Redaktoři Aktuálně.cz navštívili ústav sociální péče v Mařenicích na Liberecku a pořídili tam fotografie Libuše Novákové, která už nejméně devět let žije zavřená v kleci. Fotografii předložili ministrovi práce a sociálních věcí Zdeňku Škromachovi.
A jeho reakce? Z rozhovoru pro Aktuálně.cz vyplývá, že ministr Škromach neví přesně, jaká situace v ústavech panuje. "Já do ústavů chodím a žádné zařízení, kde by byly klece, neznám," řekl v rozhovoru nad fotografií.
Na skutečnost, že jsou v České republice porušována lidská práva tisíců lidí v ústavech, přitom odborníci upozorňují už několik let. Nedůstojný stav však trvá stále.
I miminka v nich spí
Škromachův komentář fotografie Libuše Novákové v kleci je rozporuplný. "Byl bych rád, kdyby se tohle neobjevovalo, je to celkem i zbytečné," říká Škromach. "Ale na druhé straně jsme v určitém přechodném období a nelze podléhat emotivně tlakům na to, že je to něco, co těm lidem škodí."
Podobně se však k problému staví i stínová ministryně Alena Páralová z ODS. "Pobuřuje mě to, ale na druhou stranu v některých případech je to vhodné použít," říká Páralová. "Pokud bych byla ministryní, snažila bych se vytvořit pro všechny co nejoptimálnější podmínky. To ale neznamená, že by někteří nebyli v síťovém lůžku. I miminka v takových spí."
Jak takové optimální podmínky v podání ODS budou vypadat a jakým způsobem k nim chce dospět, nechce poslankyně Páralová prozradit. "Volební program pro sociální oblast jsme ještě nezveřejnili," říká. "Příští týden to uděláme, tak se nechte překvapit."
Politici, dejte signál!
Zatímco politici stále tápou, odborníci mají jasno. V ústavech jsou porušována základní práva. A to nejen těch, kteří jsou zavřeni v klecích. Nejvýrazněji na problém upozornila před třemi lety britská spisovatelka J. K. Rowlingová.
"Stále vídáme lidi zavírané do klecí. V tuto chvíli už to není odborný problém. Tam je to vyřešeno," říká Pavel Novák, prezident Asociace hodnotitelů kvality, která před měsícem vydala prohlášení, v němž apeluje na politiky.
Infobox
ÚSTAVY?
DĚDICTVÍ KOMUNISMU
- V ústavech sociální péče končili lidé především díky komunistické metodě odklízet všechny, kteří se liší, ostatním z očí.
- Budovy ústavů byly stranou od civilizace a končili v nich lidé s mentálním či fyzickým postižením.
- Klienti z éry komunismu - lidé ve věku kolem čtyřiceti let - tvoří dnes většinu obyvatel všech ústavů.
- Stejně jako kdysi, i dnes končí v ústavech mnohdy jenom proto, že neexistují žádné alternativy.
- Služeb, které rodinám pomáhají s péči v domácím prostředí, je minimum.
- Ústavy jsou oproti těmto službám stále finančně zvýhodňovány.
"Chybí politické zaštítění," upozorňuje Novák. "Jasný signál, že současná situace je špatná, že je nutná změna a jaké kroky ke změně politici udělají."
Všichni mohou svobodně žít
Také Pavla Baxová ze sdružení Rytmus, které pomáhá lidem s postižením vzdělávat se a pracovat, je zřejmé, že v ústavech jsou porušována lidská práva. "Především je porušováno právo na svobodu. Ti lidé přitom mají stejná práva jako my," říká. Pavla Baxová jako inspektorka kvality prošla desítkami zařízení. "A nepřichází o ně, ani když jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům."
Naplnit za zdmi ústavu další práva - například na soukromí nebo na sexuální život - také nelze. "Považuje se za normální, že člověk s mentálním postižením tráví celý svůj život na pokoji s několika dalšími lidmi, bez možnosti volby," říká Baxová. "Je na čase si přiznat, že v ústavech jsou hrubě porušována práva těchto lidí."
Podle Baxové by všichni obyvatelé ústavů byli schopni žít běžným životem. "Všichni by mohli svobodně žít," říká. "Jen by stát musel peníze pro ústavy vložit do terénních služeb nebo do pomoci rodinám pečujícím dlouhodobě o postiženého člověka. Aby se nikdo už do ústavu nemusel dostat."
|
ŘEŠENÍ EXISTUJE - čtěte v úterý na Aktuálně.cz Milan Cháb, sociální vizionář a dlouholetý ředitel ústavu sociální péče pro lidi s mentálním postižením v Horní Poustevně na Děčínsku se už před patnácti lety rozhodl dokázat, že všichni lidé jsou schopni žít běžným životem. Pomáhal klientům získat "svéprávnost" a podle jejich přání měnit život. "Všem se v ústavu líbilo, ale jen do té doby, než poznali něco jiného," říkal Cháb. "Pak chtěli změnu všichni." Postupně opouštěli společné ložnice s klecovými lůžky, pravidelnou stravou a nepřetržitým dohledem. Milan Cháb v roce 2001 zemřel, ale další lidé v jeho práci pokračují. |
