Popravy i pálení zaživa. Na Uherskobrodsku byla válka krutá až do posledních dní

Jan Gazdík Jan Gazdík
8. 5. 2019 18:00
8. květen je každý rok ve většině Evropy připomínkou konce druhé světové války. Na některých místech Československa ale v roce 1945 boje v tento den neskončily. V okolí Uherského Brodu například kladly jednotky wehrmachtu i SS nečekaně tvrdý odpor partyzánům i Rudé armádě, někde dokonce vítězily. Krutosti posledních dnů války v tomto regionu připomíná nová studie historičky Miroslavy Polákové "Měli odvahu žít".
Partyzánská brigáda Jana Žižky byla největším podobným uskupením na území okupovaných Čech a Moravy. Ani po 74 letech o ní nevíme ani zdaleka vše. Velitel brigády Dajan Bajanovič Murzin uprostřed.
Partyzánská brigáda Jana Žižky byla největším podobným uskupením na území okupovaných Čech a Moravy. Ani po 74 letech o ní nevíme ani zdaleka vše. Velitel brigády Dajan Bajanovič Murzin uprostřed. | Foto: Repro z publikace Jaroslava Čvančary "Někomu život, někomu smrt".

Partyzánskou brigádu Jana Žižky, která operovala během druhé světové války na Moravě a kterou vedl Dajan Bajanovič Murzin, tvořilo až 1500 mužů a žen. Další tisíce lidí je nezištně podporovaly: ukrývaly, živily či léčily. Přesto je o nich i po 74 letech velmi málo informací.

Historička Miroslava Poláková pátrala třicet let v archivech, hovořila s desítkami přeživších partyzánů, jejich příbuznými či pomocníky. Ve své publikaci nabízí dosud neznámá svědectví o překvapivém rozsahu partyzánského hnutí na Uherskobrodsku i o tragickém konci války v tomto regionu.

"Z 1. československé brigády Jana Žižky působila v tomto kraji skupina Dmitrije Kuriněnka s dvaatřiceti oddíly. Což bylo zdaleka nejvíce z tohoto brigádního uskupení," uvádí Poláková. 

Výborná znalost členitého terénu předurčovala partyzány v samém konci války k tomu, aby například mezi obcemi Suchá Loz a Korytná pomáhali s naváděním palby sovětských dělostřelců na dobře skryté pozice wehrmachtu.

"Němci měli v lesích velmi dobře maskované dělostřelectvo, které nemohli najít ani letci Rudé armády, kteří tento úsek denně prolétávali. Po dohodě s Rusy jsme proto převedli jejich dělostřeleckého pozorovatele i s vysílačkou do německého týlu," vzpomíná v publikaci jeden z partyzánů Kuriněnkova oddílu.

"Ten pak už z jitra hlásil dělostřelecké postavení Němců a zásahy dělostřelců Rudé armády. Po dvou dnech byli Němci donuceni opustit všechna svá kulometná hnízda a dělostřelecké pozice, ze kterých tři týdny, aniž by měnili místa, nanášeli převeliké lidské ztráty Rudé armádě. Němci už nakonec nevěděli, kam postavit svoje dělostřelectvo, a pobíhali po lesích jako vzteklí psi," popisuje někdejší partyzán. 

Do konce války chybělo jen pár dnů, přesto byly boje o zmíněnou Suchou Loz nezvykle kruté. Historička Poláková popsala i jeden z mnoha tragických momentů, který se vryl do vzpomínek obyvatel.

Spálili ho zaživa

Velitel protitankového kanónu seržant Jefim Bukotkin zničil při osvobozování sousední Korytné nacistický tank. Byl sice raněný do nohy, zůstal ale dále s obsluhou svého děla. Po tvrdém ostřelování zůstal nakonec s prostřeleným břichem jako poslední naživu a ztratil vědomí. Nacisté ho ale ještě živého polili benzinem a zapálili. Bukotkin přitom v důsledku hrozných bolestí přišel k vědomí a trpěl obrovskými bolestmi až do momentu skonu.

Znetvořené tělo syna našel později otec, který s ním bojoval u stejného pluku. Ostatky byly později převezeny do společného hrobu 98 sovětských vojáků v Uherském Brodě. Jefim Bukotkin má dodnes v Suché Lozi pamětní desku.

Dmitrij Kuriněnko

Partyzán Dmitrij Kuriněnko

Dmitrij Kuriněnko (14. 4. 1917 Kyjev), velitel partyzánského oddílu Slavkov a zároveň celé skupiny Jan Žižka, která operovala na konci 2. světové války v okolí Uherského Brodu. Původním povoláním učitel. Od roku 1944 žil v ilegalitě jako uprchlík ze zajateckého tábora v Německu.

Velel největšímu partyzánskému oddílu v rámci 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Za dosud nevyjasněných okolností zahynul v posledních dnech války (při výbuchu protitankového granátu) ve vlčnovských búdách po jednání Revolučního národního výboru z Vlčnova a Uherského Brodu.

Podle historičky Miroslavy Polákové byla Kuriněnkova smrt pro mnohé lidi, o jejichž problematickém chování za okupace měl nadporučík přehled, úlevou.

Krutost bojů na Uherskobrodsku v posledních dnech války (a zdaleka nejenom tam) vysvětluje historička Poláková zuřivostí a mstivostí nacistů kvůli sérii ponižujících porážek. Podle ní neměli nejmenší slitování se zajatými partyzány i s jejich pomocníky. Historička to nazývá jen těžko pochopitelným "ústupovým šílenstvím".

Pár dní před koncem války tak byli v Boršicích u Blatnice po předchozím týrání popraveni dva mladíčci z partyzánské skupiny Dmitrije Kuriněnka. Podobný osud většinou čekal i jejich rodiny.

Když Korytnou pod tlakem sovětské 240. střelecké divize a partyzánských skupin vyklízelo na přelomu dubna a května 1945 německé a maďarské dělostřelectvo (palebná postavení mělo přímo obci), zůstalo z 265 domů neponičených jen 11 objektů. 

Partyzánský soud

Stále častější akce partyzánů se před koncem války staly nebezpečné i pro místní udavače a kolaboranty. V Korytné byl jedním z nich Josef Pavlica, obchodník a příslušník Vlajky (čs. nacionalistické a z části fašistické hnutí z doby první republiky - pozn. red.). Na svědomí měl během války zatčení několika partyzánů.

Ti s ním neměli slitování. "29. března 1945 vtrhli k Pavlicovům dva neznámí muži a vyzvali obchodníka, aby jim dal osobní dokumenty, v nichž našli seznam Čechů spolupracujících s Němci a 24 000 K. Neznámí mu vyčetli, že kvůli němu byl v létě 1944 v Korytné zastřelen strážmistr Holeš, že zradil kamarády, kteří pomáhali partyzánům, vyčetli mu, že udával lidi z Korytné," líčí zpráva okresního četnického velitelství, kterou cituje historička Poláková. 

Pavlica si nejdříve myslel, že jde o zkoušku a že ho partyzáni chtějí vzít mezi sebe. Potom mu ale povolily nervy a přiznal spolupráci s gestapem: nabídl všechno své oblečení, peníze a motorku, když ho neznámí muži nechají doma.

Ti odmítli a sdělili Pavlicově manželce Františce, aby se s mužem rozloučila. Partyzáni zatáhli Pavlicu doprostřed obce, kde ho podle úředního záznamu "střelili ze dvou pistolí do spánku a do břicha, načež odešli směrem k Javořině na Slovensko. Banditi umístili na hruď zavražděného lístek v českém jazyce s nápisem: Toto čeká každého zrádce".

Šlo hlavně o život

Nová studie historičky Miroslavy Polákové "Měli odvahu žít" také střízlivě a věcně popisuje spolupráci levicově orientovaných partyzánů s paravýsadky z Velké Británie nebo Sovětského svazu. "Těm klukům to bylo jedno, nerozlišovali to. Důležité bylo pro ně jedno: porazit nacisty," říká autorka. 

S oddíly Murzinovy partyzánské brigády tak úzce spolupracoval západní paravýsadek Carbon (velitel František Bogataj) anebo skupina Clay-Eva (velitel Antonín Bartoš). Carbon dokonce vyšel partyzánskému veliteli Murzinovi vstříc, na jeho žádost si z Londýna vyžádal několik shozů kontejnerů se zbraněmi a poskytl mu i značnou finanční částku. Třídní dělení na Východ a Západ nastalo podle historičky až v poválečných letech, kdy Murzin jen s velkými obtížemi ustál sovětské vyšetřování, proč si vzal od "imperialistických agentů" tak velké peníze.

Měli odvahu žít

Měli odvahu žít publikace

Publikace historičky Miroslavy Polákové zachycuje osudy stovek partyzánů z Uherskobrodska i obětavost tisíců vesničanů, bez nichž by odbojáři nepřežili. Nevyhýbá se i kontroverzním událostem a popisuje i místní udavače nebo konfidenty. 

Ve studii vystupuje 2 083 osobností a obsahuje 2 481 autentických citací či odkazů. Zaplňuje tak dosavadní bílá místa v historii protinacistického odboje v bývalém Československu. 

Podobně s místními odbojáři spolupracovala paraskupina Clay-Eva. Pro svou agenturní síť získala kolem 400 spolupracovníků. Do Londýna tak mohl její radiotelegrafista Čestmír Šikola odeslat přes 700 cenných zpravodajských radiodepeší. 

Také konspirační síť výsadku Clay-Eva ale postihly na konci války zatýkací razie gestapa a popravy. Jen od poloviny prosince 1944 do dubna 1945 povraždili nacisté v brněnských Kounicových kolejích 120 lidí. A protože "popravčí kapacita" kolejí už nestačila, bylo z Brna 9. dubna 1945 odvezeno železničním transportem do plynových komor nacistického tábora Mauthausen 216 mladých lidí (z toho 35 žen), většinou spojených se zmíněnými paravýsadky či partyzány.

Právě jim a dalším odbojářům z Uherskobrodska vrací nyní publikace historičky Polákové konkrétní jména a tváře. "Ti, kteří se nacistickému teroru postavili a přežili ho, po válce o svých činech často mlčeli. Nebojovali kvůli slávě, jen proto, že nemohli jinak. Nedokázali se jednoduše smířit s nacistickou okupací. Riskovali kvůli tomu vše a považovali to za samozřejmé," dodává autorka.

VIDEO: Ze sjednocování národa mám strach, začíná to vždycky nenápadně, říká muž vězněný nacisty i komunisty

Objevují se lidé, kteří chtějí sjednocovat národ, ale ve jménu čeho? Už Masaryk říkal, že v každém národě je patologická sedlina, říká Jiří Navrátil. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy