomů Alzeheimera se tak oddálí. Jinými slovy si lidé vytvoří takzvanou kognitivní rezervu.

"Naším cílem je zjistit, zda to, že máte dobré varianty genů a zároveň se vzděláváte, bude znamenat, že se u vás kognitivní deficit rozvine později nebo vůbec oproti lidem, kteří se nevzdělávají a třeba mají i horší genetickou variantu," vysvětluje Čechová. Momentálně tasmánský tým zkoumá, zda nemoc oddálí i vzdělávání až v pozdějším věku. Skupina lidí mezi 50 a 80 lety v centru absolvuje jakousi univerzitu třetího věku a odborníci je při tom sledují. Výzkum trvá tři roky, výsledky bude možné prezentovat nejdříve po deseti letech.

autor: Markéta Šrajbrová | 29. 4. 2017 17:05

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama