Když se dozvěděli, že jim jsou policisté v patách, dostali tip, že by mohli přejít hranice. Rozhodli se odejít na Smědavu do Jizerských hor, kam jezdívali na tábory, tam se ukrýt ve stanech a srubu a čekat na převaděče.
Dodnes se s jistotou neví, zda nabídka na přechod hranice byla ve skutečnosti provokací Státní bezpečnosti, nebo zda hochy udal některý z lesních dělníků, jak se domnívají někteří z přeživších, a poté proti nim zasáhl Sbor národní bezpečnosti. Případně zda dělník byl rovněž nastrčený StB, aby skauty "jako" našel, ačkoliv o nich policisté věděli.
Každopádně akce odvážných železnobrodských skautů - Jiřího Haby, Roberta Hofrichtera, Tomáše Hübnera, Jindřicha Kokošky, Radomila Raji a Josefa Veselého - skončila brzy a tragicky. Brzy ráno v neděli 24. července 1949 je obklíčily desítky příslušníků SNB a spustily palbu na jejich stany. Ačkoliv skauti byli ozbrojení, takto ve spánku neměli šanci. Akce Jizerka právě začala.
Ozbrojené složky na ně řvaly, ať vylezou ven. Mnozí v tu dobu již byli postřelení, dovlekli se před stany a tam schytali další dávky od esenbáků, kteří neváhali střílet ani do ležících a zraněných hochů a vyprázdnili několik zásobníků. Jelikož je komunisté chtěli vylíčit jako nebezpečné diverzanty, které přemohli až po drsné přestřelce, bojiště tomu mělo odpovídat.
Publicistovi Luďku Navarovi se pro pořad České televize Po stopách třetího odboje podařilo mluvit s dvěma přeživšími pamětníky, Josefem Veselým a Radomilem Rajou.
Veselý mu popsal, že jediný Jiří Haba, starší než ostatní hoši, asi pětatřicetiletý, se odmítl esenbákům vzdát a skryl se před nimi ve srubu. Podle některých informací opětoval střelbu, jeho kamarádi však upozorňují, že měl asi dvanáct dioptrií, takže nemohl nikoho trefit.
Policisté však stavbu prostříleli kulometem a do Haby pak prý ještě nastříleli tolik nábojů, že jeho tělo téměř nešlo unést.
"Tomáš Hübner ležel vedle mě, a když nám řekli, abychom se vzdálili od srubu, řekl jsem mu, že musíme jít. Nadzvedl jsem ho a z pusy se mu vyvalila krev. Byl mrtvý," popisoval v dokumentu ČT Josef Veselý. "Já jsem se odplazil pryč, jelikož jsem měl již pět průstřelů na nohou." Radomil Raja pak popsal, jak do nich esenbáci opakovaně stříleli, i když už bezvládně leželi na zemi.
Podle Raji dalšímu vraždění zabránil pokyn jednoho z velitelů: "Klid, soudruzi, neprasečte, potřebujeme i živé."
Živé potřeboval režim kvůli zinscenování soudního monstrprocesu a zdiskreditování skautského hnutí. V něm je obvinili například z toho, že zamýšleli přepadávat služebny SNB či chtěli vyhodit do povětří elektrárnu v Kořenově.
Odsouzeným bylo tehdy mezi patnácti a dvaceti lety, přesto dostali nepodmíněné vysoké tresty a většinou mířili do uranových dolů. Nejvyšší trest dostal skautský vedoucí a organizátor akce Robert Hofrichter - dvacet let. Odseděl si dvanáct a v roce 1968 emigroval do Spojených států. Jiří Majer a Josef Veselý dostali deset let, Jindřich Kokoška osm let, Radomil Raja pouze 2,5 roku, nejspíše prý proto, že měl nejtěžší zranění a nemohl pracovat v uranových dolech.
SNB vše v závěrečné zprávě upravila tak, aby ze sebe smyla veškerou vinu. Napsala, že na hochy střílel Haba, protože se chtěli vzdát, a že také zastřelil Tomáše Hübnera, sám pak svůj život zakončil sebevraždou.
V rámci akce Jizerka, zaměřené na diskreditaci a likvidaci skautského hnutí, následovalo rozsáhlé zatýkání v Železném Brodě a okolí. Policisté brali i patnáctileté kluky, kteří skrývajícím se kamarádům pomáhali opatřit si zásoby potravin a vybavení. A také mnoho dalších, kteří o ilegální skupině věděli, ale neprozradili ji. Někteří si odseděli několikaleté tresty ve vězení, jiní putovali do "pasťáků" na převýchovu.
Těla Tomáše Hübnera, tehdy teprve devatenáctiletého mladíka, a Jiřího Haby komunisté nechali tajně zakopat u stěny hřbitova v Hejnicích. Až po revoluci mohli příbuzní jejich těla exhumovat a důstojně je pohřbít v rodném Železném Brodě.
Dobový tisk po akci Jizerka hrdě informoval, že diverzanti ze Železnobrodska, operující v Jizerských horách, byli zneškodněni: "Tito zaprodanci západních imperialistů si zaslouží exemplární potrestání, aby bylo jasno, že podobným protisocialistickým živlům a rozvratníkům v našem lidově-demokratickém zřízení pšenka nepokvete!"
Dnes již z jejich tábořiště nic nezbylo, o což se postarala Státní bezpečnost, která chtěla, aby se na celou akci Jizerka pokud možno v tichosti zapomnělo. A dnes už také dokonce ani pamětníci přesně nevědí, kde se místo nacházelo. Okolí se zcela změnilo těžbou dřeva i stavbou silnice. Lokalitu se nyní budou snažit vypátrat odborníci s přístroji na detekci kovů, kteří doufají, že zachytí některý z desítek vystřelených nábojů či odpadovou jámu s konzervami.
Najít místo tragické střelby se nyní podle informací ČTK snaží liberecký kriminalista Pavel Karmazín s pracovníky Severočeského muzea v Liberci a Jizerskohorským technickým muzeem. Od nálezu si slibují vyjasnění některých otazníků spojených s tragédií. Doufají také, že objevili plachtu, v níž byl snesen z tábora jeden ze zastřelených skautů.
Vedoucí Skautského archivu Roman Šantora hodnotí z dnešního pohledu snahu železnobrodských skautů možná jako trochu naivní, ale tehdy prý vzhledem k omezeným možnostem dávala smysl. "Oni prostě toužili něco udělat, nějak se vzepřít. Nechtěli dobrovolně přijmout život v nesvobodě."
