Na konci léta 2009 Spirituál kvintet vystupoval na folklorním festivalu ve slovenské Těrchové. Když muzikanti odehráli, Jiří Tichota se nevydal s ostatními členy kapely do hotelu. Vyrazil na sever do Suché Hory na Oravě, hraniční obce s Polskem.
Nad krajinou se v tu dobu převalovaly černé mraky, a když přijel autem na konec povoleného vjezdu, rozpršelo se. Dešti navzdory vyrazil k rašeliništím do borovicového porostu. Lilo jako z konve a rychle se smrákalo. Po půl hodině ztratil přehled, kde zaparkoval. Ruční navigace, kterou měl v batohu, nefungovala. Déšť se změnil v průtrž mračen, padla hustá mlha, viděl nanejvýš na dva metry, vše klouzalo, několikrát upadl.
Seriál Osobnosti, jak je neznáte
Novinář včelařem, fotbalista houbařem či ekonom maratoncem. Deník Aktuálně.cz startuje nový seriál, který představuje známé osobnosti a jejich zajímavé koníčky i záliby.
Po hodině se vymotal z rašeliniště na louku, kde parkoval. Mlhou bloudil další hodinu, než do auta skoro narazil. Promočený a zablácený dojel v pět ráno před hotel. Probuzený recepční se ho zeptal: "Pro pána, kdo vás přepadl?" Jiří Tichota tohle dobrodružství podstoupil, aby získal housenku motýla kovolesklece Syngrapha microgamma. Jeho jediným nalezištěm je právě horské rašeliniště na slovenské Oravě.
Šestaosmdesátiletý Tichota zasvětil motýlkaření velkou část volného času. Když otevírá v pracovně svého domu v pražské části Točná skříň, nejsou v ní noty ani hudební alba. Ty má doktor muzikologie a zakládající člen Spirituál kvintetu uložené jinde. Redaktorům nyní ukazuje prosklené krabice. Sbírku teď třídí a kompletuje, aby jednou třeba posloužila profesionálním badatelům jako důkaz o tom, jací motýli kde žili.
"Taková sbírka vzniká dlouhá léta a velice, velice složitě. Pro mě už nadešel čas, kdy se s ní budu muset rozloučit," připouští. Ze skříně vytahuje krabici za krabicí a ukazuje různobarevné motýly nejrůznějších vzorů a ze všech možných koutů Česka i ciziny.
Lovil je na pyramidách v Mexiku či v Mongolsku. I když s pokutami za pašování naprosto souhlasí, před desítkami let jednoho pronesl ne úplně legálně. Ze země Čingischána si moc přál odvézt housenku lišaje. Protože ji nemohl dát do prohlíženého zavazadla, ukryl ji v košili. Při letištní kontrole těsně před bezpečnostními rámy mu najednou manželka Zdenka řekla: "Jirko, housenka ti leze po rameni." Popadl ji do dlaně a kontrolou prošel bez zastavení.
Jedinečné fotky motýlů
Historek spojených s motýly má mnoho. Vybavují se mu, když si pestrobarevný okřídlený hmyz prohlíží. Byla by to skvělá příležitost pro fotografa, jak muzikanta zachytit. On ale focení odmítá, redakci raději pošle své snímky motýlích druhů. Přestože o jeho motýly projevili zájem i vystudovaní entomologové, on sám je k chlubení se sbírkou velmi zdrženlivý.
"Na úvod veškerého povídání upozorňuju, že vzděláním jsem muzikolog. To jsem vystudoval, učil a jako muzikant jsem se živil. O motýly se zajímám od dětství, ale jenom amatérsky," zdůrazňuje. Během rozhovoru to ještě několikrát připomene.
Spíše než dávat dohromady velkou sbírku ho vždy bavilo motýly chovat a fotit. Dívat se, jak se z vajíčka vylíhne miniaturní housenka, která dorůstá, zakuklí se a poté se z ní vyklube motýl. "Je to velmi jemný a složitý organismus, který musí v přírodě přečkat různá nebezpečí. A když to dobře dopadne a vyvine se jeden motýlek, člověk si toho potom docela jinak váží," usmívá se.
Možná více než na sbírku je hrdý na fotografie, které pořídil. Doma má vybavení, jež by mu mohli závidět i profesionálové. Fotky umisťuje na svém webu a některé mu připadají obzvláště cenné. "Jsou tam spousty fotografií, co jsem nafotil za celý život. Některé jsou unikátní, protože je na nich druh, který u nás už nejspíš nikdy nikdo nevyfotí," vysvětluje. Jeho fotky se dostaly i do odborné literatury, třeba atlasu Motýli a housenky střední Evropy.
Pražské povstání a první zničená krabice
První sbírku Tichota vytvořil v dětství za druhé světové války. Tehdy bydleli v Lahovicích mezi Prahou a Zbraslaví. Přestěhovali se tam, když Němci otce, vysokoškolského pedagoga, po uzavření univerzit v roce 1939 převeleli do radotínské továrny. Malému Jiřímu se už tehdy motýli líbili, a aby se zabavil, nechal mu táta vyrobit krabici, do které je mohl začít sbírat.
Jenže stejně jako válka ovlivnila jejich rodinný životy, zhatila i Tichotovu první motýlí kolekci. Po vypuknutí Pražského povstání v roce 1945 vyrostly v Lahovicích barikády. Místní se snažili zabránit nacistům v přístupu do Prahy, ale neúspěšně. Nacisté se pomstili také na dalších občanech Lahovic, které vytáhli ven z domovů a v posledních hodinách války zastřelili. "Tam mezi poničenými domy skončila i moje první sbírka," vzpomíná na události staré 78 let.
Na tento koníček navázal po letech na vojně. "Do ložnice nám tam přilétla stužkonoska modrá, což je motýl slavný díky Petru Bezručovi, který napsal stejnojmennou báseň. Když už se tento slavný a dnes dost vzácný motýl u nás objevil, já ho vypreparoval na dvou výložkách stejnokroje a od té doby je zase sbírám," vypráví Tichota, a proto odhaduje, že jeho nejstarší exemplář pochází zhruba z roku 1957. Vypreparovat motýla znamená natáhnout jej na napínadla tak, aby měl rozprostřená všechna křídla, a nechat jej uschnout.
Za tu dobu se motýli u nás hodně proměnili a spousta druhů vyhynula. Tichota upozorňuje, že tento okřídlený hmyz je ukázkovým důkazem probíhajících klimatických změn a vlivu člověka na životní prostředí. "Dříve počasí nebylo pro motýly takovým ohrožením, protože lokality byly spojité a všelijak spolu souvisely. Když někde došlo například k náhlým mrazům a motýli neměli šanci přežít, tak se tam stáhli stejní motýli odjinud. Dneska už nemají tu možnost, protože by museli přeletět desítky kilometrů betonu, silnic a polí. Když dnes někde vyhynou, velmi těžko se tam vracejí zpátky," vysvětluje.
Za motýly často jezdívá na jižní Moravu. I tam se ale krajina proměňuje. Na mnohá místa, kde je dříve obdivoval, se dnes už ani nedostane. Louky nahradily třeba rozšiřující se vinice generující zisk. Takový vývoj je podle Tichoty pochopitelný, přesto je mu to líto.
Zážitek na celý život? Spatřit žluťáska barvoměnného
Motýly úplně nezachrání ani vytváření přírodních rezervací, kde se lidé mohou pohybovat jen na vyznačených cestách a původní rostliny a zvířata tam nejsou tolik ohroženy.
"Rezervace jsou důležité, ale nejsou bohužel dostačující. Není to tak, že tam, kde je rezervace, motýl zůstane. Ano, má tam větší naději, jenže my často vlastně ani nevíme, proč motýli někde mizí," povzdychne si a ukáže směrem k dubovému lesu hned za domem, který je také přírodní rezervací. Dříve se tam hojně vyskytovaly už jednou zmíněné stužkonosky, čili velké můry někdy nazývané královnami nočního života. Dubový les je pořád stejný, zato stužkonosku tam pět let neviděl.
Přesný důvod nezná. Domnívá se, že je to způsobeno kombinací různých tlaků, které jsou na přírodu vyvíjeny. Dostává se tím k podstatě, proč k rozhovoru o motýlkaření přes počáteční pochybnosti svolil. Chtěl by apelovat na všechny, aby si uvědomili, že otakárci, babočky či modráskové přestávají být v přírodě samozřejmostí. Podle Jiřího Tichoty je potřeba krajinu lépe chránit a chovat se k ní s větším respektem.
"Já se přimlouvám za všechny ty tvorečky a jsem přesvědčen, že tím i za lepší životy našich potomků. Šetřeme životní prostředí, budou v něm žít i oni," říká.
Navždy si bude pamatovat, když nad vesnicí Malá Vrbka v Bílých Karpatech zhruba před pětadvaceti lety poprvé a naposledy viděl krásně zbarveného žluťáska barvoměnného. O rok později se dočetl, že u nás vyhynul.
Na druhou stranu v přístupu lidí nyní spatřuje určité změny a doufá, že stále větší počet z nás začíná chápat i díky jednoduššímu focení na mobilní telefony, šíření snímků a televizním programům o krásách přírody, že naše planeta už není nezranitelná a lidská bezohlednost ji vážně ohrožuje. Její ochrana podle něj vyžaduje od nás všech i určité oběti.
"Ale rád bych i podotkl: Jednotlivé motýlí a hmyzí druhy obecně je často velmi těžké od sebe rozeznat, dokonce to někdy podle zevnějšku ani není možné. Tam pak nastupují sbírky, které umožňují i práci s mikroskopem či mikropreparáty. Proto nesouhlasím s občasným názorem, že pořizování přírodovědných sbírek je barbarství," míní.
Podle něj to nezastupitelně pomáhá snaze o zachování diverzity a ozdravení životního prostředí. "Stejně, jako výchova, informace, krásné fotografie, zvídavost. Doufám, že když lidé vidí otakárky, křehké pernatušky nebo pestré přástevníky, a vyfotí si je, tak k nim budou přistupovat citlivěji, nebudou ničit jejich prostředí a podobně," věří hudebník, který přes šedesát let vedl kapelu Spirituál kvintet.
