Ve čtvrtek podle všeho při pietních vzpomínkách v Dukelském průsmyku panovaly stejné klimatické podmínky jako před dvaasedmdesáti lety, kdy jednotky československého armádního sboru překročily na východě Slovenska československou hranici – tedy teploty k bodu mrazu a sněhová plískanice.
Doslova hnusné počasí. Čtyři stupně nad nulou s hustým deštěm, který na vrcholcích hřebenů přechází ve sněžení. Takhle to tu tehdy asi vypadalo. Samotné boje byly v Karpatech vyčerpávající, ale počasí je i s rozmoklým a neprůchodným terénem měnilo v pravé peklo. Hluboká údolí, značná převýšení, obrovské potíže se zásobováním střelivem či proviantem. Minová pole a neustálé ostřelování z hřebenů. Nebylo kde se usušit, převléci. Pokud se o něčem dá říci, že bylo peklem na zemi, tak na té slovenské to byla právě Dukla.
Mluvil jsem například s Vojtěchem Lehárem, jedním z důstojníků, který byl na Duklu převelen z Velké Británie. Řekl mi, že když se chtěl vyčůrat, tak to musel udělat v leže. Pokud by se zvedl, tak by to okamžitě odněkud dostal – střepinou či od odstřelovače. Těžko si představit, jak to v takových poměrech lidé zvládali. V tom dnešním nečase se ale podobné vzpomínky a srovnání přímo vnucují. Stojím tu na Dukle s válečnými veterány a přemlouvám je, aby zůstali v suchu a teple ve zdejším muzeu. Odmítli to. Asi jim to i v hustém mrazivém dešti připadá ve srovnání s tím, co tu tehdy prožili, jako v pohádce. A nemohou zřejmě jinak ani kvůli padlým kamarádům.
Dukelská operace budí i po dvaasedmdesáti letech v Česku rozporuplné emoce. Současníci v tom mají jasno: krvavý omyl, průšvih, nesmysl. Pamětníci naopak namítají: cedili jsme na Dukle, a tedy při osvobozování Československa od nacistů, krev. Porazili jsme je tu a průsmykem prošli. Jak to tedy je?
Ideální válka neexistuje a nemá smysl dělat zpětně odsuzující účty. I pro Duklu platí, že po bitvě je každý generálem. Karpatsko-dukelská operace se původně neměla vůbec konat. Velení Rudé armády předpokládalo, že do Evropy pronikne přes rovinaté Polsko a Maďarsko. Vždyť proč by se Sověti s Čechoslováky rvali přes jediné hory, které jim stály v cestě?! Nikdo nepočítal s tím, že se půjde přes Karpaty. Nebyl k tomu nejmenší důvod. Pak ale vznikl plán, že by na Slovensku mohlo vypuknout povstání a že dvě slovenské divize otevřou Rudé armádě Dukelským průsmykem cestu na Slovensko, čímž se zhroutí obrana nacistů ve střední Evropě. A tohle už bylo zajímavé.
Avšak ve chvíli, kdy nacisté Slovensko bleskově obsadili a dvě slovenské divize se nechaly odzbrojit, celý tento zajímavý plán selhal. Sovětské vedení ovšem z politických důvodů rozhodlo, že přechod Karpat se i přesto uskuteční. Už to, že se operace naplánovala za čtyři či pět dnů, o mnohém svědčí. Účastník bojů o Duklu Ivo Šmoldas mi k tomu kdysi řekl: "Krejčí vám také spíchne sako za dvě hodiny, ale podle toho bude i vypadat."
Oběti bitvy na Dukle
- Jen Čechoslováci měli na Dukle podle dochovaných hlášení velitelů praporů 935 padlých, 4 518 zraněných a 590 nezvěstných vojáků. Sbor navíc přišel o 90 procent velitelů. Rudoarmějců pak zahynulo 40 000. Ve slovenském Svidníku je jich ale i z předcházejících bojů pochováno 70 000.
- Rovněž německé jednotky (podle ne vždy přesných a leckdy nadsazených sovětských údajů) utrpěly nemalé ztráty: 52 000 padlých, raněných či nezvěstných vojáků a 26 000 zajatých.
Příprava podobné operace v horách si totiž vyžaduje několik týdnů, a ne dnů. Sověti ji ale "odpálili" za několik hodin. Spousta jednotek postupovala navíc do neprozkoumaného terénu, o němž se jejich velitelé domnívali, že ho wehrmacht vyklidil. Například československá třetí brigáda směřovala do prostoru, který měl být obsazen Rudou armádou. Opevnil se v něm ale wehrmacht. Čtení deníků pamětníků masakru u polské vesničky Machnówky (9. září 1944) není tak možné zvládnout souvisle. Snídající Čechoslováci se po zvednutí mlhy ocitli v minometné a dělostřelecké palbě – na metr přesně předem zaměřené. Vzduchem létaly hlavy, trupy či končetiny vojáků. A třeba Oldřich Kvapil zastavoval hrůzou utíkající vojáky až střelbou ze samopalu. Všichni tihle kluci šli ale osvobozovat Československo a neřešili už, kdo je tam poslal.
Příběh Rusína Vasila Nebiljaka
Jak tedy dnes hodnotit dukelskou operaci? Masakr, anebo hrdinská epopej?
Nehroťme to tak. Šlo o operaci, v níž vojáci v pekelných podmínkách odvedli obrovský kus práce. Dějiny překypují velmi krvavými událostmi, při nichž lidé prokázali obdivuhodné hrdinství, které nelze odsoudit jako zbytečné, protože zachránilo životy, a mělo tedy smysl. Hrdina bojů o Duklu Vilém Sacher (vyznamenán Hvězdou II. stupně Československého vojenského Řádu bílého lva za vítězství, 5x Československým válečným křížem 1939 či 2x Československou medailí Za chrabrost – pozn. red.) to řekl asi nejvýstižněji: "Vyskytují se názory, zda tato operace a celé to krveprolití byly vůbec nutné. Myslím, že na tuto otázku – pokud jde o operaci samu – je třeba bez váhání odpovědět ano! Ovšem tak obrovské ztráty na životech rozhodně nutné nebyly, i když – jak známo – svobodu bez obětí získat nelze".
Navíc se často zapomíná i na jiný aspekt...
Co máte na mysli?
Nacisté museli proti sovětským jednotkám a československému armádnímu sboru nasadit poměrně značné vojenské síly, jimiž by jinak mnohem krutěji převálcovali povstalecké Slovensko. Divize wehrmachtu nemohly být navíc po mnoho měsíců použity jinde – v Maďarsku či Polsku. Dukla tudíž poutala značné síly wehrmachtu, takže to ulehčilo jiným úsekům fronty. Pokud ale někdo namítne, že za obrovskou cenu desetitisíců padlých, tak bude mít pravdu. Za to ale může již zmíněná nepřipravenost karpatsko-dukelské operace a tlak moskevského vedení.
Než jsem se k vám na Duklu dovolal, tak jsem mluvil s historikem Miroslavem Brožem a ten mi řekl, že přes všechny oprávněné výtky a kritiku bojů na Dukle se sklání před odvahou a vlastenectvím volyňských Čechů, kteří do čs. armádního sboru narukovali s celými rodinami. Bojovali za republiku, kterou nikdy neviděli. Při čtení dobových zpráv se nelze podle Miroslava Brože ubránit dojetí.
Třeba Rusín Vasil Nebiljak překročil 6. října 1944 československé hranice a poskytl armádním novinám rozhovor, v němž nadšeně líčí až neuvěřitelný pocit, o němž léta snil. A že když se ohlédne zpět, tak vidí padlé kamarády, kteří neměli to štěstí... a že on to štěstí má, protože je doma... Ještě týž den ale Vasil Nebiljak padl.
Když se tedy řekne Dukla, tak se mi vybaví obrovské hrdinství, ale i utrpení řadových vojáků, kteří si tu prošli až nemyslitelným strádáním a peklem.
Žije ještě padesátka bojovníků od Dukly
A v podobném duchu bychom tedy měli hodnotit karpatsko-dukelskou operaci?
Dukla – to je nezměrné hrdinství a vlastenectví prostého vojáka, jenž nehledě na všechny ty válečné hrůzy obstál. Na Dukle se nevyskytly případy zbabělosti, dezercí či útěků vojáků. Motivovala je blízkost hranic Československa. Splnil se jim sen o návratu domů. Samozřejmě že netušili, jak kruté boje u Liptovského Mikuláše či jinde je ještě čekají, a že tam mnozí z těch, kteří přežili Duklu, padnou.
Kolik dnes ještě žije bojovníků od Dukly?
Těch českých už jen něco kolem padesáti. Druhoválečných veteránů pak šest set deset. Ubývají nám s každým dnem.
V čem je vlastně Dukla z hlediska vedení současných válečných operací poučná?
V mnoha ohledech je možná varováním před tím, aby se podobné operace plánovaly důkladně, a ne pod tlakem času či politiků. Politický tlak totiž spustil tuhle akci nepřipravenou. Ošizen byl tedy průzkum, zpravodajské i logistické zajištění. Dukla je na druhé straně z vojenského hlediska zajímavou operací boje v horách. Až již z hlediska bránícího se wehrmachtu, anebo útočníků. To, jak rychle se například s obsazením průsmyku vypořádal wehrmacht, jak rychle odzbrojil dvě nespolehlivé slovenské divize a nahradil jejich prostor vlastními jednotkami, jak wehrmacht využíval horský terén, eliminoval své ztráty... tohle vše stojí i dnes za studium. Podobných operací v horách ve druhé světové válce moc nebylo. A Dukla patří k těm nejsložitějším.
Zmíněný Ivo Šmoldas mi řekl: "Když se dukelská operace za ty pouhé čtyři dny naplánovala, tak maršál Koněv jen vztekle mrskl tužkou o mapy se zaklením – ´to bude ale bordel!´ A taky že byl."
