Kyjev (Od našeho zpravodaje) - Pokud na jaře dorazilo na výročí bitvy u Sokolova hned několik veteránů-pamětníků, v Kyjevě dnes při stejné příležitosti stojí na březích Dněpru pouze dva českoslovenští účastníci bojů - Vladimír Wintr a Michal Fedorko. Zbývajícím vojákům někdejší Svobodovy brigády už zdraví neumožňuje cestu do míst, kde na den přesně před 70 lety Čechoslováci vynikli při své nejúspěšnější ofenzivní akci na východní frontě druhé světové války.
Přitom původně měli hrát při útoku Kyjev jen druhořadou roli.
Od obrany Sokolova (8. března 1943), kde 1. československý prapor v SSSR těžce vykrvácel, je dělilo jen osm měsíců. Československá jednotka se sice od té doby rozrostla na brigádu (3 309 mužů a žen), ale nevycvičené posily (lidé propuštění z táborů nucených prací a ze sibiřských gulagů), nevzbuzovaly příliš optimismu. Sověti proto slíbili, že čerstvě zformovanou brigádu "nasadí v bojích o Kyjev na lehčím místě se zajištěným úspěchem".
Svobodova žádost
Nakonec to ale bylo jinak.
Po mimořádně tvrdém výcviku a nekompromisních krocích k upevnění kázně ("lágrová morálka" nedávných zajatců z gulagů spojená se šmelinou vedla ke vzniku trestaneckého pracovního oddílu), se velitel brigády Ludvik Svoboda obrátil na sovětské velení, že se zařazením do druhého sledu (měli chránit pravé křídlo 38. armády generála Kirila Moskalenka) nesouhlasí. "Útok na Kyjev je v jádru útokem na nepřátelské postavení před Prahou. Váš boj je naším bojem, není nás mnoho, ale jsme tu s vámi - bok po boku. Není proto možné, abyste táhli káru války sami a my se jen vozili. Chceme útočit v prvním sledu."
Velitel 1. ukrajinského frontu Nikolaj Vatutin souhlasil - Čechoslováky zařadil do hlavního směru úderu na Kyjev.
"Dodnes opomíjíme jeden důležitý fakt. Sověti vyzbrojili Čechoslováky mnohem lépe než vlastní jednotky," připomíná souvislosti tohoto rozhodnutí historik Miroslav Brož z Československé obce legionářské. "Dokonce i gardové jednotky Sovětů měly ve výzbroji u Kyjeva jen pušky, zatímco například automatčíci Antonína Sochora bojovali se samopaly - a to byl hodně velký rozdíl."
A když potom Čechoslováci dosáhli jako první břehů Dněpru, poskytl jim velitel 38. armády Moskalenko veškerou palebnou pomoc dělostřelectva, aby podpořil jejich úspěch. "Hlavně proto se Čechoslovákům podařilo prorazit v obranné linii wehrmachtu koridor, jímž pak mohla postupovat i Rudá armáda. Kvůli svému náskoku Čechoslováci osvobodili i střed Kyjeva. Nijak to ale nesnižuje jejich odvahu i zásluhy při osvobození města. Měli na něm lví podíl," dodává historik Brož.
V pouličních bojích se vyznamenaly i místní odbojářky Olga Kučerová s Lydií Uvarenkovou (přišla o pravou ruku), které Čechoslováky vedly ulicemi města a upozorňovaly je na skryté obranné pozice nacistů.
Příběh bojového fotografa
Čechoslováci se sice při osvobozování Kyjeva vyznamenali, nedochovaly se o tom ale žádné fotografie. Důvod je prostý - fotograf brigády Karel Borský (1921 - 2001) byl krátce po zahájení útoku těžce zraněn.
Například známý společný snímek Richarda Tesaříka, Antonína Sochora a Josefa Buršíka se Zlatými hvězdami hrdinů SSSR vznikl až později a jiná svědectví než archivované rozkazy či vzpomínky pamětníků na bitvu o Kyjev nejsou.
K těm ojedinělým patří i vzpomínky právě Karla Borského: "...plížil jsem se na okraj paseky, kterou bylo nutno rychle přeběhnout. Pokrývaly ji drátěné překážky, odhozené německé zbraně a pláště. Tráva, stromy i mrtvoly hořely čoudícími plameny. Smrt. Všude kolem samá smrt. Fotografuji. Vpřed, rychle vpřed. Dohnali mě minometníci četaře Štemra. A už zase střílím... na okraji mýtiny hoří další německý tygr. Musím k němu. Plížím se několik metrů, dělám snímek, pak ještě jeden z druhé strany. Nad hlavou opět zasvištěly nepřátelské střely. Rychle přískok do blízkého kráteru! Byl nejvyšší čas. Před očima se mi zablesklo, do tváře udeřila spousta hlíny a pak jsem už o sobě nevěděl... ztratil jsem vědomí."
Brigádního fotografa a redaktora probralo až kolébání nosítek, na nichž ho nesli dva rudoarmějci. Krvácel z úst a snažil se na sebe upozornit - marně... nemohl se ani pohnout. K jednotce se po uzdravení vrátil až v lednu 1944. V bojí o Dukelský průsmyk byl opět raněn... a stejně jako jeho mnozí přátelé z východní fronty byl i on po válce propuštěn z armády a vězněn.
Soustružník ze Stalingradu
Nejvyššími řády za odvahu vyznamenaní Karel Borský, Jan Nedvídek, Jaroslav Zhor-Ernest, Štefan Tuček či Arnošt Steiner (7 válečných křížů, Čs. řád bílého lva Za vítězství, medaile Za chrabrost) jsou jen některá namátkou vybraná a dnes jen málokomu známá jména Čechoslováků od Kyjeva.
O Steinerovi například velitel brigády Ludvík Svoboda říkal, že ve dvou světových válkách viděl mnoho, ale málokdy činy obdobné těm jeho.
Mezi jména hrdinů pak rozhodně patří i to Vintrovo zmíněné v úvodu článku. Muž, který výročí bitvy o Kyjev zažije přímo na místě bojů, přežil jako šestnáctiletý soustružník několikaměsíční peklo dobývání Stalingradu. „Tanky jsme v obklíčeném Stalingradu vyráběli, i když nás celou tu dobu bombardovali zápalnými pumami. Ještě dnes se mi o tom těžko vypráví. Když jsme pak ale stáli před Kyjevem - to už jsme věděli, že s nacisty je ámen… i když to ještě stálo mnoho obětí. Jako řidič náklaďáku, kterým jsem zásoboval prvosledové jednotky střelivem i potravinami, jsem se ale natolik zatvrdil, že jsem si stálou blízkost smrti ani moc neuvědomoval. Zvláště potom, co jsme si s maminkou a bratrem vytrpěli ve Stalingradu," vzpomíná Vladimír Vintr.
