reklama
 
 

Před 70 lety zkusili svrhnout komunisty. Od pomsty uchránila skauty odvážná vedoucí

17. 5. 2019 21:00
Před sedmdesáti lety, v noci na 17. květen 1949, čekaly dvě stovky starších skautů v několika pražských klubovnách na pokyn. Chtěli se připojit ke státnímu převratu, který měl svrhnout totalitní komunistický režim a navrátit do Československa svobodu a demokracii. Místo povelu k akci však přišlo zatýkání a hrozba přinejmenším dlouhého kriminálu. Díky hrdinství skautské vedoucí Dagmar Skálové, která - i s rizikem trestu smrti - vzala vše na sebe, nakonec většina z nich žaláři unikla.

Narodila se jako Dagmar Šimková 6. listopadu 1912 v Plzni, kde studovala obecnou školu a později reálné gymnázium. V tamějším skautském oddílu pak také dostala svou přezdívku - Rakša. Později se přestěhovala do Prahy, stala se vůdkyní dívčího oddílu ve středisku Šipka a vdala se za právníka Karla Skálu, přezdívaného Čil, prvního poválečného velitele pražské Svojsíkovy oblasti. 

Do protikomunistického odboje se zapojili hned po komunistickém puči v únoru 1948. S plány na protistátní převrat je kontaktovala důstojnická odbojová skupina vedená majorem Květoslavem Prokešem a právníkem Jaroslavem Borkovcem.

Skála se dostal přímo do velícího štábu, zatímco ona spolupracovala s Jiřím Navrátilem, po listopadové revoluci dlouholetým starostou a posléze místostarostou českých skautů. Tehdy to ale byl vůdce 2. vodního oddílu a s Dagmar a dalšími staršími skauty měli během převratu zajišťovat lékařské ošetření a spojení s povstalci. 

Hlavní tíha ozbrojeného boje měla ležet na armádě a policii z posádek, které byly v rukou demokratických velitelů. "Skautská přítomnost na plánovaném protikomunistickém vystoupení, jehož cílem byl návrat demokracie a občanských svobod, měla mít charakter spojovací, zásobovací a zdravotní. Mnozí skauti však byli o podstatě akce informováni detailněji a vstupovali do ní rovněž vybaveni vlastními zbraněmi," popisuje Jiří Zachariáš - Pedro ve své publikaci o skautské historii "Lilie pod klopou, lilie za mřížemi".

Jenže zřejmě již na samotném počátku bylo uskupení infiltrováno pracovníky Státní bezpečnosti. V noci na 17. květen 1949 byly dvě stovky starších skautů připraveny v několika pražských klubovnách na akci. Marně. Mezitím totiž začalo masivní zatýkání.

"Pokus o povstání byl nesmysl. To už dneska ví každý. No jo, dneska už jsou všichni chytří. Jenže to už viděli, jak Sověti zatočili s Maďary či Poláky," vyprávěl v roce 2016 Aktuálně.cz Jiří Navrátil. "Tenkrát se i zkušeným politikům leccos jevilo jinak. Neuvědomili si, že ruské impérium se své kolonie nevzdá, naivně věřili na demokracii. Plány skupiny důstojníků na obnovu demokracie tehdy nevypadaly tak naprosto pošetilé," dodával.

Zachránila je morseovka

Skauti, vychovávaní k odvaze a k obraně vlasti, se ze zatčení nesložili. Podařilo se jim sladit výpovědi pomocí klepané morseovky, takže svorně tvrdili totéž: Nevěděli jsme, že jsme se ocitli v rozsáhlé protistátní akci. Domnívali jsme se, že jsme součástí velké noční hry pražského Junáka. Prokurátorovi nezbylo, než většinu řadových skautů a skautek propustit.

Dagmar Skálová se během vyšetřování zachovala statečně, brala všechnu vinu na sebe a prohlásila se za hlavní organizátorku. Opakovala domluvený argument, že řadoví členové nevěděli, že jde o puč, a pomohla tak zachránit desítky skautů. Spoléhala totiž na to, že ji jako ženu by komunistický režim nepopravil. Mýlila se. O pouhý rok později, 27. června 1950, komunističtí prokurátoři bez skrupulí popravili českou političku a právničku Miladu Horákovou…

Dne 8. srpna 1949 byla Dagmar Skálová odsouzena za velezradu na doživotí. Její manžel dostal 24 let, Jiří Navrátil dvacet let, František Falerski, vedoucí 4. pražského oddílu Junáka přezdívaný Bonny či Bonifác, dostal 15 let, zbylí obžalovaní byli odsouzeni k trestům v délce 1 až 5 let za neoznámení trestného činu.

