Glosa - Janáčkova Glagolská mše patří k nejhranějším duchovním skladbám, vzniklým ve 20. století. A to v celosvětovém měřítku. Proto se v posledních letech mnohokrát objevila na programech evropských i amerických orchestrů, proto hned několikrát zazněla na slavném londýnském festivalu BBC PROMS, proto ji před měsícem hrála Berlínská filharmonie se Simonem Rattlem (který skladbu už před 30 lety hrál a nahrál se svým tehdejším orchestrem v Birminghamu), a proto si ji koneckonců na zahajovací koncert letošní sezóny dala i Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem.
Janáčkova kudla
Glagolská mše je silná hudba. Zajímavá tím, že je psaná na staroslověnský text, ale to není to hlavní. Po dlouhá staletí platilo, že když se řeklo mše nebo mešní hudba, bylo jasné, že to bude hudba spíš vážná, důstojná, slavnostní, klidná a vyrovnaná.
Glagolská, to je setkání s přímočarou, pulzující, živelnou, neučesanou, a přitom taky dost vážnou hudbou, která má hloubku a i osobní náboj. „Josef Suk kreslí nejjemnějším perem, zatímco Janáček vyřezává kudlou," psal dirigent Václav Talich před osmdesáti lety o hudební řeči dvou hudebních velikánů (a svých přátel). A sedí to dodnes.
Zahajovací koncert ČF
Česká filharmonie 3. října v pražském Rudolfinu otevře svou 118. sezonu Glagolskou mší od Leoše Janáčka.
Vrcholné duchovní dílo 20. století zazní v Čechách od dob premiéry, v roce 1927, vůbec poprvé v původním znění.
Orchestr, sólisty a Pražský filharmonický sbor povede šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek, který tuto raritní verzi zrekonstruovanou Jiřím Zahrádkou provedl už s londýnským Symfonickým orchestrem BBC před dvěma lety na festivalu BBC Proms.
Glagolská je navíc skladba s příběhem. Janáček ji napsal, ale po premiéře změnil. To není neobvyklé. Mozart takhle do svojí slavné 40. symfonie (nejspíš po prvním provedení) doplnil klarinety. Felix Mendelssohn-Bartholdy zase nebyl spokojený se svojí „Italskou" symfonií a z velké části ji předělal; dílo, které všechny na premiéře fascinovalo živostí a spontánností, chtěl Mendelssohn víc zvážnět a „zbeethovenštět"; jeho nová verze se absolutně neuchytila a hraje se leda jako rarita.
U Janáčkovy Glagolské mše je to obráceně. Desítky let se hrála verze, kterou on sám po premiéře přepracoval. Až v posledním čase se dík objevům a práci muzikologa Jiřího Zahrádky objevila verze původní. Je překvapivě životaschopná a zajímavá. A můžeme díky ní trochu nakouknout do Janáčkovy skladatelské hlavy.
Není upovídaný a dovede škrtat
„Lije; lije déšť luhačovický. Z okna se díváš do zachmuřené hory Komoně. Mraky se převalují; vichr je trhá, rozmetává. (…) Smráká se hustěji a hustěji. Už do tmavé noci se díváš; blesky ji stříhají. Blikavé světlo elektrické na vysokém stropu zažíháš."
Tak popsal Leoš Janáček atmosféru, ve které začal Glagolskou mši psát. Byl srpen 1926 a dvaasedmdesátiletý skladatel trávil několik týdnů ve svých oblíbených lázních v Luhačovicích.
„Bylo to rychlé rozhodnutí, protože Janáček si s sebou do Luhačovic nevzal příliš podkladů," říká specialista na Janáčka a editor vydání jeho skladeb Jiří Zahrádka; Janáček se o mši na staroslověnský text zajímal už pár let předtím a měl i několik náčrtků.
Hudba, kterou nakonec začal v Luhačovicích psát, neměla s těmito skicami nic společného. „Janáček musel „mít tu pravou chvíli"; moment začátku nového díla u něj byl hodně emotivní. Myšlenky musely uzrát, ale jakmile se dostal do tvůrčího zápalu a intenzivní práce, kdy se ocitl jakoby uprostřed té skladby, pracoval rychle. A celou Glagolskou načrtl během tří dnů!"
To samozřejmě nebyl konec práce. Ta pokračovala i po Janáčkově návratu do Brna minimálně do října 1926. Zpracovával luhačovické nápady a náčrty, dával je do jednoho celku; k jednotlivým nástrojům doplňoval další - s podpůrnými melodiemi a harmoniemi.
Jak moc se luhačovické nápady změnily? Podstatně, nebo jenom drobně? „Grund je u Janáčka dán," vysvětluje Jiří Zahrádka. „A to, co je dáno, je spíš obohacováno anebo škrtáno. Janáček dovede škrtat, což je sympatické. I dobrý a silný nápad dovede přizpůsobit celku. Nikdy není upovídaný, je přesný."
Hádání s Pánembohem
Premiérou to často pro skladatele končí a jeho dílo si žije vlastním životem. U Janáčkovy Glagolské to bylo jinak. Skladatel se po brněnské premiéře v prosinci 1927 rozhodl udělat dost podstatné změny. Měnil instrumentaci (tedy to, v jaké nástrojové kombinaci se určitá místa hrají), měnil i rytmus a zase škrtal.
„Některé věci vyškrtl proto, že nefungovaly anebo působily hráčům problémy," říká Jiří Zahrádka. „V části Věruju (= Credo) je známá orchestrální mezihra, která byla původně delší. A obsahovala velmi silnou pasáž, která navozuje atmosféru před tím, než sbor začne zpívat o Kristově ukřižování. Je to drsné místo a Janáček ho původně svěřil třem (!) tympánovým soupravám a spojil je s expresivní hudbou žesťů a varhan. V jednom dopise Janáček píše, že to se otevírají nebesa…"
Celé toto místo - což odpovídá nějakým dvaceti stránkám v partituře - Janáček vyřízl a vložil nové listy se zkrácenou a upravenou verzí. Proč Janáček právě tuto změnu udělal? „Hospodyně u Janáčkových vzpomíná," doplňuje Jiří Zahrádka, „že slyšela, jak v souvislosti s Glagolskou mší říkala Zdenka Janáčkovi svému manželovi: Leoši, to nejde, ty tam tomu Pánubohu nadáváš. - A Janáček prý po čase přišel a říká: Tak už jsem tam těch tympánů tam odebral… - Možná Janáčkovi prostě přišlo, že ta část je opravdu hodně brutální a snad až příliš divadelní nebo popisná."
A jak snadno se dá rekonstruovat hudba, kterou Janáček z partitury vyřízl a zahodil? Je v tom kus štěstí a hodně práce. Ve Vídni se podařilo najít původní party Glagolské mše, tedy noty pro jednotlivé nástroje, které měl každý z hráčů při premiéře na svém pultíku. „Jenže všechny původní části byly přelepené novou verzí, která se hrála v dubnu 1928 v Praze. Takže jsem musel všechna ta místa prosvítit speciálním bodovým světélkem a přepsat."
Stojí to za to?
Originální verze Janáčkovy Glagolské mše - tedy podoba, kterou dal skladatel z ruky pro premiéru - se hrála zatím dvakrát. Před pár lety ve Vídni… a pak před dvěma roky v Londýně na festivalu BBC PROMS, kde dílo nastudoval Jiří Bělohlávek.Muzikolog Jiří Zahrádka byl původně dost skeptický.
„Byl jsem silně přesvědčen, že Janáček dobře věděl, proč všechno změnil a zkrátil. A když se rozhodlo, že se bude dávat původní verze, byl jsem trochu nevrlý. Jsou to stovky změn, některé velmi podstatné, člověk při přepisu snadno udělá chybu… Ve Vídni se to moc nepovedlo, takže jsem si řekl, že už se to nikdy nesmí hrát. Jenže pak jsem slyšel provedení s BBC Symphony a Jiřím Bělohlávkem a trošku jsem vyměkl. Vlastně se téhle verze nemůžu nabažit. Je strhující…"
To samozřejmě neznamená zpochybnění poslední verze, kterou za svého života Janáček upravil a tak ji chtěl. „Poslední verze je platná a je také vycizelovaná. Ale tahle má spontánnost, neuhlazenost, něco, co je strašně přitažlivé. Je to podobné, jako když výtvarník začne příliš přepracovávat svůj obraz; dosáhne mnohdy formální dokonalosti, ale zmizí prvotní energie a spontánnost."„Nic jiného než tvrdost víry a přísahy…"
Janáčkova víra… A jak souvisí s Glagolskou mší? Vlastně o ní moc nevíme. „Je to tenký led a intimní otázka," říká Jiří Zahrádka. „Pro každého z nás by bylo nesnadné hovořit o vlastní víře a co teprve u člověka, kterého známe jenom zprostředkovaně."Janáček byl každopádně vychováván v církevním prostředí - ve starobrněnském benediktinském klášteře. Během té doby se silně potkal s cyrilometodějskou tradicí. „Praktikující katolík ale nebyl a o víře se explicitně nezmiňuje; víme jenom, že svoje děti k víře a k modlitbě vedl. Ke katolické církvi měl evidentní distanci, proto ho tak oslovilo napsat sice mši, ale na staroslověnský, respektive církevně slovanský text."
Leoš Janáček byl nesporně duchovní člověk. A asi platí, že tíhnul k obecnějším představám o Bohu nebo o božích principech. „Když se říká, že inklinoval k panteismu, je to pravda," potvrzuje Jiří Zahrádka. „Cítil ve světě kolem sebe duchovní sílu, principy, které nejsou jen tak samy sebou… Ale nedokázal to zúžit do nějaké konkrétní doktríny."
Jak že to Janáček píše v Lidových novinách před premiérou Glagolské, když se vrací o rok zpátky do Luhačovic - k blikavému elektrickému světlu, pod kterým začal psát svoji mši? „Nic jiného než tichý motiv zoufalé mysli ze slov Gospodi pomiluj načrtáváš. Nic jiného než radosti výkřik Slava, Slava! Nic jiného než drásající bolest v motivu Rozpet že za ny, mučen i pogreben jest! Nic jiného než tvrdost víry a přísahy v motivu Věruju! A všeho nadšení a zmítání citového konec v motivech Amen, amen! Veleba svatosti v motivech Svät, svät! Blagoslovjen, agneče božij!"
