reklama
 
 

Proces s "vlasatci" stvořil Chartu 77. Na chodbě soudu se potkávali zástupci disentu

21. 10. 2018 6:43
Koncerty nepovolených hudebních skupin a písničkářů přiváděly komunistické normalizátory k nepříčetnosti. V očích režimu byli nebezpečnými protistátními živly, takže je exemplárně trestal. V šestém díle seriálu ke 100. letům výročí vzniku republiky přináší Paměť národa ve spolupráci s Aktuálně.cz dosud nejpřesnější rekonstrukci případu, který stál za vznikem Charty 77 a vešel do historie jako "proces s Plastiky". Avšak i toto absurdní komunistické divadlo se mohlo konat jen díky okupaci armád států Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, jejíž padesátileté výročí si rovněž připomínáme.

Díl šestý: Léta 1968-1978

Akce Státní bezpečnosti na likvidaci nepovolených hudebních skupin a písničkářů skončila mezinárodním skandálem, sjednotila roztříštěný disent a podnítila vznik Charty 77. Její činnost pak přitáhla celosvětovou pozornost k nedodržování lidských práv v Československu. A komunističtí normalizátoři zuřili ještě víc.

S "vlasatci", jak nazývala příslušníky undergroundu Státní bezpečnost, měla skoncovat celostátní akce Kapela spuštěná v listopadu 1975. Záminka pro zákrok na sebe nenechala dlouho čekat.

13. prosince 1975 měl duchovní otec českého undergroundu a umělecký šéf nepovolené skupiny The Plastic People of the Universe Ivan Martin Jirous (přezdívaný Magor) v Přešticích na Plzeňsku přednášku, na níž zahráli písničkáři Karel "Charlie" Soukup a Svatopluk Karásek. A jak měli ve zvyku - bez povolení k veřejnému vystupování. Akci, která se konala pod záštitou místní organizace SSM, Státní bezpečnost pouze monitorovala, jak popsal pro Paměť národa jeden z jejích organizátorů Karel Havelka známý v undergroundu jako Kocour.

"Kolem půlnoci přišlo asi deset příslušníků Veřejné bezpečnosti se dvěma estébákama, zkontrolovali totožnost všech na akci a vyzvali mě a Skaláka (Miroslav Skalický - pozn. red.), abychom s nimi šli na stanici podat vysvětlení. Vyptávali se, co to je za akci, co je to ten underground. Tak jsem jim vysvětlil, že americkej underground je protikapitalistickej a že u nás ho prezentuje Jirous. Oni se s tím spokojili a oba nás pustili a já jsem si říkal, že jsou úplně blbí a že jsme vyhráli."

Pocit vítězství měli i účastníci svatby Ivana Martina Jirouse, která se konala 21. února 1976 v Bojanovicích u Prahy a byla zároveň takzvaným druhým festivalem druhé kultury. Sjelo se na ni přes čtyři sta lidí a rovněž ona se obešla bez zatýkání. Jedním z účastníků byl František Stárek přezdívaný Čuňas, jenž propojoval severočeský underground s tím pražským a později vydával samizdatový časopis Vokno.

"Bojanovice organizoval Magor a kromě ‚Plastiků‘ a DG 307 tam hrály i mimopražský kapely jako Bílý světlo nebo Hever a vazelína, dohromady čtrnáct účinkujících! Bylo nám divný, že policie nezasáhla a Charlie (Karel) Soukup tehdy vykřikoval: ‚Bolševik je v hajzlu, teď už nás nezastaví, teď pojedeme a bude kulturní revoluce‘," vzpomíná František Stárek.

Za pohrdání morálními zásadami socialismu na 2,5 roku za mříže

Státní bezpečnost ale jen potřebovala čas k vykonstruovaným obviněním i k připravě informátorů, které k zadrženým nasadila do vazebních cel. "Vlasatci" byli zatýkáni až 17. a 18. března, kdy si příslušníci Státní bezpečnosti přišli pro členy skupin The Plastic People of the Universe, DG 307, Ivana Martina Jirouse, písničkáře Svatopluka Karáska, Karla Soukupa, Františka Stárka, ale také organizátory přednášky v Přešticích Miroslava Skalického a Karla Havelku.

