Když je SS mučilo a upalovalo, zněl ze sousedního města jásot při vítání Rudé armády

Jan Gazdík Jan Gazdík
19. 4. 2020 14:36
Do konce druhé světové války zbývalo pár dnů a nacisté stupňovali teror. Lidé z Ploštiny, Prlova, Vařákových Pasek či Javoříčka byli mučeni a upalováni. "Neřekli jste, kde jsou partyzáni, tak budete viset. Pak nahnali rodinu Ondráškovu do hospody a zaživa je upálili. Uhořelo tam třiadvacet lidí," popisuje Božena Kršáková vypálení Prlova. Od tragédií v závěru války uplynulo 75 let.
Přeživší svědkyně vypálení Vařákových Pasek Božena Kršáková-Vařáková | Video: Paměť národa

"Lidé od nás z Ploštiny a okolních vesnic pomáhali partyzánům i s jídlem, jak jen mohli. V dubnu 1945 měli totiž války už plné zuby," vzpomínala Božena Húšťová (1929-2019) na nejtragičtější den svého života, 19. duben 1945. Tehdy jí bylo šestnáct let.

Osudným se pro Ploštinu stal příchod Oldřicha Bati ze Zlína a Františka Machů ze Zlámance. "Byli celí zakrvavení, domlácení a že prý utíkají před gestapem. Partyzáni jim uvěřili. Až později se ukázalo, že se domlátili vzájemně," uvedla pro Paměť národa Božena Húšťová. Oba muži totiž ve skutečnosti byli konfidenti gestapa.

Dne 17. dubna, po třítýdenním pobytu v Ploštině, Baťa s Machů utekli ze stráže a už 19. dubna byla spuštěna trestní akce policejního komanda SS a speciální protipartyzánské jednotky Jagdeinsatz Slowakei 232 - Einhalt Josef v čele s velitelem SS-Oberscharführerem Kurtem Wernerem Tutterem. Členy trestního komanda byli i mladí Slováci, bývalí příslušníci Hlinkových gard.

"Do Ploštiny přiběhla partyzánská spojka s tím, že se k osadě blíží veliká masa vojska. Partyzáni odešli do lesů (podle vzpomínek bývalého partyzána Jana Ondrovčáka se v osadě zdržovalo jen deset partyzánů, protože jejich oddíl operoval na jiném místě - pozn. red.) a my po nich začali uklízet, aby gestapo nic nenašlo. Nedělali jsme to poprvé. Už dříve k nám přišli, vyšetřovali, a když nic nenašli, zase odešli. Toho 19. dubna jsme ale nevěděli, že tentokrát jdou najisto, že to byla zrada těch dvou - Bati a Machů. Esesmani přesně věděli, kdo přechovával partyzány či jim pomáhal," popsala začátek vraždění Božena Húšťová.

Otřesné svědectví z výslechů zatčených pasekářů zachytil spisovatel Miroslav Ivanov v knize A hořel snad i kámen: "Bili je a týrali, ale nikdo nic neprozradil. Nakonec rozvzteklení nacisté zahnali ztýrané a krvácející obyvatele bodáky do hořících domů. Ty, kteří po ztýrání už nemohli vstát, tam naházeli okny, některé spoutali řetězy a přikovali v hořícím domě. Nenašel se ani jeden, kdo by partyzány prozradil. Volili raději strašnou smrt než zradu společné věci," vzpomínal učitel z Vysokého Pole.

Život si s obrovskou dávkou štěstí zachránil jediný muž - Jan Machů. Když ho totiž esesmani spolu s ostatními vyslýchali před hořícími chalupami, rozhodl se, že do jedné z nich skočí.

"Němec mě chytil za rameno, jako by mi je chtěl vytrhnout, a zařval: 'Tys partyzán! Marš do ohně!' a ukázal rukou do rozbitého okna hořící chalupy. Nepřemýšlel jsem a skočil jsem oknem do světnice. Za mnou se hned strhl hrozný křik, německé nadávky a střelba," vypověděl Machů po válce spisovateli Miroslavu Ivanovovi.

Památka na upáleného bratra: kousek řetězu, kterým byl spoután

Za pasekářem Machů se vrhl do hořícího domu ještě jeden osadník. Toho už ale Němci zastřelili. Jeho tělo ochránilo ležícího Machů, který se z posledních sil proplížil na druhou stranu hořícího domu, odkud se dostal nepozorovaně ven.

