Moskva tušila, že s polským rodákem Karolem Wojtyłou, který se stal v říjnu 1978 prvním slovanským papežem, budou problémy. Sovětský vůdce Leonid Brežněv proto polské představitele vyzval, aby návštěvu Jana Pavla II. nepovolili. První tajemník Polské sjednocené dělnické strany Eduard Gierek dostal od Brežněva dokonce doporučení, aby "nedělal nic, čeho by později mohl litovat".
Gierek si ovšem uvědomoval, jakou bouři nevole by takové rozhodnutí v katolickém Polsku vyvolalo, a proto s návštěvou neochotně souhlasil. Na papeže měly nicméně na jeho devítidenní apoštolské cestě po Polsku dohlížet stovky tajných policistů, do "ochrany" se zapojily i desítky duchovních s úkolem omezit počet lidí, kteří by se chtěli setkat s papežem. Úřady se navíc snažily všemi možnými způsoby zabránit lidem v návštěvách mší.
Jan Pavel II. oslovil i přesto miliony Poláků. Ve svých vystoupeních jim dodal odvahu změnit dějiny země. Brežněvova slova se vyplnila už v následujícím roce: polský stranický vůdce Gierek odstoupil pod tlakem stávkujících.
"Políbil jsem polskou půdu, ze které jsem vyrostl. Zemi, ze které mne Bůh povolal z nevyzpytatelného rozhodnutí své prozřetelnosti ke Svatému stolci v Římě. Zemi, do které jsem dnes přišel jako poutník," pronesl po příletu Svatý otec kultivovanou polštinou, která ostře kontrastovala s partajním slovníkem a projevem předsedy státní rady (jak se tehdy nazývala funkce polského prezidenta) Henryka Jabłońského, který Jana Pavla II. uvítal na varšavském letišti.
Trasu, po které Jan Pavel II. jel v otevřeném automobilu do centra Varšavy, lemovaly statisíce lidí. Televize přesto v přenosu papežova kázání nezabírala celé náměstí, aby neukázala statisícové davy, které se na náměstí Vítězství (dnes Piłsudskiego) shromáždily. Nic z toho ale neodvrátilo katastrofální porážku, kterou ten den komunisté utrpěli. A to byl teprve začátek cesty Jana Pavla II., která před 40 lety změnila Polsko.
Druhou zastávkou Jana Pavla II. bylo Gniezno (Hnězdno), jedno z nejstarších polských měst, kde papež připomněl mučednickou smrt svatého Vojtěcha, jehož ostatky byly nějaký čas uloženy ve zdejším chrámu Panny Marie a který stál u základů křesťanství v Polsku spolu s Doubravkou Přemyslovnou. Dcera knížete Boleslava I. se stala v roce 965 manželkou polského knížete Měška, jehož přesvědčila, aby se nechal pokřtít. Tuto dávnou společnou historii Jan Pavel II. ve svém kázání před početným publikem rovněž připomněl:
Již jsme napsali:
- Z nadšeného komunisty disidentem. Vyloučením Kriegla z KSČ začala ostrá normalizace
- Soudruzi bili na poplach: "Přece nám flanďák nezachrání Palác kultury před krachem!"
- Jsem fanatik komunismu, říkal jeho vězeň, ale i stoupenec a normalizátor Gustáv Husák
- Olympijský triumf byl mstou za okupaci. Po návratu Čáslavskou obklopili donašeči StB
- Kázat nesměl, tak zpíval. Faráře Karáska komunisté vyštvali, ve Švýcarsku ho milovali
- Myslela jsem, že se rok 68 nemůže opakovat. Dnes už si nejsem jistá, říká Moučková
- Vzepřeli se okupantům, vypískali i Jakeše. Výsadkáře před 50 lety smetla normalizace
- Pád běžecké legendy. Emil Zátopek se stal nechtěným symbolem nastupující normalizace
"A proto je dobře, že zde vidím nápis: Pamatuj, Otče, na své české děti v sesterském jazyce, v jazyce svatého Vojtěcha. V minulosti zněly tyto blízké slovanské jazyky ještě více podobně. Historie lingvistiky ukazuje, jak se vyvíjely ze společného kmene Slovanů, ze společného kmene křesťanství, kmene Vojtěchova. Papež, který nese v sobě dědictví Vojtěcha, nemůže zapomenout na tyto děti!" prohlásil tehdy Jan Pavel II.
Lidé si uvědomili, že nejsou sami, že se nemusí bát, že nemusí myslet jen na chleba
Davy poutníků dorazily i do Częstochowę (Čenstochové), proslulého poutního místa s klášterem na Jasné Hoře se slavnou ikonou Panny Marie Čenstochovské (tzv. Černá Madona). Papežská delegace pak zamířila do Krakova, kam se Jan Pavel II. vrátil na závěrečnou mši, ale také do Osvětimi a Nového Targu.
Na všech shromážděních, setkáních a mších okouzloval papež svou laskavostí i strhujícím projevem, který uplatnil už za války, když s kamarádem založil ve svém krakovském bytě Rapsodické divadlo (Teatr Rapsodyczny).
