Julius Fučík byl v komunistickém Československu považován za hrdinu. Vznikaly o něm oslavné básně, mládeži byl předkládán jako vzor. Novináři, kterého nacisté v roce 1943 popravili za účast v odboji, k tomuto statusu dopomohla jeho Reportáž, psaná na oprátce, kterou psal na motáky v pankrácké věznici zhruba půlroku před svou smrtí.
Zatímco on sám sebe popisuje jako hrdinu, v jeho patrně nejznámějším díle se objevuje také záporná postava. Tou je jeho spolubojovník z komunistického odboje Jaroslav Klecan, který v knize vystupuje pod svým odbojovým jménem Mirek.
Podle Fučíka se bál nacistických trestů a lehce podlehl fyzickému nátlaku. Proto při výsleších mluvil a prozradil jména dalších komunistických odbojářů. Fučík Mirka v knize líčí jako negativní postavu bez morálních zásad, která upřednostňuje sebe sama před komunistickou ideologií.
Spisovatel Marek Toman s historikem Davidem Majtenyiem se však domnívají, že Fučík Mirkovi křivdil. Objevili totiž mimo jiné dopisy adresované jeho tehdejší španělské lásce přezdívané Paquita, se kterou se seznámil během tamní občanské války republikánů a frankistů. V nich Klecan vyjadřuje touhu bojovat do posledního dechu za komunismus a nikdy se nacismu nepodřídit.
Klecan se ve Španělsku během občanské války stal členem mezinárodních brigád - tedy armády postavené z dobrovolníků z různých zemí. Ti přijeli bojovat proti přívržencům generála Franka, který se pokusil svrhnout tehdejší levicovou vládu. Po porážce republikánů odešel Klecan do Francie. Zdejší vláda však považovala interbrigadisty za nebezpečné, takže ho uvěznila v zajateckém táboře.
V roce 1941 ho poslali na práci do Německa, odkud se mu podařilo po několika měsících dostat do Československa, kde se přidal k odboji. Právě zde se pak poprvé setkal s o jedenáct let starším Juliem Fučíkem. Na svobodě však po seznámení dlouho nezůstali.
V dubnu 1942 schůzku Fučíka, Klecana a dalších čtyř odbojářů odhalí gestapo. Ačkoliv měl Fučík u sebe od komunistické strany dvě pistole, aby se mohl v případě zatčení bránit, nepoužil je. V reportáži popisuje, že když gestapo vtrhlo do bytu, nechtěl střílet, aby neohrozil své kolegy. Vzdal se bez boje.
O Klecanových činech se v jeho díle ale nepíše nic. "Fučík obě pistole ukryl do postele. Podle svědectví Rivy Friedové, která jako jediná zatýkání přežila, chtěl Klecan jednu z pistolí, ale Fučík mu ji odmítl vydat a vzdal se," popisuje spisovatel Toman.
Po zatčení se Klecan s Fučíkem dostali do pankrácké věznice, odkud je poté nacisté převezli do Berlína, kde je oba v září 1943 popravili. Toman však na základě svého pátrání tvrdí, že Mirek svému osudu mohl hned několikrát uniknout. Jenže rozhodl se riskovat a být odbojářem.
"Měl několik možností vyváznutí. Měl tetu ve Spojených státech, která mu zařídila, že za ní mohl odjet. Tam by válku s největší pravděpodobností bez problémů přečkal. Zároveň měl také příbuzné v Čechách, kteří mu nabízeli úkryt. I přesto se ale rozhodl odcestovat do Německa a později vstoupit do československého odboje. Podle těchto informací to žádný zrádce nebyl, spíš naopak," domnívá se Toman.
Navíc se mu podařilo objevit dopisy, které psal Klecan do španělské Valencie své lásce. Ta se už v 90. letech minulého století snažila vypátrat osud svého milého na českém velvyslanectví v Madridu. Přečetla si mimo jiné Fučíkovo dílo a vadilo jí, že popisuje Klecana jako zrádce. Podle Paquity Mirek komunistické ideologii bezmezně věřil a byl ochotný za ni do posledního dechu bojovat.
"Při výsleších se Fučík i Klecan snažili mlžit, a pokud možno co nejvíce odvést pozornost nacistů jiným směrem. Zatímco Fučík se spíše snažil chránit odbojové intelektuály, Klecan bojovníky z fronty," vysvětluje Toman.
Toman dokonce příbuzné Francisky vypátral a ukázalo se, že v jejich rodině je vzpomínka na Klecana stále velmi živá. V domě jeho španělské lásky našli potomci dopisy, které jí Klecan psal mezi roky 1939 a 1941 z francouzských koncentračních táborů. V dopisech Klecan několikrát opakuje, že je čestný člověk a vždy bude.
Toman se domnívá, že takovým skutečně byl. Minimálně zpochybňuje to, jak černobíle jeho osud vylíčil Fučík ve svém nejznámějším díle.
