Řada firem už má odborníka, který řeší duševní zdraví zaměstnanců, říká psychiatr

Adéla Skoupá Adéla Skoupá
2. 12. 2018 11:59
V péči o duševně nemocné lidi jste na dobré cestě, stále ale příliš podporujete zavírání pacientů do velkých ústavů, kárá Česko světově uznávaný britský psychiatr Graham Thornicroft. Profesor komunitní psychiatrie z londýnské King's College přijel minulý týden do Prahy na konferenci o reformě psychiatrické péče v tuzemsku. Aktuálně.cz při té příležitosti poskytl exkluzivní rozhovor. Thornicroft vydal 30 knih a víc než 500 vědeckých článků. Loni jej královna Alžběta II. za jeho zásluhy v péči o duševní zdraví povýšila do rytířského stavu.
Uznávaný britský psychiatr přednášel v Praze. Pózuje na "destigmatizační lavičce" z kampaně Na rovinu, snažící se upozornit na těžkosti spojené s předsudky, které s sebou duševní onemocnění nese.
Uznávaný britský psychiatr přednášel v Praze. Pózuje na "destigmatizační lavičce" z kampaně Na rovinu, snažící se upozornit na těžkosti spojené s předsudky, které s sebou duševní onemocnění nese. | Foto: Zbyněk Pecák

Co mohou lidé udělat, aby zůstali duševně zdraví?

Lidé si v souvislosti s duševními nemocemi typicky vybaví někoho, kdo se chová velmi zvláštně na veřejnosti, svléká se nebo křičí, ale mnohdy si neuvědomují, že máme širokou škálu mentálních nemocí. Od paniky, fóbií, poruch příjmu potravy, přes posttraumatický stres, deprese, bipolární poruchy. A lidé si je často nespojí s rozličnými stavy.

Tak třeba: máte pubertální dceru. Hubne nebo je bledá. Řeknete si, že jí možná něco přelétlo přes nos, nebo má emocionální problémy se svými kamarádkami nebo kamarády, možná je zklamaná z testů. Tyto změny ale můžou být známkou rozvoje poruchy příjmu potravy nebo deprese. Podobně mohou kolegové koukat třeba na muže kolem padesátky, u nějž vidí, že je jiný, podrážděný, chodí pozdě, je cítit alkoholem, vypadá unaveně, hubne. Řeknou si, že má třeba potíže s manželkou. Nemusí jim dojít, že tyto trable mohou být dané neléčenou depresí.

Často chybí porozumění a obecné povědomí o mentálních nemocech a jejich projevech. Je důležité vědět, jak rozpoznat duševní nemoci.

Jak tedy mohu jako jedinec předejít duševní nemoci?

Člověk toho může udělat mnoho. Jedna z věcí je vybudování silných sociálních sítí mezi přáteli a rodinou, s nimiž můžete důvěrně diskutovat své problémy a kteří vám případně mohou pomoct už v raných fázích.

Zadruhé, starejte se o svoje fyzické zdraví. Je prokázané, že když jste fyzicky fit, může to snížit závažnost deprese, lidem to skutečně pomáhá zotavit se. Základem je mít dobrou životosprávu - jíst zdravě, spát, vyhýbat se velkému množství alkoholu a drog. A když se necítíte dobře, měli byste vědět, kam se obrátit pro pomoc.

Zotavení lidé by měli také šířit osvětu o tom, jak se uzdravili. Když mi byly tři roky, moje matka propadla vážné depresi, měla sebevražedné sklony. Vyhledala pomoc a asi během roku se plně vyléčila. Pracovala jako zdravotní sestřička a nikdy už se jí nemoc nevrátila. Je příkladem toho, že mnoho lidí se dokáže plně uzdravit a žít.

Zlepšuje se v tomto směru i přístup zaměstnavatelů?

Ano, společnosti si začínají uvědomovat, že zajímat se o duševní zdraví svých zaměstnanců dává nejen lidský, ale i ekonomický smysl. Pokud je někdo doma, nemocný s depresí, potřebujete záskok. Pokud odejde, musíte najmout někoho jiného a zacvičit ho. To je velmi drahé, trvá to měsíce a měsíce.

Mnoho společností má dnes systém EAP (employee assistance program). To znamená, že firma nebo externista poskytuje poradenství pro duševní onemocnění přímo v práci nebo jednou týdně někde poblíž, kde člověk najde pomoc, cítí se pak lépe a vrací firmě produktivitu. Takže investování do podpory svých zaměstnanců dává lidský i ekonomický smysl.

Jaký je aktuálně trend v péči o duševně nemocné lidi?

Když se podíváme napříč Evropou, vidíme zásadně jinou situaci za západě oproti východním a středoevropským zemím. V západních zemích a ve Skandinávii se už od 80. let pomalu ale jistě odehrává pokrok co do snižování množství lůžek v psychiatrických léčebnách. Postupně se ruší dlouhodobá lůžka a zároveň se rozvíjí komunitní péče, která pomáhá lidem s duševní poruchou žít co nejvíce v podmínkách běžného života.

A oproti tomu je situaci u nás jaká?

Zdejší přední odborník Petr Winkler přišel s velmi pěkným shrnutím o tom, co se děje v 25 zemích Evropy, hlavně v postsovětských státech. Mnohde probíhaly vlny reforem, pak nastala období pomalého rozvoje. V mnoha zemích stále proudí většina zdrojů do velkých institucí, například psychiatrických nemocnic, kde jsou zavřené stovky nebo dokonce tisíce lidí. Očekává se, že tam mohou lidé strávit roky nebo desetiletí. Často jsou tam lidé označeni jako zdravotně postižení a mnohdy ztrácí některá svá lidská práva, protože se ocitnou například v opatrovnické kategorii. Celkem často mají zaměstnanci v těchto institucích staromódní názory.

Jako třeba?

Například že když máte duševní nemoc, nikdy se neuzdravíte. Jakmile máte jednou přiznanou invaliditu, jste navždy postižený. Ani jedno nemusí být pravda. Zaměstnanci často vidí tyto lidi jako sociálně nekompetentní. Ale co si nezbytně nemusí uvědomovat - jejich stav je daný kombinací duševní nemoci a vlivu instituce. Zaměstnanci jejich budoucnost často vidí černě, ale to je podbarvené povahou prostředí ústavu, které vylučuje lidi z širší společnosti a nedává jim možnost rehabilitace.

Výhoda komunitní péče je, že se lidé mohou účastnit každodenních aktivit, mohou chodit do práce, trávit čas s rodinou, věnovat se koníčkům. Zjistili jsme, že spousta lidí, i těch, kteří byli v nemocnici po mnoho let, se skutečně naučí vrátit do života poměrně rychle, když jim dáme možnost. A velká většina výrazně preferuje život v komunitě než v nemocnici.

Jak daleko jsme tedy v Česku?

U vás pomalu probíhá proměna. Máte tady komunitní týmy, komunitní péči, možnosti zaměstnání, ale je to ve velmi rané fázi. Stále putuje mnoho peněz do institucí s dlouhodobými lůžky. Teď záleží na tom, s jakými zákony přijde vláda, jakou udělá politiku zaměstnanosti, zda dá věci do pohybu rychleji.

Říkáte, že zakládání komunitních center je správná cesta. Jaké jsou vůbec jejich výsledky? Máte nějak změřený dopad na společnost?

Když například země berou vážně otázku sociální inkluze a podporují destigmatizující kampaně, které pomáhají sejmout z duševně nemocných předsudky, odrazí se to v množství lidí, kteří se odhodlají vyhledat pomoc. Jejich počet roste.

Například ve Velké Británii se množství mladých lidí s duševní nemocí v posledních letech zvýšil o 25 procent. Na první pohled si můžete si říct: To je strašné, máme tady daleko víc duševně nemocných lidí. Co se děje? Může za to internet? Je ale potřeba podívat se na to jinak a uvědomit si, že ze všech mladých lidí, kteří mají duševní nemoc, zahájí léčbu jen čtvrtina. A my chceme, aby každý, kdo má problém, měl možnost dostat pomoc a podporu. Takže rostoucí číslo není negativní, vypovídá o tom, že větší množství lidí dostalo potřebnou péči.

Jak tedy můžeme napomoct tomu, aby se množství lidí, kteří získají potřebnou péči, zvýšilo?

Je to otázka nabídky a poptávky. Na straně poptávky to znamená opatření vedoucí ke snížení stigmatu ve společnosti a zejména zvýšení porozumění duševně nemocným lidem a odstranění překážek při hledání pomoci.

Představte si třeba mladého člověka kolem 15 let, který je deprivovaný nebo má sebevražedné sklony. Takový člověk potřebuje pomoc hned. Jenomže on se může velmi zdráhat o svých problémech někomu říct, protože se bojí, že se mu budou lidé vysmívat, odmítat ho, ztratí přátele. To může jejich stav ještě zhoršovat.  Chceme, aby měli lidé pro duševně nemocné daleko větší soucit, pochopení, pak je větší šance, že lidé najdou pomoc rychle.

Dnes mnohdy čekají měsíce a roky, než najdou pomoc. Velká mezinárodní studie zaměřená na lidi se sociofobií - ty, kteří se cítí ve skupinách úzkostně, vyhýbají se třídám, meetingům - říká, že doba mezi prvními příznaky problému a vyhledáním pomoci je kolem deseti let. Když se první známky projeví, jak je časté, kolem 15 let, obrátí se na odborníky až kolem 25. roku. 

Jak to vysvětlují?

Bojí se, že si o nich budou lidé myslet něco špatného nebo že je dokonce zavrhnou. Provedli jsme hodně výzkumů mezi lidmi, kteří mají různé typy mentálních onemocnění, v asi 40 zemích po celém světě. Mnoho z nich říká, že když máte diagnózu, někteří přátelé nebo rodinní příslušníci vás opustí. Takže když mluvíte o svých potížích, riskujete, že se zbortí vaše sociální vazby.

Co tedy může pomoct, aby se lidé nebáli vyhledat péči?

Je několik věcí, které mohou pomoci. V mnoha zemích, například v USA, existují antidiskriminační zákony, proti diskriminaci postižených lidí, ať už fyzicky nebo duševně. Obvykle jsou to ustanovení, která lidem se zdravotním postižením poskytnou další podporu a povzbuzují je k tomu, aby hráli normální sociální role.

Například když je někdo na vozíčku, myslí se na něj s bezbariérovými prostory nebo přístupy. Takže se fyzicky může dostat do práce. Podobně existují opatření podporující lidí s mentální nemocí, aby úspěšně pracovali nebo studovali. Například to může být udělování speciálních výjimek, jako třeba víc času na zkoušky, mít možnost vyhnout se stresu při cestování, který lidem nedělá dobře, nebo to může být zřízení tichých místností, pokud jsou tito lidé citliví na hluk.

Jsou různé cesty které pomáhají lidem uspět v práci nebo v běžném životě. Třeba ve Velké Británii, když člověk žádá o práci, není zákonné mít ve formuláři sekci věnovanou vašim zdravotním problémům. Nemůžete se na to ptát. Stejně tak na pohovoru nemáte dovoleno ptát se, jestli máte nějaké zdravotní problémy nebo duševní nemoc.

Pak jsou tady různé "měkké záležitosti" jako společenské povědomí, postoje. Pozorujeme, že destigmatizující kampaně fungují, když je děláte opatrně. Mají dopad, protože úroveň stigmatu ve společnosti postupně klesá. Ale trvá několik let, než se to změní. Je to celé založené na myšlence kontaktu mezi lidmi s duševní nemocí a těmi, kteří se s ní nesetkali. Ukazuje se, že filmy, sociální média nebo videoportéty lidí s duševními nemocemi fungují.

Mnoho duševně nemocných lidí trpí chudobou, nezaměstnaností…

Ano, kolem 90 procent lidí se schizofrenií je nezaměstnaných, u vás i u nás. U deprese je to zhruba 50 procent lidí. Vznikají tak velké nerovnosti. Co se dá dělat, je snížit úroveň stigmatizace, pak je možnost zavádět zvláštní opatření dávající lidem silnou podporu v nalézání práce na otevřeném trhu, nemyslím tím workshopy, kde vyrábíte košíky nebo keramiku. Je třeba získávat dovednosti, které vám umožní pracovat ve skutečném zaměstnání, byť jen na poloviční úvazek.