Slavné finále první cesty papeže Jana Pavla II. po Polsku se ale konalo v Krakově, kde po válce vystudoval teologii na znovuotevřené Jagellonské univerzitě a kde působil jako arcibiskup. Jeho závěrečnou mši, kterou navštívil rekordní počet věřících, zažil Marian Siedlaczek z Třince, který v roce 1979 končil svá studia klinické psychologie na Jagellonské univerzitě.
"Měl jsem tu čest tam být, na té velké mši. Louka Błonia, kde se konala, ležela přímo před mými okny naproti kolejím. Byl to svátek, jako kdybychom vyhráli válku. Taková erupce, exploze. Nikdo se ničeho nebál, všichni byli usměvaví, přátelští," vzpomíná pro Paměť národa Marian Siedlaczek.
Kolem oltáře se tehdy shromáždili kardinálové a biskupové z celého světa, mezi nimi i ten český František Tomášek.
"Krakov měl tehdy možná sedm set tisíc obyvatel a tam jich přišlo milion. Veškeré příjezdové cesty, kudy jel papež s kolonou, byly lemovány květinami. Lidé měli slzy v očích. Bylo to něco nepředstavitelného. Nikdy předtím ani potom jsem nic podobného nezažil," popsal atmosféru Marian Siedlaczek. Ale i to, co následovalo po návštěvě papeže.
"Lidé věděli, že nejsou sami, že se nemusí jenom bát, že nemusí myslet jen na chleba, že je něco vyššího a že je to strašně důležité, pomáhá to a dává sílu."
Návrat do normalizačního Československa byl šokem, vzpomíná Marian
O rok později začali Poláci protestovat proti nedostatku potravin a růstu cen dobře organizovanými stávkami. Největší dopad měla okupační stávka dělníků v Gdaňské loděnici (Stocznia Gdańska), kteří se odvolávali na slova Jana Pavla II. o úctě k lidské důstojnosti.
Do čela stávkujících dělníků se postavil v srpnu 1980 elektrikář Lech Wałęsa, který předložil vládě seznam 21 požadavků. Ten kromě ekonomických bodů (zastavit růst cen, zvýšit platy, zlepšit pracovní podmínky, prodloužit mateřskou dovolenou aj.) obsahoval požadavky na nezávislé odbory, právo na stávku, omezení cenzury, propuštění politických vězňů, obsazování funkcí podle kompetence, a ne podle příslušnosti ke komunistické straně.
Paměť národa
- Paměť národa je veřejně přístupná databáze vzpomínek pamětníků s pozoruhodnými životními příběhy z 20. století na www.pametnaroda.cz. Vznikla v roce 2001 a v současnosti obsahuje kolem 7 tisíc výpovědí. Spravuje ji nezisková společnost Post Bellum spolu s partnery - Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů.
- Klub přátel Paměti národa sdružuje přes dva tisíce lidí, kteří pomáhají pravidelnými příspěvky. Více na http://podporte.pametnaroda.cz.
Polské úřady kapitulovaly a 31. srpna 1980 podepsali vládní zástupci dohodu se stávkujícími dělníky. První tajemník strany Edward Gierek odstoupil a Lech Wałęsa u brány do gdaňské loděnice oznámil: "Máme svobodné a nezávislé odbory!"
V polovině září vzniklo ze 30 odborových svazů jediné hnutí "Solidarność", tedy Solidarita. Během jednoho roku do něj vstoupilo téměř 10 milionů Poláků.
Marian Siedlaczek už tehdy nežil v Polsku, po studiích se vrátil do Československa, kde panoval tuhý normalizační režim. "Pro mě to byl šok. Přátelé mě museli pořád utišovat, protože jsem byl zvyklý otevřeně mluvit na ulici o věcech, které se mi nelíbí," uvedl Marian Siedlaczek, který pravidelně jezdil za přáteli do Krakova.
Tam také pobýval 13. prosince 1981, když polský premiér Wojciech Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav v reakci na vzrůstající podporu hnutí Solidarita. Spousta aktivistů a mezi nimi i několik přátel Mariana Siedlaczeka skončila ve vězení.
Splněný sen Poláků
Ačkoli byl Siedlaczeka v Krakově tajně, podařilo se mu dostat zpět do Československa. "Dojel jsem domů a tady to bylo na pár let zabedněný, hranice uzavřený," dodává pamětník, který se za svými přáteli do Polska mohl podívat až po zrušení výjimečného stavu v červenci 1983.
Solidaritu ale nezastavil ani výjimečný stav, hnutí nadále pracovalo v utajení: vydávalo tisk, rozšiřovalo letáky, organizovalo pomoc pro pronásledované, inspirovalo české disidenty. V dubnu 1989 dosáhlo po jednáních s vládou legalizace hnutí a možnost účasti ve volbách (4. června 1989), v nichž se ucházelo o 35 procent mandátů. Deset let po první cestě Jana Pavla II. se tak splnil sen Poláků, kteří mohli volit jinou než komunistickou stranu.
Článek vznikl ve spolupráci Polského institutu a Pamětí národa.
Video: Marian Siedlaczek o návštěvě Jana Pavla II. v Krakově: To byl svátek, jako kdybychom vyhráli válku.
