reklama
 
 

Kolem Masopusta splétala sítě tajná služba po vzoru GRU

2. 6. 2012 17:00
Archivy vojenské rozvědky se otevřely až v roce 2008. Vydaly i zprávu o Masopustovi

Praha - Prolistuje spisem, který na slavného fotbalistu Josefa Masopusta vedla vojenská rozvědka komunistického Československa. 

"Zjevně to proběhlo tak nějak narychlo. Brali ho jako majora armády, prověřeného straníka a dozvěděli se, že jede do Belgie. Tak asi cítili jako určitou povinnost zkusit ho vytěžit. A na konci toho všeho zjistili, že si skrze něj nijak nepomůžou," glosuje osobní svazek "Slalomář" Pavel Žáček, ředitel Kanceláře Ústavu pro studium totalitních režimů.

Deník Aktuálně.cz objevil svazek 10558, který se týká Josefa Masopusta, držitele Zlatého míče 1962, v Archivu bezpečnostních složek. Na slavného fotbalistu, střelce čs. gólu ve finále MS v Chile, ho vedla Zpravodajská správa Generálního štábu. Označuje v něm Masopusta za svého spolupracovníka. Vše o kauze čtěte zde.

Sám Josef Masopust,  dnes 81letý důchodce, popírá, že by se kdy nechal vojenskou rozvědkou "zverbovat". Říká, že žádnou spolupráci nikdy neslíbil a - v rozporu s tím, co tvrdí spis - se v Bruselu nikdy s žádným agentem vědomě nestýkal a nekontaktoval. Masopustovu reakci na celou kauzu čtěte zde.

"Za celou dobu, co archivy bezpečnostních složek minulého režimu studujeme, jsem narazil na jeden případ, kdy si příslušník StB své kontakty a schůzky vymýšlel a účtoval si pak proplacení nákladů. Nelze tedy zcela vyloučit, že by mohl být veden svazek na někoho, kdo je v něj označován za spolupracovníka, aniž by se to krylo s realitou. Ale je to velmi nepravděpodobné," říká Pavel Žáček.

Mimo rámec Státní bezpečnosti

"Kontrolní mechanismy v té době fungovaly velmi dobře," říká expert Žáček. Spis samotný podle něj nejeví známky žádného falza. "Je to standardizovaná záležitost, dokumenty mají čísla jednací, nedovedu si představit, proč by nějaké falzum vyráběli."

Zpravodajská správa Generálního štábu měla velmi specifickou roli. "Jako oborová zvláštní složka zaměřená do zahraničí fungovala v rámci armády a ministerstva obrany jako jediný útvar, tedy s výjimkou Pohraniční stráže, který stál mimo Státní bezpečnost," vysvětluje Žáček.

Zatímco StB a všechny její složky byly vybudovány po vzoru sovětské KGB, pak vojenská rozvědka převzala metodiku svého sovětského protějšku, tedy vojenské zpravodajské služby GRU.

Po roce 1989 přišlo další specifikum: vojenské zpravodajství bylo vyňato z lustračního zákona. "Změny přišly až s provalením aféry generálního sekretáře ministra zahraničí Jana Kavana. Do té doby existovala jistá kontinuita té služby, až pak se změnil systém," vysvětluje Pavel Žáček. Zmíněným generálním sekretářem byl Karel Srba, odsouzený za objednávku úkladné vraždy novinářky Sabiny Slonkové.

Svazky odtajnili v roce 2008

S tím souvisí i fakt, že archivy této tajné služby byly zveřejněny až v roce 2008. "Nedokážu vám říct, kolik jejích svazků už badatelé viděli," říká Žáček.

Ale vraťme se do roku 1968, kdy vojenští zpravodajci podle spisu kontaktovali Josefa Masopusta. Než ho začali titulovat slovem spolupracovník, říkali mu typ.

"Oni měli za úkol ne rovnou získat, ale zprvu vytypovat z lidí, kteří vyjížděli do zahraničí, ty nejzajímavější, s důležitými kontakty. V této fázi na daného člověka sháněli informace, mohli se s ním i potkat, aniž by mu ale ještě řekli, co s ním zamýšlejí," vysvětluje Žáček. "Pozvali si ho někam, třeba pod nějakou legendou, ani se mu nelegitimovali, anebo nějak falešně. A byli to zkušení lidé, kteří uměli rozeznat, jak ten člověk reaguje, jaký má vztah ke zřízení a podobně."

Masopusta si, soudě dle spisu, příliš neproklepávali. "Důstojník z povolání, jako major vysoká šarže, člen strany. Z ideového hlediska to pro ně byla ideální kombinace. Ale to jsou spíš politická kritéria než odborná, a ne každý se na to hodil," dodává Žáček.

Belgie? Zajímala je centrála NATO

"Oni si teoreticky mohli vytypovat kohokoli, ale na to, co potřebovali oni, už to bylo složitější. Zajímalo je prohlížení různých objektů, vojenských kasáren či techniky. Nebo kontaktu s vojáky či jejich rodinami na Západě," vysvětluje Žáček. "Někdo to odmítl, přestože byl s režimem zadobře, někdo prostě neměl na to, aby dodával takové informace. A někdo měl jen motivaci dostat se do zahraničí, tak jim kývnul - a pak se jim na to vykašlal."

To byl, soudě dle spisu, i Masopustův případ. "Belgie je zajímala, v té době se tam přesouvala centrála NATO z Francie. Ve spisu se píše, že po něm chtěli pasivní formy získávání zpráv a typování, to je taková rutinní činnost," říká Žáček.

Toho celkem překvapuje, že si vojenští zpravodajci vybrali zrovna slavného fotbalistu. "Ale počet těch lidí, co jezdili ven, byl relativně malý. A jim se na jednu stranu hodil kdekdo. Dneska máte spoustu informací z otevřených zdrojů, to tehdy nebylo. Pro ně mohl být zdrojem každý člověk."

O tom, že se v případě Josefa Masopusta rozvědčíci příliš netrefili, svědčí podle Žáčka fakt, že s ním podle spisu spolupráci velmi rychle ukončili. ""Oni když už do někoho investovali, tak se k tomu člověku pořád vraceli. Ale tady je vidět, že nad ním zlomili hůl. Tady se asi chlapci netrefili."

 

autor: Luděk Mádl | 2. 6. 2012 17:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama