Praha - Příprava vysokoškolské "reformy" se blíží ke svému závěru, v květnu by měla novelu dostat na stůl vláda.

Navzdory spokojenosti s průběhem její přípravy však ministr školství Petr Fiala v rozhovoru pro Aktuálně.cz přiznává, že některé její části stále nemají jasnější podobu.

To se týká například kontraktového financování, od kterého si vysoké školy slibují stabilitu a možnost plánovat investice, ale které dlouhodobě odmítá ministerstvo financí.

"Jejich konkrétní podobu je potřeba ještě vyjasnit - závazek státu zde může být garantován do určité výše a zbytek by se potom odvíjel od toho, jak bude vypadat celkový rozpočet na každý rok. Pro školy je důležitější vědět, že mají garantováno jisté množství financí, spíše než zda dostanou, nebo nedostanou přidáno," říká Fiala.

A.cz: Nyní k vysokoškolské reformě. Jak se - nikoliv jako ministr, ale spíše z pohledu bývalého rektora - díváte na způsob přípravy vysokoškolské reformy?

Musím říct, že dosavadní výsledek je v řadě věcí společnou prací ministerstva a akademické obce - a to mi po letech debat o reformě způsobuje radost. Nechci předjímat výsledky jednání, vždy jsou tu různé pozice a názory, ale to, že se daří vést s reprezentací vysokých škol otevřenou pracovní diskusi, mne opravdu těší.

Z pohledu reprezentanta akademické obce mi připadá důležitá například úprava akreditačního procesu a posílení prvků kvality na vysokých školách nebo vytvoření stabilního finančního prostředí prostřednictvím kontraktového financování.

A.cz: Nacházíte v ní nicméně některé pro Vás osobně problematické body? Je zde něco, co si představujete jinak?

Osobně bych se stavěl za větší změny ve způsobu jmenování profesorů - chtěl bych ho více přizpůsobit zahraničním zvyklostem, kde je toto jmenování spojeno s výběrovým řízením a konkrétní pracovní pozicí. Po dlouhých debatách jsem se však nakonec přiklonil k zachování stávajícího modelu.

A.cz: A co takzvané mimořádné profesury?

Jde zde o návrh funkce - nikoliv titulu - mimořádného profesora, což školám pomůže zaměstnat někoho ze zahraničí nebo odborníka, jenž má dlouhodobé zkušenosti z praxe. Právě toto může mimořádná profesura pomoci řešit.

Vynalézání již vynalezeného?

A.cz: Je však potřeba tyto mimořádné profesury upravovat zákonným předpisem? Nestačila by vyhláška či nějaký interní předpis? Ostatně nemají školy tuto možnost již v současnosti?

Když se na to podíváme do detailu, tak pracovat s  funkčními místy už dnešní legislativa umožňuje; je trochu na vysokých školách, jak to budou dělat. Nicméně praxe ukazuje, že pozici mimořádného profesora je užitečné zavést a definovat ji přímo v zákoně.

A.cz: Další z významných změn se týká pravomocí správních rad. Je vůbec potřeba na současném stavu něco měnit?

Stávající systém uspořádání orgánů je vyhovující a není potřeba ho státními zásahy měnit. V případě správních rad dochází pouze k malé změně - tou je možnost u některých rozhodnutí uplatnit „měkké veto", kdy bude mít správní rada možnost vrátit například návrh rozpočtu zpět akademickému senátu, který má ale možnost tuto radu opět přehlasovat.

Toto "měkké veto" je rozumné například proto, že poskytuje škole zpětnou vazbu. Má to být spíše pojistka pro výjimečné případy.

Kromě toho se správním radám dodá trochu většího smyslu - jsou nyní sestaveny z různých osobností veřejného života, podnikatelské sféry či veřejné správy i z politiků. Jejich členové v nich pracují dobrovolně, bez odměn - jde o to, aby tito lidé měli větší pocit odpovědnosti, zapojení, významu této své činnosti. Navrhovaná změna ale určitě není zásahem do autonomie škol.

A.cz: S autonomií souvisí také zákon o státní pokladně - vysoké školy by podle něho měly své prostředky získávat prostřednictvím účtů u ČNB. Hrozí tu tak třeba riziko, že přijdou o peníze ušetřené například na investice. Nebude tímto ohrožena jejich autonomie, nepřijdou o část svých pravomocí?

Toto je věc, kterou jsem v době jejího schvalování ještě nemohl ovlivnit (vláda tento návrh schválila v mezidobí po odchodu Josefa Dobeše a před nástupem Petra Fialy, v kabinetu tak nikdo nehájil stanovisko ministerstva školství, pozn. red.).

Neviděl jsem velký význam v zařazení vysokých škol do tohoto návrhu. V poslední době jsme udělali hodně pro to, abychom vysokým školám pomohli ve vyjasnění toho, jak pro ně státní pokladna bude fungovat. Co se týče autonomie vysokých škol, tak zde si myslím, že se nakonec není čeho se obávat, možná nebezpečí byla vyřešena.

A.cz: S penězi také souvisí další velká změna, kterou je kontraktové financování. Tento návrh však dlouhodobě naráží na odpor ministerstva financí, zajímalo by mě proto, zda se podařilo dospět k nějakému kompromisnímu návrhu? Jaké jsou jeho parametry?

Vzhledem ke způsobu, jakým je dnes sestavován státní rozpočet, tak je jedině možné, že by byly kontrakty uzavírány na tři roky. Stát se prostřednictvím kontraktu s každou jednotlivou školou dohodne na plnění konkrétních cílů a garantuje na to určité finanční prostředky. Pro mě je v tomto ohledu nicméně důležité zachování ukazatele kvality, který má dnes vliv jak na finance, tak limity počtu přijímaných studentů.

A.cz: Mají tedy tyto kontrakty již nějakou konkrétní podobu?

Konkrétní podobu kontraktů je potřeba ještě vyjasnit - závazek státu zde může být garantován do určité výše a zbytek by se potom odvíjel od toho, jak bude vypadat celkový rozpočet na každý rok. Spíše než otázka, zda dostanou, nebo nedostanou přidáno třeba o pět procent, je pro školy důležitější vědět, že za normálních rozpočtových podmínek mají ve tříletém výhledu garantováno jisté množství finančních prostředků.

Tato stabilita je to, co na vysokých školách především chybí. Nikde totiž není například garantováno, kolik procent rozpočtu ministerstva jde na vysoké školy, což mohlo v minulosti vést k velkým meziročním výkyvům.

A.cz: Je tedy tento návrh pro ministerstvo financí průchodný?

Předběžná jednání ukazují, že by to mohlo být průchodné. Pracujeme zde s rozdělováním rozpočtu přiděleného ministerstvu školství, takže legislativní podmínky tu jsou a teď už jde pouze o vhodné právní nastavení daného závazku.

A.cz: Školy - respektive jejich jednotlivé studijní programy - by podle jednoho z návrhů, který je součástí reformy, měly být rozděleny do tří kategorií. Jak by k tomu mělo prakticky dojít? Znamená to v důsledku méně peněz pro "profesní" univerzity v regionech?

Jestli jsem od vysokoškolské reformy něco očekával, tak je to právě profilace vysokých škol.

Dohodli jsme se na tom, že se studijní programy rozdělí na profesní, akademické - těch bude většina - a ve výjimečných případech na programy výzkumné. Cílem těchto změn však nejsou změny ve financování.

Jednotlivé typy programů by se potom lišily standardy i nároky na akreditaci. Časem se to může projevit i ve financování, ale ne tak, že by jeden typ dostával méně peněz a druhý více - šlo by o to, do jaké míry by daný program naplňoval kritéria pro daný typ - i profesní programy mohou být excelentní.

A.cz: Existuje již nějaká představa o tom, jaké nároky by měly být na jednotlivé typy programů kladeny?

Nechci teď předjímat, na čem se domluvíme s akademickými reprezentacemi, jaké budou standardy třeba pro zmíněný výzkumný program - zde si však dovedu například představit, že by tu učili špičkoví vědci a že by část výuky probíhala v angličtině. Cílem diverzifikace ale rozhodně není to, že školy, které budou mít hlavně profesní studijní programy, dostanou méně peněz.