V Americe vyvinuli specifickou metodu, která se jmenuje "podporované zaměstnávání", díky tomu získává asi o polovinu víc duševně nemocných práci na normálním otevřeném trhu, když dostanou tu správnou podporu. Někdy trvá několik let, než získají dovednosti potřebné pro normální práci. Ve skutečnosti je spíš potřeba podporovat zaměstnavatele, aby duševně nemocným lépe porozuměli. Mnohde si myslí, že lidé s mentální nemocí neumí pracovat, nechtějí pracovat nebo jsou nezodpovědní. Ve skutečnosti se ukazuje, že lidé s duševní nemocí jsou často odhodlanější pracovat a oddanější, než ostatní zaměstnanci. Protože si velmi přejí být zapojení do života.

V souvislosti s kauzou Čapí hnízdo českého premiéra Andreje Babiše se mluví o schizofrenii jako o nemoci, kterou údajně trpí jeho syn. Jak se takový člověk může zapojit do běžného života?

Budu mluvit o vlastní zkušenosti. Pracuji v komunitním týmu, kde léčíme lidi v první epizodě psychózy. Obvykle mladé lidi, teenagery. Začíná to tak, že slyší hlasy, mají vidění nebo jinak modelované myšlenky, mohou se cítit paranoidně nebo si myslet, že oplývají nadpřirozenými silami. Obvykle mají tyto potíže několik týdnů, někdy několik měsíců, pak je rodina vezme nejprve k praktikovi a pak přijdou k nám.

Důkladně vyhodnotíme situaci a potom nabízíme několik různých druhů pomoci. Mnoha lidem nabízíme medikaci, speciální antipsychotické typy léků. Asi víc než půlka to přijme. Je to ale dobrovolné rozhodnutí a mnoho lidí jej nepřijme, ať už kvůli vedlejším efektům nebo protože jsou z principu proti tomu, aby brali tišící léky. U mnoha lidí zahájíme psychologickou léčbu, která jim může pomoct méně si všímat hlasů, nebo také adaptovat se na novou situaci psychicky nemocného. Protože to samo o sobě může být traumatizující.

Zatřetí nabízíme lidem odborného poradce, který pomáhá vrátit se zpátky do školy nebo do práce, nebo jim pomůže s přípravnými kurzy. Pak je tam také osoba, většinou zdravotní sestra, které se říká manažer péče, ta všechno propojuje. Je prvním, s kým se pacient dostane do kontaktu, a pak úzce spolupracuje s doktorem, psychologem a odborným poradcem. Léčíme lidi rok až dva a během roku se minimálně půlka lidí úplně nebo z většiny z psychózy zotaví. A po dvou letech zůstává pouze malá menšina lidí, kteří stále potřebují péči.

Můžete se schizofrenií cestovat?

Záleží to na situaci. Není to dobré, pokud se cítí extrémně špatně. Například v týmu, kde pracuji, máme 250 pacientů. A dnes okolo asi 10 se cítí velmi špatně. Ale pro většinu lidí psychóza znamená, že jsou plně schopni provádět normální aktivity.

Zažil jsem dvacetiminutový paralyzovaný stav, měl jsem intenzivní pocit, že umírám, v nemocnici mi řekli, že jsem úplně zdravý. | Video: Daniela Drtinová, DVTV
 

Právě se děje

před 16 minutami

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman nedostal z Hradu pozvánku na 28. října

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman zatím nedostal pozvánku na slavnostní udílení státních vyznamenání na Pražském hradě 28. října. Pozvání nedostal ani loni. Nejvyšší žalobce se zhruba před dvěma lety odmítl dostavit na schůzku s prezidentem Milošem Zemanem v době, kdy státní zastupitelství dohlíželo na vyšetřování kauzy v Lesní správě Lány.

"Od té doby, kdy pan nejvyšší státní zástupce odmítl schůzku s panem prezidentem za situace, kdy bylo Nejvyšší státní zastupitelství činné v kauze Lesní správy Lány, pan nejvyšší státní zástupce žádné pozvání na Hrad nedostal a s žádným už ani nepočítá," řekl tehdy mluvčí nejvyššího žalobce Petr Malý.

Zdroj: ČTK
Další zprávy