Recenze - Někdy se filmaři stane, že okolo něj všichni opakují cosi o jeho genialitě, nebo alespoň výjimečných schopnostech, tak dlouho, až jim přes míru uvěří. Přestane se pokoušet o posun a zabředne do té samé „geniální" roviny na tak dlouho, až iluzornost pomyslného metálu vyvstane na povrch. Protože i nejgeniálnější přístup k filmařině nemůže být dokola opakován, aniž by ztratil právo si tento titul nárokovat. Stalo se to už před lety Woodymu Allenovi a nyní se to děje Jamesi Wanovi u Insidious.
Protože moderní hororový král je nepochybně jiná liga než Allen, netrval tento přechod desetiletí, ale roky. Zatím nedospěl do poslední fáze, přese vše si uchovává silnou diváckou podporu. A právě díky jeho věrným, na internetu hlasitým fanouškům se do našich kin vrací Insidious i přes dlouhé váhání distributora.
Pro nefanoušky je však Insidious 2 často pokračováním hororu, „který každý viděl, ale měsíc po zhlédnutí si ho nepamatuje." Tato nejčastější definice se týká i mě a přiznávám, že před projekcí jsem si musel první kapitolu připomenout, protože jsem opravdu netušil, oč v ní šlo.
O čem to minule bylo?
Wan patří přesně mezi režiséry, z jejichž filmů si lze co do děje zapamatovat leda údernou premisu, pokud nějakou mají. A pokud ji nemají - jak asi tušíte, to se týká právě Insidious -, jsou prostě jen obstojnou a veskrze jednorázovou zábavou. Na tom není nic špatného. Zvlášť u „pokleslých žánrů" jistou spotřebitelskou podstatu díla nejspíš pochopíme. Jenže pak takový snímek není zrovna adeptem na rozjezd série.
Saw úderná premisa nechyběla, přesto byl Wan natolik rozumný, aby se pro pokračování přesunul na méně viditelnou pozici producenta, a postupně svůj instantní kult dokonce zcela opustil. Proč podobný pud sebezáchovy nepociťuje nyní? A proč vůbec koncipoval aktuální námět jako sequel k Insidious, když jeho stereotypní příběhy mohou přinejmenším v posledních třech případech stát samostatně, stejně jako být třeba prohlašovány za remaky jeden druhého? Zrovna minulé V zajetí démonů by klidně mohlo být také pokračováním Insidious, kdyby tak bylo nazváno.
I proto je snímek extrémně těžké recenzovat v situaci, kdy neuběhl ani půlrok, co jsem zde o Wanovi referoval minule. Text by šel doslova zkopírovat. S tím rozdílem, že v případě V zajetí démonů jsem se stále odvolával ke smířlivému přijetí Wana, který sice vypráví vtipy bez pointy, vypráví je však se zápalem. Dokud si neuvědomíme, že s nimi nikam nesměřuje, jde si jeho zápal užít.
Když ale nezačneme trpět amnézií, ona smířlivost nás u třetího totožného filmu v řadě může po právu začít opouštět.
O ničem? Tak to chce dvojku!
Příběh nemá smysl blíž představovat. Vracíme se k rodině (Patrick Wilson, Rose Byrne, Ty Simpkins), kterou dál straší, jako by se nechumelilo. První třetinu snímek vyloženě irituje tím, že si hrdinka není jistá, jestli ji pronásleduje reálný duch, nebo výplod její mysli. Tudíž amnézií zřejmě trpí ona, když v předchozích několika dnech (druhá kapitola přímo navazuje) ji duchové prokazatelně provázeli a nebylo o tom pochyb.
S tím se spojuje nová dávka lekaček, kdy se sice neděje nic strašidelného, ale hlasité zvuky nás nutí občas sebou v sedadle bezděky trhnout, což je v posledních letech oblíbená náhrada strachu.
Wan se vrací i ke konceptu nejprve využívanému, později zneužívanému a nakonec znásilňovanému v sérii Saw. Na závěr odkrývá nové aspekty minulosti, čímž se dosavadní děj staví do nečekaného světla. Tentokrát se vyloženě cestuje časem, aby se v obřím klišé na konci ukázalo, jak „vše do všeho zapadá".
Jsem tu tlačen do pozice, v níž si musím na Wanovu práci se stereotypy stěžovat. Tím bych však nerad vyvolal dojem, že je snad takový přístup ze své podstaty špatný. To vůbec ne. V dnešní modernější než postmoderní době už práci s popkulturními zvyklostmi nemůžeme opomíjet a v hororovém žánru právě ona tvoří jádro zážitku. Zde tedy není špatná ona sama, ale její poněkud líné provedení.
Práci se stereotypy, příběhovými vzorci a klišé totiž chybí sebereflexe a nadhled. Wan se soustředí jen na to, aby bylo jeho dílo tabulkově dokonalé a s čistotou a precizností sobě vlastní klade jednu scénu za druhou tak, jak "má správně vypadat".
Jenže čistota a preciznost nemusejí být výhrou, zvlášť u tak nevyzpytatelného žánru jako horor, jemuž nakonec vždy nejvíc ze všeho sluší trocha špíny.
Na konci se ještě jednou sluší připomenout, že James Wan disponuje více než slušnou fanouškovskou základnou, která právě čistotu jeho práce a minimalistické dodržování vzorců oceňuje. Ti potom jistě nebudou mým výtkám moc důvěřovat a pro ně asi pozbývají platnost.
Přesto musím alespoň za sebe trvat na značné otrávenosti z neměnného standardu, jímž se vyznačuje. Už se pomalu smývá rozdíl mezi tím pustit si od něj nový film a pustit si podruhé ten předchozí.
Insidious 2 se dokonce dostávají do smyčky - může nyní vzniknout nekonečné množství pokračování (a trojka už je v důsledku skvělých tržeb v plánu), všechna skončí stejně vypointovanou scénou a vždy budou stejně precizní a technicky příjemná. Je ale vůbec o co stát?
