Jak byste jako člověk, který se lesy zabývá tři dekády, odpověděl na otázku, v jaké kondici jsou dnes české lesy? 

Na to bohužel není těžké odpovědět. Plošné hynutí lesů, ke kterému dochází v posledních desetiletích, je patrné. Začalo to ve Slezsku na přelomu tisíciletí, kdy začaly plošně odumírat jehličnaté monokultury v nižších a středních polohách. K největší vlně odumírání došlo po roce 2015, kdy postupně v podstatě odešla velká část lesů na Vysočině a severní Moravě. Ale projevilo se to takřka ve všech krajích. 

Zdravotní stav českých lesů je jeden z nejhorších v Evropě a tomu odpovídají i následky. Vlivem nevhodného hospodaření a klimatické změny tak hynou například smrkové lesy, které byly vysázené v prostředí, které jim nevyhovuje.

V čem jsou české lesy a náš přístup k nim specifické? Vždycky si vzpomenu na argument proti větrným elektrárnám, že to u nás nemůže fungovat, protože u nás úplně jinak fouká a podobně.

Taky se setkáváme s lesníky, kteří nám říkají, že máme specifické podmínky. Samozřejmě specifické nijak nejsou. U nás se prostě častěji hledají důvody, proč něco nejde, než jak by to mohlo jít.

V Česku se uchytil rakousko-uherský model hospodaření na holosečích a monokulturách jehličnanů. A zatímco Němci už před 25 lety pochopili, že existuje něco jako klimatická změna a je třeba se vracet k odolnějším smíšeným porostům, u nás to ministerstvo zemědělství vždycky zasklilo. Teprve od roku 2018 se ve vyhlášce podíl listnatých stromů a jedlí navýšil. Státní lesy také výrazně zanedbaly důslednost v opatření proti kůrovci.

Jaromír Bláha

• Od začátku 90. let minulého století působí v Hnutí Duha, kde v roce 1994 zakládal program Lesy. Jeho cílem byla ochrana málo narušených lesů a obnova míst ponechaných divoké přírodě. 
• Je držitelem Ceny za lesoochranářský čin roku, kterou uděluje slovenská Nadace Zelená naděj. V roce 2016 obdržel Cenu Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos v oblasti životního prostředí.

Jak jsou tedy naše lesy připravené na klimatickou změnu? 

Lesy jsou zásobárnou uhlíku. Až do roku 2018 pomáhaly tlumit klimatickou krizi. Od té doby jsou české lesy už pět let snad jako jediné v Evropě emitentem uhlíku, právě v důsledku velkoplošných těžeb. Rozsah kalamitních těžeb je takový, že se uvolňuje tolik uhlíku, co z osobní automobilové dopravy. Koho by napadlo, že lesy, které vždycky pomáhaly klimatickou krizi zvládat, k ní budou takto přispívat. Situaci velmi zhoršilo, že státní lesy i soukromí vlastníci si vyjednali výjimky, díky kterým mohou těžit i v chráněných oblastech v rozsahu, který tam zákon zakazuje.

Navíc se dá očekávat další plošný rozpad jehličnatých lesů. 

K němu dojde. Abychom ale nepropadali jen pesimismu, měli bychom spíš už teď začít pracovat na tom, aby nově vyrostlé lesy byly odolnější: kde to půjde, je třeba využívat přírodní obnovu. Lesy vyrostlé ze semínek jsou mnohem odolnější než uměle vysázené stromky ze školky. Jenže ministerstvo zemědělství školkařský byznys podporuje. 

Druhá věc je, aby lesy byly druhově, ale i věkově a prostorově rozmanité. Na obnovu holin teď není správné spěchat, ale začít obnovovat postupně, přípravnými dřevinami, jako je jeřáb, osika nebo olše. Ty dokážou vyprahlou půdu připravit, jsou krátkověké, a v jejich stínu se dají pak vysazovat jedle, buky, stínomilné dřeviny. Zkrátka nedělat jednorázové rychlé obnovy. I v tom ale narážíme na překážky.

Tou zásadní jsou několikanásobně překročené pro les únosné stavy spárkaté zvěře - jelenů, srnců, nejvíc pak nepůvodních daňků a jelenů sika. Zvěř spase nebo vážně poškodí většinu mladých listnáčů a jedlí, miliardy vynaložené na obnovu lesů končí v jejich žaludcích, o přirozené obnově nemluvě. A právě to se snaží řešit novela mysliveckého zákona, která posiluje práva vlastníků lesů a zavádí plánování lovu podle míry poškození lesů. Jestli ji poslanci neschválí nebo vykostí, tak nedokážeme pestré lesy obnovit.

Jaký je dnes hlavní politický spor o lesy?

Jestli máme část lesů ponechat úplně bez hospodaření. Lesy ČR i část lesníků a politiků se tomu urputně brání, i když navrhujeme ponechat přírodě jen několik procent lesů.

Proč?

Podle mě jde o nějakou konzervativnost pohledů. Člověk mívá problém vzdát se řídící pozice nad něčím. Chceme svobodu pro sebe, ale nechceme svobodu pro ostatní spoluobyvatele planety. Vidím v tom určitou celkovou ideologii. Velká část lesníků si prostě neumí představit, že les může fungovat i bez nich. A že to umí nakonec líp než člověk. A člověk by se měl od něj učit. To umí jen část lesníků.

Ale jsou takoví.

Určitě. A není jich málo. Dokonce existuje sdružení pro přírodě blízké hospodaření Pro Silva Bohemica. Ale na politické úrovni se prosazují spíš lesníci, kteří chtějí sázet, mít jasné normy a nechtějí připustit větší prostor přírodě. I mezi politiky se takoví najdou. Ne všichni politici jsou kariéristi a prospěcháři, mnozí tam šli proto, aby pomáhali i přírodě.

Související

Komáři je téměř vyhubili. Teď jsou pro havajské ptáky poslední šancí na záchranu

Problém je, že pracuji v Hnutí Duha už 30 let a během této doby se politici střídají. Čili my začneme spolupracovat s těmi, kteří jsou pomoci naklonění, ale oni za jedno období odejdou a přijdou jiní, takže chybí kontinuita. A je jich vždy málo.

Jaký mají české lesy potenciál v biodiverzitě, pokud se bavíme třeba o vzácných šelmách, jako jsou medvědi, rysi nebo vlci? A jakou mají u nás budoucnost?

Když se podíváme na "vlajkové druhy", tak je to dobré. Máme vlky, občas přijde medvěd, vrací se vydry. Bobři jsou úžasní. Ti dokážou revitalizovat krajinu mnohem rychleji než inženýři. Bobr přesně ví, kde má postavit hráz, aby zadržel vodu v krajině. A udělá to zadarmo.

Ale pokud jde o celkovou biodiverzitu, tak tam to zas tak veselé není. Přes všechny přijímané strategie jsme nedokázali pozastavit pokles diverzity ani na úrovni Evropy, ani na úrovni Česka. EU schválila další strategii ochrany biodiverzity do roku 2030. Ta s horizontem roku 2020 nebyla naplněná, nová strategie je ambicióznější a mimo jiné počítá s tím, že 30 procent rozlohy Evropy by měla tvořit chráněná území a 10 procent území s přísnou ochranou, kde se nezasahuje do přírodních dějů nebo se dělají jen specifická managementová opatření k podpoře přirozené biodiverzity. Ke splnění tohoto cíle má Česko daleko a kroky, které k tomu navrhuje Agentura ochrany přírody a krajiny, nejsou dostatečné.

Související

Jak na klíšťata: Park je nebezpečnější než les, náramkům se radši vyhněte

Proto je nutná politická dohoda, aby část státních lesů mimo současná chráněná území přešla do režimu přísné ochrany. To může zajistit jen státní podnik Lesy ČR. Pokud chceme zachránit biodiverzitu, nestačí nám k tomu režim chráněných krajinných území. Musíme chránit biodiverzitu i v hospodářských lesích. Musíme i tam, kde hospodaříme, nechat více tlejícího dřeva. A přestat dělat holoseče, protože nejvýznamnější segment biodiverzity je v půdě. V jedné hrsti zdravé lesní půdy najdete tolik organismů, kolik je lidí na planetě. Když vykácíte les naholo, ztratí půda zastínění, začne do toho prát slunce, půda se vysuší a velká část biodiverzity zmizí.

Spousta lidí si neuvědomuje, jaké bohatství je v lesích obklopuje. Dokázal byste vybrat nějakou vlastnost lesa, na kterou lidé běžně zapomínají nebo o ní třeba ani nevědí?

Určitě s tím mají bohaté zkušenosti lidé, kteří se věnují například lesní terapii. Pro mě osobně je nejpůsobivější, když jsem v lese, kde se nechává přirozený životní cyklus všem organismům - třebaže proces uspíší nějaký polom, bouřka, sucho nebo kůrovec. Vzpomínám si, když jsme v národním parku Bavorský les poprvé viděli z dálky plochy uschlých stromů. Byl to hrozně zvláštní pocit, kdy si člověk říká, jestli tohle je vůbec dobře. Ale v momentě, kdy přijdete blíž, spatříte, jak tam všechno žije.

Rád se pohybuji v lese, kde jsou i odumřelé stromy, popadané, polámané, tlející, a mezi nimi zároveň stromy nové. Když tím člověk chvíli chodí, začne na něj takový les působit i jinak než skrze myšlenky. Možná je to jen moje domněnka, ale tím, že je na takových místech zachovaný celý koloběh života včetně smrti, může se tam člověk dostat do stavu, ve kterém sám přijme, že je součástí toho všeho. A to je zásadní prožitek, při kterém se člověk cítí dobře.