"Lezl jsem po čtyřech jako pes, až konečně mi zasvitlo opět jasné světlo denní. Sotva jsem se dostal k cestě, která se svažuje dolů, skutálel jsem se do podrostu. Běhal jsem horama až do půlnoci, snad to bylo ze samé radosti, že jsem se zachránil před tak hroznou smrtí," vzpomínal Machů. Jak ovšem uvedl Deník.cz, otřesná událost se dle vyprávění dalších pamětníků podepsala na psychickém zdraví Jana Machů, i ve stáří běhal po lesích a volal mrtvé kamarády.

Bestiálnímu řádění padlo v Ploštině za oběť 23 mužů a jedna žena. Ona a sedm dalších obětí pocházely přímo z Ploštiny, ostatní byli z okolních vesnic či osad. Esesáci je sebrali při svém tažení na Ploštinu.

Konfidenti gestapa Oldřich Baťa s Františkem Machů byli po válce odsouzeni k trestu smrti. Poprava byla veřejná a zúčastnili se jí i mnozí přeživší. "Když vedli toho Sudeťáka Machů k šibenici, omdléval. Jeho poslední přání bylo, aby se mohl rozloučit s přítomnou matkou. Ale Baťa, ten šel hrdě. Před smrtí požádal o cigaretu," vzpomínala Húšťová.

Až do své smrti opečovávala zvláštní památku na svého bratra: kousek řetězu, jímž byl s dalšími pěti muži spoután a zaživa upálen. "To už se ale nepodobali lidem, to byly jen škvarky. Celý rok jsem potom cítila spáleninu lidského masa," uzavřela své vzpomínky pamětnice Božena Húšťová. 

Vypálené a zapomínané obce

  • PRLOV (okres Vsetín): 23. dubna 1945 obklíčilo vesnici 600 příslušníků ZbV (Zur besonderen Verwendung - Ke zvláštnímu určení) komanda 31 z Vizovic pod vedením SS-Obersturmführera Ericha Wieneckeho a speciálního oddílu SS-Jagdgruppe 232 Josef (Speciální stíhací svaz jihovýchod, stíhací skupina Slovensko) v čele s dvojicí esesmanů Walterem Pawlofskim a Kurtem Wernerem Tutterem (po roce 1948 uvízl v síti československé komunistické tajné služby). Místní občany nacisté mučili a vyslýchali celé dopoledne kvůli údajné spolupráci s partyzány v místním hostinci. Poté vypálili osm usedlostí, v nichž uhořelo 15 lidí. O život jich ale celkem přišlo 23: kromě již zmíněných patnácti byli tři aktivní partyzáni z Prlova téhož dne oběšeni poblíž Bratřejova. Jeden muž, který toho dne unikl z hořícího domu, byl později vypátrán gestapem a spolu s dalšími dvěma lidmi z Prlova byli nejdříve mučeni a potom zavražděni.
  • VAŘÁKOVY PASEKY (okres Vsetín): 2. května 1945 obklíčilo Vařákovu osadu protipartyzánské komando SS. Zdejších patnáct obyvatel malé usedlosti nacisté vyhnali a hnali je do 9 kilometrů vzdálené Valašské Polanky, kde je začali vyslýchat. Na přímluvu Němky Aurelie Ludwigové a faráře Jana Absolona, kteří se obětovali jako rukojmí, nacisté propustili všechny matky s dětmi (11 osob). Dne 4. května byli Jan Polčák, Karel Vařák a František Žák z Prlova zavražděni v Hošťálkové po krutém výslechu střelou do týla. Společně s nimi i dvaadvacetiletá Růžena Šopová, která do Vařákových Pasek přijela na návštěvu sestry. Vzpomínky Boženy Kršákové-Vařákové (1936-2013) v úvodním videu.
  • JAVOŘÍČKO (okres Olomouc): 4. května 1945 se na hradě Bouzov usídlila část protipartyzánského ZbV - komanda 43 pod velením SS-untersturmführera kriminálního komisaře Egona Lüdemanna o síle až 80 mužů. Týž den večer se část Lüdemannova komanda vydala na průzkum v okolí Bouzova, během něhož se u mostu v Javoříčku střetlo s partyzány. Nacisté ztratili tři muže, z toho dva ruské příslušníky SS. Posílené komando (225 mužů) obklíčilo 5. května Javoříčko. "Všichni čeští muži - až na ty, kterým se podařilo utéci potokem, skrýt se, nebo těch, kteří byli za prací mimo osadu - byli zastřeleni," uvádí historik Tomáš Jakl. Celkem tak bylo zavražděno 38 mužů ve věku od 15 do 76 let. Ženy a děti musely vyhnat ze stájí dobytek a opustit osadu. Domy byly ničeny ručními granáty a pancéřovými pěstmi, nebo zapalovány. Z celkového počtu 34 domů se zachovala pouze škola, jeden obytný dům, kaplička a jedna stodola.
  • KONĚTOPY (okres Praha-východ): 8. května 1945 ustupující jednotka wehrmachtu vypálila a vyrabovala obec jako odvetu za útok českých partyzánů na německý autobus a následnou přestřelku s mrtvými na obou stranách. Většina domů v obci byla vážně poškozena či zničena. Řada obyvatel před německou odvetou z obce utekla. Zastřelen byl pouze František Svoboda, u něhož Němci našli náboj. Skupinu místních obyvatel Němci odvlekli jako rukojmí a za několik dní je propustili.

Vraždění na samém konci války

Když vznikl v roce 1944 nacistický plán "taktiky spálené země" (označovaný jako ARLZ - zkratka z německých slov uvolnění, vyklizení, ochromení a zničení), souviselo to podle historičky Mirky Polákové nejen se snahou Němců zamést po sobě stopy, ale také s fanatismem a mstou.

"Gestapo či velitelé oddílů SS věděli, kde operují partyzánské oddíly. Ale když je ani po opakovaných zátazích nemohli dostat, v jakési poslední křeči se mstili na vesničanech v duchu zvrhlé zásady: sice jsme prohráli válku, ale my vám ještě ukážeme," vysvětluje historička, která se tématu dlouhodobě věnuje. Obyčejní vojáci wehrmachtu se podle ní k podobnému vraždění na samém konci války zpravidla nepropůjčili. Na rozdíl od SS Jagdkommand s mladými hlinkovci ze Slovenska, kteří se specializovali na likvidaci partyzánů. Byli navíc mnohem lépe vyzbrojeni než partyzánské oddíly.

Mirka Poláková zmapovala i časté motivy konfidentů gestapa: "Zpravidla to byli lidé, které gestapo při něčem přistihlo - třeba při šmelině - a pak vydíralo: 'Když nebudete spolupracovat, tak postřílíme vaši rodinu.' Manželku Tomáše Štipčáka z Boršic tak gestapo chytlo při pašování cigaret. Oba se pak stali konfidenty a jen samotný Štipčák měl na svědomí čtyřicet lidí, které udal, aby se s manželkou zachránili. Vytipovával například kluky, kteří se po porážce povstání na Slovensku vraceli domů. Štipčák byl jako konfident gestapa po válce popraven," popisuje historička. 

O tom, že hranice mezi hrdinstvím a zradou bývá někdy hodně tenká, svědčí i další fakta, která se Mirce Polákové podařilo shromáždit. Mezi udavače podle ní patřili i mladí kluci, kteří se po porážce povstání na Slovensku vraceli domů a byli gestapem chyceni při přechodu hranice. Pod pohrůžkou zastřelení celé rodiny zrazovali své kamarády spolubojovníky.

"Naprostá většina Čechů ale obstála. Velmi statečně se pak chovali ti nejobyčejnější lidé, kteří po válce často nikomu neřekli, že pomáhali partyzánům. Nedělali to totiž kvůli slávě, ale proto, že nemohli jinak," vysvětluje Poláková. O židovských rodinách se podle ní například v Uherském Brodě tradovalo, že jsou to ziskuchtiví šmelináři. Jenomže oni přitom celou válku finančně podporovali odbojáře nebo je převáděli přes hranice.

"Věděli, že je lidé nemají rádi, ale jim to bylo jedno. Důležité pro ně bylo to, že ve skutečnosti pomáhají odboji. Jen v Uherském Brodě šlo o čtrnáct Židů, které kvůli tomu gestapo popravilo. Například Adolfa Adlera, Samuela Bachnera, Waltera Bergera či Edgara Briefa," uvádí historička.

Stupňující se teror

Řádění komand SS na samém konci války připomíná i badatelka Marie Hrošová, autorka publikace Na každém kroku boj. Vojáci wehrmachtu byli podle ní v posledních týdnech války už hodně demoralizovaní. Ovšem policejní složky a jednotky SS se naopak stále nevzdávaly a stupňovaly teror.

"Jejich velitelé mysleli do budoucna, aby vítězným státům co nejvíce uškodili a zlikvidovali co největší počty vůdčích osobností či představitelů inteligence. Nad tímhle mi vždy zůstával rozum stát. Další pak stále věřili, že se jejich moc vrátí. Jednalo se o nacistické fanatiky, skálopevně přesvědčené o své pravdě a budoucnosti hitlerovské říše. Tyhle represivní složky fungovaly naplno až do posledních chvil války, takže musely být doslova zlikvidovány. Každý den, o který byla válka kratší, zachraňoval tisíce životů," popisuje badatelka.

Jedna z příčin tragédie vesnic a osad, jako byla například Ploština, Prlov, Javoříčko či Vařákovy Paseky, spočívala podle historiků i v tom, že druhá světová válka skončila v Evropě právě v Čechách a na Moravě. Poslední výstřely pak zazněly u Slivice na Příbramsku. Ještě měsíc před koncem války to přitom v protektorátu Čechy a Morava vypadalo, jako kdyby tu nacisté měli vládnout navždy.

"Zvláště jednotky SS si až do poslední chvíle myslely, že vývoj války obrátí nějaká zázračná Hitlerova zbraň. Anebo že se do sebe pustí Sověti se západními Spojenci. Těmto lidem, kteří páchali v dubnu či květnu 1945 tak šílená zvěrstva, bylo jedno, zda je to na začátku, uprostřed či na sklonku války. Stejně na tom byly Lidice, Ležáky, francouzský Oradour-sur-Glane, stovky obcí v Bělorusku nebo na Ukrajině, kde byl vypálen Český Malín. Bestiální nacisté hráli tuhle svou strašnou hru až do úplného konce," vysvětluje ředitel Památníku Lidice a vojenský historik Eduard Stehlík.

Již zmíněná protipartyzánská komanda byla navíc často tvořena lidmi, kteří neměli co ztratit. Sloužili v nich například bývalí slovenští hlinkovci nebo zběhové z bývalých částí SSSR. Zvláště oni se pak jako konfidenti gestapa vydávali za partyzány, sovětské výsadkáře či uprchlíky z koncentračních táborů.

"Odbojáři tak vzdorovali až do posledních dnů války nesmírně nebezpečnému protivníkovi. Myslím tím i pověstné volavčí sítě gestapa se všemi jejich konfidenty a provokatéry. Což vedlo i k obrovským ztrátám lidí z protinacistického odboje," připomíná Stehlík. 

Památník Lidice, pod jehož správu patří i ten v Ležákách, spolupracuje podle historika se Sdružením vypálených obcí. "Právě jsem od nich dostal zprávu, že kvůli koronaviru ruší všechny pietní akty. A ke stejnému kroku se chystáme i my v Lidicích a Ležákách. Připomeneme si oběti jen v jakémsi nouzovém režimu položením věnců a květin," dodává šéf lidického památníku.

VIDEO: "Lidé od nás z Ploštiny a okolních vesnic pomáhali partyzánům i s jídlem, jak jen mohli. V dubnu 1945 měli už války plné zuby," vzpomíná Božena Húšťová

Video: Paměť národa
 

Právě se děje

před 33 minutami

Stát může vyplácet další program COVID nájemné, má schválení Evropské komise

Evropská komise udělila notifikaci třetí výzvě programu COVID nájemné. Sdělila to Štěpánka Filipová, mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu (MPO), které program připravilo a díky schválení komise může začít vyplácet dotace. Stát z COVID nájemného III přispívá podnikatelům zasaženým v souvislosti s pandemií 50 procent na komerční nájem za čtvrtý kvartál loňského roku. Zájemci mohou o podporu žádat do 8. dubna.

Zdroj: ČTK
Další zprávy