Rozhovor - Gold Pandova deska s názvem Lucky Shiners se před třemi lety stala senzací na britské elektronické scéně. Album sice vzniklo v ložnici tehdy začínajícího producenta Derwina Pandy a váže se k němu příběh, jak jej psal mezi procházkami se psem, kterého mu strýc a teta svěřili na hlídání, nicméně výsledek takového způsobu práce zabodoval.
Eklektickou introvertní elektroniku, jež se vzpírá žánrovým škatulkám, britský deník Guardian dokonce pasoval na desku roku 2010 a enormní zájem neotřelého hudebníka donutil vyjet na turné, aniž by to sám kdy očekával.
Díky koncertování během posledních dvou let Derwin Panda nastřádal spoustu nových zážitků a navštívil řadu nových míst, která se mu stala oporou při psaní nového materiálu pro letošní desku Half of Where You Live. Nahrávka vyšla letos v červnu a má být jakýmsi deníčkem vybraných události z posledních dvou let.
Mezi melancholickou směsí beatů se tak ve větší míře ozývá klubová scéna i orientální motivy. Ale spíš než o dlouhodobou cílenou práci s nimi jde spíš o dílo náhody. K rozvíjení samplovacích schopností na nahrávkách z exotických krajin totiž producenta donutily životní podmínky. Na rozdíl od svých kamarádů si nemohl dovolit platit za nejmodernější desky, a začal proto nakupovat v lokálních charitativních krámcích.
„Bylo tam hodně desek typu ,Hudba z Číny' nebo ,Zvuky afrických bubnů' a podobně. Začal jsem je samplovat," říká Gold Panda.
S nimi a s přidanou paletou beatů to však dotáhl až do pozice jednoho z nejzajímavějších producentů současnosti. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví také o tom, proč pořád radši nahrává doma nebo jak se na to tváří jeho sousedé.
Gold Panda hraje ve smíchovském klubu Meetfactory v neděli 10. listopadu.
Aktuálně.cz: Letošní album Half of Where You Live má být jakýmsi deníčkem z posledních let na turné a jednotlivé skladby odkazují ke konkrétním místům. Jak jste je vybíral, všechna se tam nemohla dostat?
Derwin Panda: Album je vlastně spíš o tom, jaké vzpomínky ve mně vyvolaly některé konkrétní zvuky. Například u skladby Brazil jsem našel sample, kde někdo říká Brazil, a líbil se mi tak moc, že jsem z něj chtěl udělat skladbu. Jinak jsem na turné zažil jen cestu z letiště do centra, prostě velké město. Takže je celý výběr byl ovlivněný spíš náhodou.
A.cz: Jednotlivá místa jste si tedy nevybral předem?
Byly to spíš šťastné nálezy. Další skladba se třeba jmenuje Enoshima, což je malý ostrov kousek od Tokya. Napsal jsem ji, když jsem se odtud vrátil, a její zvuk mi připomněl dobu, kterou jsem na ostrově strávil. Nebylo to tak, že bych si sedl a řekl si: „Hej, teď napíšu song o nějakém místě." Jenom ta skladba a její název sedí k mé vzpomínce a dobře do sebe zapadají.
A.cz: Takže nemáme být smutní, že na desce není skladba o Praze, ačkoliv jste se tu na turné taky dřív zastavil?
(smích) Ne, jenom jsem neměl žádný sample, který by mi ji připomněl.
A.cz: Half of Where You Live zní mnohem tanečněji než debut Lucky Shiner. Podepsalo se na desce, že jste poslední roky de facto strávil v klubech?
Asi ano. Když jsem začínal hrát živě, vůbec jsem nevěděl, co od toho očekávat. Netušil jsem, proč lidé na koncerty chodí, a najednou ještě začali na moji hudbu tancovat. Je to dobrý pocit vidět, že lidi pod pódiem tancují, a tak jsem začal dělat takovou hudbu, aby na ni tancovali ještě víc. Myslím, že to, co dělám na pódiu, jenom odráží to, co dělám doma. Spustím si nějaké mašinky, začnu si s nimi hrát a až potom zjišťuji, jestli se mi to líbí nebo ne. Postupoval jsem tak i s tímhle albem a prostě jsem skončil u tanečnějšího zvuku. Jenom lidé u toho tančit přestali. (smích)
A.cz: Ještě pořád nahráváte doma v ložnici?
Měl jsem na to pokoj v Berlíně s veškerým hudebním vybavením, ale pak si soused nade mnou začal stěžovat kvůli hluku, tak jsem se musel přesunout do kuchyně. Tam to ale moc nefungovalo, a proto jsem se přesunul do pokoje, který do té doby používala moje přítelkyně. Vyhodil jsem ji odtud a používám teď tuhle místnost. (smích) Takže ano, byla to ložnice, ale jsou uvnitř věci na vytváření hudby a ne postel.