"Tehdy zatkli asi pětadvacet lidí a spojili je do jednoho procesu," vzpomíná Karel Havelka. "Do července jsem seděl na Borech ve vazbě a čekal na soud. Měl jsem zakázáno se holit a stříhat na důkaz našeho zhýralého životního stylu. Soud se konal na moje narozeniny 12. července s vyloučením veřejnosti. Dostal jsem třicet měsíců nepodmíněně, Skalák osmnáct a Čuňas osm."

Odsouzeni byli za to, že "organizovali a účastnili se vystoupení hudebních skupin, jejichž program byl zaměřen k vyjádření neúcty vystupujících ke společnosti, pohrdání jejími morálními zásadami, zejména soustavným opakováním a zdůrazňováním vulgárních výrazů".

"Koncerty Plastiků byly vždy událostí. V roce vzniku Charty 77 ale nastal šílený hon na čarodějnice. Lidi kolem nás zavírali, napadali, vyhazovali z práce. Zavřeli i mé rodiče. I svou účastí na pohřbu Jana Patočky jsme se pak snažili dát najevo, co si o režimu myslíme," říká Ondřej Němec, syn významných disidentů Dany a Jiřího Němce (profesor Jan Patočka, jeden z prvních mluvčích Charty 77, zemřel v roce 1977 po mnohahodinových výsleších na StB. Jeho pohřeb se stal významnou událostí protikomunistického odporu - pozn. red.).

Vlasatců se zastal i přední český básník Jaroslav Seifert

Mezitím se ovšem stalo něco, s čím Státní bezpečnost nepočítala. "Vlasatců" se zastaly významné osobnosti jako básník Jaroslav Seifert, filozofové Jan Patočka a Jiří Němec, spisovatelé Václav Havel, Ivan Klíma či Pavel Kohout. V otevřeném dopise žádali německého spisovatele Heinricha Bölla, aby se zastal mladých lidí postavených před soud "v podstatě za to, že si chtěli uchovat svou osobní a tvůrčí integritu". Dopis vyšel 28. srpna 1976 v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung a zachránil tak "vlasatce" před mnohaletými tresty odnětí svobody.

Video: Karel "Kocour" Havelka o procesu s "vlasatci" v roce 1976

Karel “Kocour” Havelka o procesu s “vlasatci” v roce 1976: Mysleli si, že nás zamáčknou jako štěnice. | Video: Paměť národa |  01:44

"Oni si mysleli, že nás spláchnou. A za to, že najednou nemohli, nás ještě víc nenáviděli," vzpomínal František "Čuňas" Stárek, který byl souzen v plzeňském procesu.

Komunisté se mezinárodního zájmu a podpory hudebních skupin a písničkářů skutečně zalekli. Počet obžalovaných se proto postupně snižoval a patrné byly zřetelné ústupky režimu. Ze čtrnácti lidí obviněných z výtržnictví měli být v Praze na pokyn tehdejšího ministra vnitra Jaromíra Obziny odsouzeni pouze čtyři a odsouzeným v plzeňském procesu byly tresty po odvolání sníženy na polovinu.

Od soudu, jemuž se říkalo "proces s Plastiky", ačkoli v něm byli souzeni i další hudebníci, odešli s tresty čtyři z nich - přesně tak, jak zněl rozkaz ministra vnitra. Nejvyšší trest dostal umělecký vedoucí "Plastiků" Ivan Martin Jirous (osmnáct měsíců), druhý nejvyšší Pavel Zajíček ze skupiny DG 307 (dvanáct měsíců), na osm měsíců putovali do vězení saxofonista "Plastiků" Vratislav Brabenec a písničkář Svatopluk Karásek.

Václav Havel coby soudní zpravodaj

Absurditu procesu, který byl založen pouze na obvinění z používání vulgarit znevažujících socialistické zřízení, popsal Václav Havel, jemuž se podařilo proniknout na přelíčení v Praze. Na jeho husarský kousek vzpomínal saxofonista Plastiků Vratislav Brabenec:

"Druhej den se na tom soudu objevil takovej bloňďáček a říkal estébákovi: 'Já jsem Jirousův bratranec, já bych se tam rád podíval.' Byl to Havel a ti blbci neměli jeho fotku, tak ho tam pustili a Havel tam strávil asi půl dne a napsal o tom článek, který se pak vysílal na Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky, takže najednou to letělo světem, napsaný od Havla, takže věrohodný. To snad ti estébáci museli udělat naschvál. Přeci si v takhle napínavý době aspoň seženu fotku, ať vím, jak ten Havel vypadá!"

Akce Kapela skončila fiaskem. Nejenže se Státní bezpečnosti nepodařilo "vlasatce" potrestat tak, jak si představovala, zákrok proti nim navíc sjednotil roztříštěnou opozici a přitáhl nežádoucí pozornost zahraničí k porušování lidských práv v socialistickém Československu. Václav Havel popsal, že na chodbách soudu v Karmelitské ulici byl vidět první obraz Charty 77 - dvacetiletí dlouhovlasí mládenci spolu s bývalými členy předsednictva ÚV KSČ, předními uměleckými teoretiky, kritiky, profesory, spisovateli a mnoha jinými.

Cestu od Plastiků k Chartě popsal František "Čuňas" Stárek: "Opoziční scéna byla do té doby velice rozbitá. To byli bývalí komunisti, katolíci, evangelíci, spisovatelé a každý si hrál na vlastním písku. Až ta naše skupina, které se souhrnně říkalo ‚Plastici‘, byla takový katalyzátor. A protože neměla žádný politický nátěr, tak bylo pro všechny jednoduché se nás zastat. Byl to vlastně úspěch, jak ta moc musela do určité míry couvnout. A na základě toho vznikla Charta 77, protože Václav Havel a Jiří Němec nechtěli to společenství, které vzniklo kolem případu Plastiků, zase rozpustit."

Video: Na Stalina! Unikátní výstava Paměti národa ke 100 letům Československa

Upoutávka na výstavu Paměti národa pod Stalinem na pražské Letné. | Video: Paměť národa |  00:20

Fiasko akce Kapela rozzuřilo StB i normalizátory

Autorům Charty 77 nahrálo i to, že v říjnu 1976 byl ve Sbírce zákonů ČSSR publikován čl. 120 o Helsinských dohodách, jejichž přijetím se Československo zavázalo k "respektování lidských práv a základních svobod včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení".

"Zformulovali proto neutrální text o lidských právech, ve kterém upozorňovali na neplnění těchto dohod. Pojmenovali ho Charta 77," uzavírá František "Čuňas" Stárek s přesvědčením, že bez procesů s "vlasatci" by nebylo Charty.

Po jejím zveřejnění a zvláště po fiasku akce Kapela komunistická moc běsnila. Proti opozici postupovala ještě tvrději - dalším zatýkáním, bezohlednými a dlouhými výslechy i mnohaletým vězněním signatářů Charty 77.

Příští díl: Boj s bolševikem bylo dobrodružství, ale i strach z StB - to vše přinášel samizdat

Video: Bylo to veselé ghetto, disidentské rodiny si pomáhaly, strach patřil k životu, říká dítě Charty 77 Ondřej Němec.

V roce 1979 byli oba rodiče půl roku ve vězení, snažili jsme se fungovat dál, hodně lidí se přihlásilo a nabízelo pomoc, říká Ondřej Němec | Video: Daniela Drtinová |  21:33

autoři: Markéta Kristová (Paměť národa), Jan Gazdík | 21. 10. 2018 6:43

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama