Recenze - Paradigma mainstreamové popu se obvykle mění pomalu, často ale stačí jedna deska, nebo i jediný singl, který tuto nenápadnou transformaci dokončí a odstartuje novou éru. Takovým "bodem zlomu" by mohlo být album Pure Heroin šestnáctileté novozélandské zpěvačky Lorde, jejíž debutový singl Royals aktuálně doputoval do čela amerického žebříčku.
Skladba nejprve půl roku bodovala na YouTube, kde už dvě verze klipu posbíraly dohromady 36 milionů diváků. To není zase tak závratně vysoké číslo - když vloni v létě dosáhla na vrchol Hot 100 internetová senzace Carly Rae Jepsen s písní Call Me Maybe, mohla se pochlubit třikrát větším číslem a korejský Gangnam Style se přesně před rokem pohyboval ještě ve vyšších numerických sférách.
Hotová star
Vysvětlovat úspěch Royals jen jako další úder „lidového popu" z webu je ale příliš zjednodušující - zpěvačka z Auklandu totiž na rozdíl od svých předchůdců vstupuje do žebříčkového kolbiště v podstatě jako hotová "star", která kromě výrazného hlasu a citu pro uhrančivé melodie disponuje i poselstvím obyčejné holky, která se chce postavit umělému světu popového byznysu.
Text je totiž na Royals stejně zásadní jako svůdná bublající basová linka a gospelové harmonie kreslící melodii. Pro Lorde jsou slova důležitá - vydání alba Pure Heroin propagovaly úryvky textů na plakátech či stěnách autobusů.
Téma Royals promlouvá ke všem, kteří si všimli rozdílu mezi tím, v jakém světě žijeme a jaký zobrazují popové šlágry či zprávy ze šoubyznysu. "Nikdy jsem neviděla skutečné diamanty a nejsem pyšná na svoji adresu," zpívá Lorde v začátku písně a v refrén pak deklamuje: "Ale v každé skladbě se zpívá o zlatých zubech, vodce, fetování v koupelně, krvavých skvrnách (...) Nám je to ale jedno, nás nezajímá váš milostný románek!" vzkazuje celebritám a v další sloce - které mají stejnou sílu jako refrén - zpívá: „Nikdy nebudeme královská rodina, není to v naší krvi. Tenhle luxus není pro nás, nás vzrušují úplně jiný věci."
Není divné, že šestnáctiletá holka, která vyrostla kdesi na farmě, vnímá rozpory mezi realitou a mediální fikcí velmi citlivě. Lorde ale zároveň není tak úplně náctiletá hvězda, její výraz i hlasový rejstřík jsou už plně zformované - nízký věk jí ale pořád dovoluje říkat věci, které by od někoho staršího zaváněly kázáním o škodlivosti konzumní kultury.
Svůj pohled na svět formuluje nejčastěji v množném čísle, její „my" z ní dělá potenciální mluvčí generace náctiletých, jejíž životní šance radikálně sráží globální ekonomická krize. Je to hořký realismus někoho, kdo pochopil, že svět se netočí kolem jeho hlavy, i v němž ale pořád mají místo sny o blyštivých věcech - i v Royals nakonec Lorde zpívá o tom, že se jí (jim) zdá o tom, jak řídí Cadillac. Je to rozpor, ale uvěřitelný - teenager má právo žít ve více světech než je jen jeden.
Je nám to jedno
To, že Lorde disponuje obrovským talentem bylo prý jasné už v jejích dvanácti letech, kdy za ní její rodiče (matka je oceňovaná novozélandská básnířka Sonja Yelich) podepsali první nahrávací smlouvu. Velmi důležité pro ní bylo setkání s Joelem Littlem, novozélandským producentem, kterého lokálně proslavila spolupráce se skupinou Kids of 88. V Lorde našel vyzrálou autorku, jejíž písně může vylepšovat v duchu současných elektronických trendů.
Svoji debutovou nahrávku The Love Club EP vydala Lorde letos v březnu a singl Royals potřeboval čtvrt roku k tomu, aby se usadil na čele alternativního žebříčku amerického Billboardu jako vůbec první singl ženské interpretky (!). Číslo jedna hlavního žebříčku Hot 100 dobyla Lorde pro změnu jako nejmladší interpret od roku 1987 a jako první novozélandský zástupce v historii.
Že to zavání osudem interpreta jednoho hitu? Vydali snad výše zmíněné YouTube hvězdy Jepsen, PSY nebo Gotye něco dalšího, co by stálo za řeč? Jenže Lorde paralelně s Royals bodovala i s druhým singlem Tennis Court, který ale místo popových rádií zaujal trendsetterská média.
Synth-popový hybrid do sebe vsákl elementy post-dubstepu, alternativního R&B i trapového futurismu, ale i tady nad vším vládne Lorde svým hlasem, v němž se ozývá soulová niternost i punkový škleb. Stejně jako Royals, i Tennis Court definuje část její osobnosti - věkem roztěkané, přesto ale pevné ve svém postoji generačního vzdoru. Její drzé „yeah" tady imituje hiphopový slang, popkulturní trend, který Lorde kritizuje pro jeho hedonismus a zároveň miluje pro jeho autenticitu.
„Stvoříme novou uměleckou formu, kterou budeme ukazovat, jak moc je nám všechno jedno," zpívá v refrénu a když během prvních deseti sekund skladby dvakrát nonšalantně zopakuje, jak moc je znuděná - nemůžeme si nevzpomenout na Sex Pistols. S takto perfektně zformulovaným náctiletým odcizením přichází - a snad moc nepřeháním - zase po letech do popu generační postoj znechucení, apatie i jakési tlumené naděje, který naposledy dokázal vyjádřit Kurt Cobain na albu Nevermind. Stejný je koneckonců i nepřítel - falešné pozlátko zábavní kultury.
Název alba Pure Heroin je samozřejmě dvojsmysl - kromě nástupu nové popkulturní hrdinky upozorňuje Lorde dopředu i na silnou návykovost svých písní. Dalších osm položek jejího kratičkého debutu (trvá jen 37 minut) rozhodně nevypadá jako narychlo spíchnuté tracky připravené spěšně k vydání po úspěšném singlu. Tohle prostě není Born To Die (loňské album Lany Del Rey), kde po singlech přišlo rychlé vystřízlivění.
Každá položka tracklistu připisuje něco důležitého do celistvého obrazu mladé zpěvačky, která se snaží překročit všudypřítomnou ironii internetové zábavy. Glory and Gore ještě rozšiřuje její fascinaci rapem, Still Sane je fascinující ztišená temná balada a minimalistický Team další hymnou teenagerského odcizení („žijeme ve městech, který v televizi neuvidíš").
Hvězdy z periférií
Pure Heroin samozřejmě není dokonalé album - v textech je někdy až příliš cítit její mládí, ale i tyto drobné nešikovnosti jsou vlastně součástí jejího kouzla. Nepatří snad k obyčejnosti i určitá nedokonalost? Lorde a Little využívají synthpopovou horečku nezávislé scény (Purity Ring, Glasser, Oh Land), na kterou roubují vlivy v hip hopu i elektroniky, všechno ale dělají tak přirozeně a s citlivostí hitmakerů, kteří jsou připravení přepisovat pravidla mainstreamu, ne se schovávat za svoji nezávislost.
Rychle si musíme začít zvykat na to, že popové revoluce přichází z těch nejméně nečekaných míst - ze zdánlivých kulturních periférií (ve skutečnosti ale nových center dění) jako je Korea nebo Nový Zéland, které díky YouTube dostaly šanci oslovit globální publikum. Žijeme jednoduše ve světě, v němž debutová deska šestnáctileté novozélandské zpěvačky může klidně startovat na čísle tři amerického žebříčku.
Vůbec bych se nedivil, kdyby se Pure Heroin stalo nejúspěšnější deskou letošního roku - Lorde má skutečně potenciál oslovit generaci, která jako první vyrostla bok po boku internetu. Asi není třeba zdůrazňovat, že by pro budoucnost popu bylo podstatně lepší než kdyby se to povedlo třeba jiné náctileté hvězdičce Miley Cyrus, která své album BangerZ vydala týden po Lorde.