A.cz: Nicméně pořád je to docela vtipný paradox - vytvářet taneční hudbu v ložnici. Ačkoliv deska Half of Where to Live dost dobře funguje na obou místech.
S další deskou už se asi budu muset přesunout někam jinam, kde budu moct dělat větší hluk. Už mě unavuje, jak si lidé stěžují a jak kvůli tomu třeba nemůžu tvořit v nějakou denní dobu. Chci jen poslouchat něco nahlas a nikoho u toho nerušit. Dříve jsem to zkoušel ve studiu, ale moc jsem si to neužíval. Asi si teď zas zkusím najít nějaký hezký a netypický prostor pro studio a začnu v něm pracovat, uvidíme. Ale myslím, že stejně tak hodně dalších lidí začalo tvořit hudbu ve svých ložnicích. Stačí k tomu laptop.
A.cz: Na aktuální desce chybí víc výraznějších melodií. Byl to záměr nepouštět se do velkých hitů, jakým se stala skladba You?
Když jsem začal dělat na druhém albu, napadlo mě, že bych mohl nahrát dvanáct skladeb, co zní podobně jako You, a že by to mohlo dopadnout dobře. Mohl bych si pak třeba koupit dům a být šťastný. Ale když jsem na nich začal dělat, neměl jsem z toho radost a došlo mi, že takhle to dělat nechci. Napsat dvanáct skladeb, které zní podobně, taky začne být dost nuda. Žádná z nich pak ani nedokáže stát sama o sobě, protože jsou prostě stejné.
Proto jsem si uvědomil, že bych měl prostě jenom dělat hudbu, a ať už z toho vzejde cokoliv, právě tak by mělo album vypadat. Bylo těžké k tomu dospět, hodně dlouho jsem řešil, jestli bude mít deska úspěch, jestli ji lidé budou nenávidět a podobně. Ale asi jsem si tím musel projít.
A.cz: A skončil jste u mnohem častějšího používání etnických prvků. Čím vás exotická hudba fascinuje?
Nevím přesně, kde se to ve mně bere, ale když jsem s hudbou začínal, chtěl jsem dělat hip hop. Moji kamarádi si tehdy kupovali desky na samplování, protože na nich byl skvělý breakbeat nebo něco, z čeho se dala udělat dobrá smyčka. Byly mezi tím třeba i nějaké divné psychedelické věci z Brazílie. Ale všechny tyhle desky byly dost drahé a já jsem si je nemohl dovolit. Proto jsem chodil po lokálních krámcích nebo různých charitativních obchodech, kde je všechno strašně levné, a začal v nich nakupovat. Bylo tam hodně desek typu „Hudba z Číny" nebo „Zvuky afrických bubnů" a podobně. Začal jsem je pak samplovat a odtud to asi vychází.
A.cz: Nebývají podobné desky dost kýčovité?
Jo, to určitě. Ale taky je na nich hezká určitá nevinnost. Připadá mi to jako hudba, kterou lidé dělají proto, že sami chtějí. Nesnaží se dělat něco, co by mělo být jakkoliv úspěšné.
A.cz: Na aktuálním EP Reprise máte několik skladeb z poslední desky v jejich alternativních verzích a v remixech, ale napadá mě, jestli podobné nevznikají naživo každý večer?
Jo, to ano.
A.cz: Proč je pak vydávat na EP?
Vlastně ani nevím, prostě jsem šel do studia a nahrál to na jeden pokus. Skladby naživo nikdy nejsou stejné a tohle mělo vágně reprezentovat to, jak vypadají moje živá vystoupení. Nedokážu skadby nikdy přesně zopakovat.
A.cz: Dnes už při koncertech vůbec nepoužíváte laptop, což je pro spoustu dnešních elektronických hudebníků skoro nepředstavitelné. Jak se stalo, že už se bez něj obejdete?
Ještě trochu ho používám, dělám přes něj některé syntetizéry a skladba Quitter Raga bez něj nejde zahrát. Ale jinak laptop používám pořád míň a míň, jenom tu a tam v jedné, ve dvou skladbách. Většinu zvuků tvořím hardwarově, sice to jsou pořád jednoduché přístroje, ale celou dobu mě udržují zaneprázdněného. Nechci se na pódiu nudit nebo mít pocit, že tam nic nedělám. Když hraju naživo, jsem dost nervózní, a proto celou dobu musím něco dělat, abych na to zapomněl. Laptop používám doma a na pódiu se snažím odehrát živý set. Proč bych tam přece dělal to samé, co u sebe doma v pokoji?