Desítky zúčastněných však vyvázly bez trestu. Podle historičky Lucie Šmídové, která s několika pamětníky hovořila, byli někteří skauti mladší osmnácti let při výslechu zfackováni a odnesli ho modřinami či rozbitými brýlemi.

"Rakša" neskrývala z výsledků rozsudku spokojenost a úlevu, ač ona sama slyšela: "Doživotí."

"Cestou ze soudní síně mi pak povídá bachařka: ‚Skálová, co jste tak veselá? To jdete domů?‘ Já na ni, že ne, že mám doživotí. Nevěřila mi. A já přitom myslela na kluky z našeho skautského střediska, na ty, kteří snad ve stejné chvíli odcházeli domů," vzpomínala později.

V paralelně vedeném procesu s důstojníky nicméně padlo šest rozsudků trestu smrti.

Svou odvahu odsouzení skauti prokazovali i v lágrech a ve věznicích. Jak připomíná historička Lucie Šmídová, František Falerski se stal v lágru Rovnost vedoucím tajného roverského oddílu složeného převážně ze členů odsouzených ve stejném procesu, včetně Jiřího Navrátila. Dagmar Skálová se pak rozhodla k odvážnému dopisu šéfovi OSN.

Postavit se vedení státu byla má povinnost

V roce 1955 byl "Rakše" změněn rozsudek amnestií na 25 let. V roce 1960 byla řada politických vězňů propuštěna na velkou amnestii, jí však přihoršil dopis, který z pardubické věznice zaslala 29. června 1956 tehdejšímu generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi, na něhož se obracela "ve jménu Boha, pravdy a svobody" s žádostí, aby během svého pobytu v Praze projednal s představiteli režimu otázku zdejších politických vězňů.

"Byla jsem skautskou činovnicí a považovala jsem za svou občanskou povinnost postavit se spolu se staršími členy této organizace proti metodám a duchu výchovy mládeže a proti vedení tohoto státu. Když jsem poukazovala na chyby ve Svazu mládeže, byla jsem prostě zbavena funkcí. Vzdor tomu však jsem se skautskou mládeží pracovala dále až do svého zatčení," líčí v dopise oblíbenému švédskému politikovi, jehož americký prezident J. F. Kennedy označil za největšího státníka 20. století.

Upozorňovala ho rovněž na skutečnost, že režim popírá existenci politických vězňů i špatné zacházení během vyšetřování či věznění. V dopise také popsala špatné hygienické podmínky i hrubé zacházení ze strany bachařů. "Jíst jsme byly nuceny na zemi, protože židle jsme neměly, ani na ně nebylo místa, a na lůžkách jsme nesměly sedět. Každý přestupek byl trestán studenou, vlhkou, zdraví škodlivou korekcí."

Svůj dopis zakončila vyjádřením víry, že "nakonec zvítězí pravda a právo" a "já se sejdu s rodinou na svobodě". Šéf OSN měl nakonec tragičtější osud, než pisatelka dopisu. V roce 1961, pět let po jejím psaní a čtyři roky před jejím propuštěním, dostal Nobelovu cenu míru, ale ještě téhož roku zemřel při leteckém neštěstí nad tehdejší Severní Rhodésií, dnešní Zambií, spekuluje se o tom, že letadlo s tímto bojovníkem za nezávislost afrických národů někdo sestřelil.

Propustili ji až v roce 1965. Celkem bylo během komunistické totality odsouzeno na 600 skautů a skautek, tisíce byly vystaveny šikaně, jedenáct zaplatilo cenu nejvyšší.

V roce 1973 zemřel její manžel. Za svůj životní postoj založený na skautských ideálech svobody, demokracie a odpovědnosti vůči svému okolí byla Dagmar Skálová v roce 1997 vyznamenána Řádem Tomáše Garrigua Masaryka. Zemřela v nedožitých devadesáti letech, 15. července 2002.

Spisovatel a popularizátor českých dějin Jiří Padevět považuje Dagmar Skálovou za jednu z největších hrdinek třetího odboje. "Téměř jistě musela vědět, že boj proti brutální komunistické hydře může skončit na popravišti, přesto se zapojila do příprav jednoho z protikomunistických povstání v roce 1949. Její odvaha a ochota obětovat svobodě a svojí vlasti třeba i život je obdivuhodná dodnes," cituje ho web Junáka - českého skauta.

Video: Skauty neporazil žádný totalitní režim. Východ slunce s partou přátel je unikátní zážitek, říká Říha

V našem programu se vyskytují lidé všech generací, ve Skautu se tak mezigenerační dialog rozhodně daří, říká šéf Skautského institutu Miloš Říha. | Video: DVTV |  19:31

autor: Zuzana Hronová | 17. 5. 2019 21:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama