Plachý bohém, který neuhnul z cesty. Před dvanácti lety zemřel první český prezident

David Klimeš Magdaléna Medková Štěpán Plaček Dan Poláček Helena Truchlá Jiří Kropáček David Klimeš, Magdaléna Medková, Štěpán Plaček, Dan Poláček, Helena Truchlá, Jiří Kropáček
Aktualizováno 18. 12. 2023 11:41
Václav Havel byl nejen symbolem boje za svobodu a demokracii, ale i světově respektovanou osobností, jež vždy stála na straně slabých a utlačovaných. I jako hlava státu se snažil být liberálním občanem a nechtěl se nechat svázat tíhou dějinotvorné role, i když ne vždycky se mu to dařilo. Připomeňte si zlomové okamžiky jeho života v grafice, kterou jsme poprvé publikovali k 10. výročí jeho úmrtí.

Foto: ČTK, Aktuálně.cz

Havla nečti, prostě ho vraž do výlohy Autor textu: David Klimeš

Od smrti Václava Havla uplynulo sotva deset let, a už se pro Čechy stal tím, čím nikdy být nechtěl. Svatým, kterého z pohodlnosti raději uctíváme, než abychom o něm a jeho odkazu opravdu poctivě přemýšleli.

Když Tomáš Garrigue Masaryk nastoupil do prezidentského úřadu, zcela dobrovolně se stal symbolem nové křehké státnosti. Těch portrétů, soch a náměstí vzniklo nepočítaně. Když v roce 1937 zemřel, státnost se otřásla a Jaroslav Seifert notoval: „To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.“

"Trik, k němuž se dnes politici při zneužívání Havlova jména uchylují, spočívá v tom, že o jeho konkrétních názorech a činech nedebatují a ani debatovat nechtějí." David Klimeš

Václav Havel tuto proměnu v instituci během celé své prezidentské i poprezidentské éry odmítal. Chtěl být liberálním občanem, který nemá problém podpořit tu a tam menšinový společenský názor, pokud ho považuje za správný. Odmítal se nechat svázat tíhou dějinotvorné role.

A zatímco Masaryk předával nejvyšší úřad svému vyvolenci, po Havlovi přišel na Hrad běžným způsobem zvolený nástupce, dokonce jeho ideový protivník. Přesně jak to chodívá ve fungující demokracii. Přesto stačilo pouhých deset let a Václav Havel se ve veřejné debatě stihl proměnit v to, čím byl Masaryk – ve zbožštěný symbol bez konkrétního obsahu.

Abraka dabraka

Za jedno z nejsmutnějších zneužití Havlova jména lze považovat projev premiéra Andreje Babiše, přednesený v listopadu 2019 během třicátého výročí sametové revoluce. Normalizační komunistický kádr a agent politické policie oslavoval jménem republiky odvahu prvního porevolučního prezidenta.

„Jak jsem mnohokrát řekl, nebyl jsem v té době tak statečný a angažovaný jako Havel. Navíc jsem nebyl v listopadu 1989 v Československu. Dnes jsem tady, zvolený premiérem naší země ve svobodných demokratických volbách, a proto chci alespoň zpětně vyjádřit vděk a pokoru.“ Hle, Havel jako symbol univerzálního rozhřešení, které si exkomunista sám uděluje.

Václav Havel se narodil ve známé pražské podnikatelské a intelektuální rodině Václava M. Havla a jeho manželky Boženy. Na snímku je básník Vítězslav Nezval s bratry Havlovými - Ivanem a o dva roky starším Václavem (září 1940).Foto: Paměť národa / archiv Ivana M. Havla

Těžké to ale VH nemá jen se svými antipody. Při své celoživotní kritičnosti by musel být překvapen i tím, jak s jeho odkazem zacházejí ti, kdo se k němu hlásí. Jeho jménem nezřídka zastřešují – jako nějakou kouzelnou formulí – prakticky jakýkoli svůj politický požadavek, často bez jediného konkrétního odkazu na Havlovy skutečné názory.

Dobrý příklad nabízí poslední předvolební kampaň a nová koaliční smlouva. Pět stran se v ní dušuje, že obnoví „havlovskou“ zahraniční politiku. Co to ale znamená u partají, které mají zcela rozdílný pohled na přijetí eura, porušování lidských práv v Maďarsku či Polsku nebo integraci Evropské unie? Možná proto je odkaz na Havla obehnaný uvozovkami, aby si náhodou někdo nemyslel, že by to také mohlo něco reálného znamenat.

Není zas tak těžké si představit, že s humorem sobě vlastním by dramatik takovou situaci považoval za zdařilou inscenaci své hry Vyrozumění, již charakterizuje zcela nesrozumitelný jazyk ptydepe.

Zatančíme si?

Život i dílo prvního českého prezidenta se už dočkaly důstojného zpracování v řadě knih i filmových dokumentů – a jeho odkaz rozvíjí Knihovna Václava Havla. Posmrtné přebývání VH v české společnosti ale moc povzbudivé není.

Prakticky s okamžikem skonu se rozhořel spor o interpretaci jeho odkazu, protože na státním pohřbu měl vystoupit Havlův rival a nástupce na Pražském hradě Václav Klaus. Je paradoxem – skoro až vaňkovským –, že projev, ze kterého měli všichni velký strach, nakonec patří k těm nejlepším, jaké jsme o zemřelém mohli slyšet.

"Václav Havel proměnu v instituci během celé své prezidentské i poprezidentské éry odmítal. Chtěl být liberálním občanem, který nemá problém podpořit tu a tam menšinový společenský názor, pokud ho považuje za správný." David Klimeš

Klaus byl na chvíli schopen potlačit své ego a na rekviem do svatovítské katedrály si nechal napsat velmi dobrý text. V jeho závěru zadoufal: „Nejsme velký národ, a proto ani velkých postav nemáme na rozdávání. Přesto jsme často dopouštěli, aby bylo jejich dílo a odkaz zplošťováno či deformováno a tím znehodnocováno. Věřím, že Václava Havla nic takového nečeká. To už je ale jen a jedině na nás.“

Čekalo. A velkou vinu na tom má právě Klaus. Jakmile ho opustila smuteční důstojnost, začal žehrat na Havlovo krajní levičáctví, postdemokratické elitářství a mnoho dalšího nepěkného a smyšleného. Havlovy přátele to podnítilo k pochopitelné obraně mrtvého, který se již hájit nemohl – a od té doby se točíme v kruhu nepříliš produktivních soubojů o odkaz VH. Možná to ani není tak kruh, jako spíš vzestupná spirála, jež hostí čím dál víc politických tanečků na Havlově náhrobku.

Nepřemýšlet, uctívat

Jeho jméno tak kdekomu slouží jako prapor na barikádách odporu proti invazi normalizačních komunistů do vysokých funkcí. Ovšem fakt, že Havel sám už v 90. letech požadoval ukončení platnosti speciálního lustračního zákona, se přitom smlčí.

Ve vztahu k zahraničí zase přísaháme na imaginární jednolitý „havlovský“ přístup, ač on sám jako dlouholetý reprezentant země musel po revolučních letech přičichnout k reálpolitice a nevyhýbal se ani návštěvám tak represivních zemí, jako je Saúdská Arábie.

V době sametové revoluce patřil Havel k nejvlivnějším představitelům Občanského fóra. Na snímku během projevu v Kladně v roce 1989.Foto: Paměť národa / archiv Jiřího Wohanky

Nejtrapnější pocity ale probouzí snaha přivlastnit si jej v politice domácí a (zejména v předvolebních kampaních) kapitalizovat alespoň trochu lesku z jeho velikosti.

VH se přitom v konkrétních rozhodnutích mnohokrát mýlil a podceňoval stinné stránky mnohých politiků. Pro příklad stačí připomenout jeho výrok: „Nemám to štěstí být prezidentem v době, kdy pan Paroubek je premiérem. Ale já myslím, že by to klapalo, kdybychom vládli spolu.“ Ta slova bral zpět rychleji a silněji, než si asi uměl představit, že bude muset.

Trik, k němuž se dnes politici při zneužívání Havlova jména uchylují, spočívá v tom, že o jeho konkrétních názorech a činech nedebatují a ani debatovat nechtějí. V abstraktní rovině ale exprezident může představovat úplně cokoliv – od svatého Václava polistopadové republiky až po ekofanatického satanáše pozdní doby.

Z odkazu jedné z nejdůležitějších osob naší moderní historie jsme si udělali neproduktivní kýč.

Výběr z hroznů

Jak z toho ven? Cest se jistě nabízí více. Je možné připomínat Havlovo konání v náležitých souvislostech; vyhýbat se ahistorickému blábolení; střežit se modlářství. Samotnému dramatikovi by ale možná největší radost udělalo, kdybychom ho zase začali číst. Tím spíše, že je to něco, co lze udělat prakticky hned. Pro začátek nabídněme úryvky z textů, z nichž většina možná nepatří k těm nejvýznamnějším, ale dobře odhalují, jak intelektuálně bohatou osobností Václav Havel byl.

Moc bezmocných (1978)

O tři roky starší Dopis Gustávu Husákovi je asi propracovanější a nekončí dosti nejasným sněním o jakési „existenciální revoluci“ jako tato esej. Přesto ji právem proslavila geniální metafora.

Vedoucí obchodu se zeleninou umístil do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Proč to udělal? Co tím chtěl sdělit světu? Je skutečně osobně zapálen pro myšlenku spojení proletářů všech zemí? Jde jeho zapálení tak daleko, že cítí neodolatelnou potřebu se svým ideálem seznámit veřejnost? Uvažoval opravdu někdy aspoň chvilku o tom, jak by se takové spojení mělo uskutečnit a co by znamenalo?

Ty otázky se rozhodně netýkají jen jednoho padlého režimu, míří mnohem hlouběji, pátrají po charakteru společenského konsenzu: do jaké míry je skutečný a do jaké míry je předstírán, či dokonce vynucován?

Šifra socialismus (1988)

Havlovo samizdatové novinářské psaní se prakticky nepřipomíná. Přitom jde o jedny z jeho nejpronikavějších textů. Příkladem může být třeba Šifra socialismus z Lidových novin, v níž analyzuje zneužití a naprosté vyprázdnění titulního termínu dobovým režimem. Což je užitečné si připomínat i v době, kdy jsou politici schopni až moc snadno rekvírovat pojmy. Od konzervativismu přes liberalismus až třeba po nyní tuze oblíbený neomarxismus.

Mnohaletá propaganda, spolu se vzpomínkou na dávné časy, kdy slovo socialismus mělo ještě svůj vábivý obsah, vytvořila ve společnosti pocit, že socialismus je totéž, co Dobro. Nebo přesněji: že je třeba se tvářit, jako by tomu tak bylo. Dík tomu vše, o čem se řekne, že to socialismus ohrožuje, získává přídech zla. Lze si představit lepší pláštík, do něhož se může mocenský aparát zabalit?

S Jiřím Rumlem, prvním šéfredaktorem samizdatových i obnovených Lidových novin.Foto: Paměť národa

Zítra to spustíme! (1988)

Nejeden historik by měl s hrou o vzniku Československa problém. Jako nadčasový text o roli a odpovědnosti jednotlivce i celku v časech historických zlomů je ale inspirativní. Krom jiného nabízí i fiktivní spor o zásluhy na 28. říjnu mezi zelinářem Kopeckým a vdovou po Aloisi Rašínovi.

KOPECKÝ: Rozneslo se to rychle a Václavské náměstí bylo brzy plné. Vedl jsem hlavní průvod, po celý den určoval jeho směr i hesla, dirigoval. Když jsem se pozdě večer vrátil domů, byla má mladičká žena velmi zneklidněna a já byl zcela ochraptělý. Byl to tedy především mnou stržený lid, kdo provedl převrat. Vůdci jen úředně uskutečnili to, co jsme vyhlásili my, prostí lidé z ulice. Po nás ale nábřeží nepojmenovávají.

RAŠÍNOVÁ: To nábřeží jste si mohl odpustit, pane Kopecký! Padnete-li mučednickou smrtí jako můj muž, možná po vás také něco pojmenují!“

Novoroční projev (1990)

Do obecné paměti se zaryl především vstupní bonmot „Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal.“ Za pozornost ale stojí především to, co následovalo po něm. Novopečený prezident se mohl v projevu ostře vymezit vůči minulosti a svalit do jejího propadliště všechnu odpovědnost. Neudělal to a o jeho výzvě ke společnému přijetí nepříjemného minulého, aby bylo možné budovat příští lepší, tak můžeme přemýšlet dodnes.

Bylo by velmi nerozumné chápat smutné dědictví posledních čtyřiceti let jako cosi cizího, co nám odkázal vzdálený příbuzný. Musíme toto dědictví naopak přijmout jako něco, čeho jsme se my sami na sobě dopustili. Přijmeme-li to tak, pochopíme, že jen na nás všech je, abychom s tím něco udělali. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit povinnost, která dnes stojí před každým z nás, totiž povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat. Nemylme se: sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu jen od nich. Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast, a tudíž spoluodpovědnost všech.

Víc než jen srdíčko

Dramatik Havel má oproti profesoru Masarykovi jednu velkou výhodu. Zatímco školometské texty prvního československého prezidenta jsou dnes už jen velmi těžko čitelné, jeho první český nástupce se uměl publiku vždy dostat pod kůži. Zbylo-li nám tedy z Masaryka prakticky už jen pár sloganů, zaslouží si alespoň Havel šanci na víc. Na to, abychom alespoň část srdíček a bonmotů vyměnili za jeho pozornější čtení. Jen tak bude českou společnost v dalších letech VH provázet a ovlivňovat, nikoliv jen symbolizovat. Jen tak dostane příležitost zůstat naším prezidentem.

Svět vzpomíná na Havla Redakce oslovila čelné politiky a významné osobnosti z celého světa. Vybrané texty byly redakčně přeloženy do češtiny a kráceny.

Život a dílo v datech Zdroj: Knihovna Václava Havla

Foto: ČTK, Aktuálně.cz
1936

Václav Havel se narodil 5. října v Praze v rodině stavebního inženýra a podnikatele Václava M. Havla (1897–1979) a výtvarnice a designérky Boženy Havlové, roz. Vavrečkové (1913–1970). O dva roky později se narodil jeho bratr Ivan Miloš Havel (1938–2021).

1939 až 1945

Foto: ČT

Válečná léta trávil Václav Havel mimo Prahu, především na rodinném sídle v jihomoravském Havlově a ve Zlíně.

1951

Ukončil povinnou školní docházku. V důsledku perzekuce rodiny Havlových po komunistickém převratu roce 1948 nesměli Václav Havel ani jeho bratr Ivan studovat, proto se Václav nejprve vyučil chemickým laborantem, maturitu složil až po dálkovém večerním studiu při zaměstnání na gymnáziu ve Štěpánské ulici v roce 1954.

1952

Začíná sbírat první literární a kritické zkušenosti ve společnosti generačních souputníků, kteří si říkají Šestatřicátníci a k nimž patří mj. Jiří Kuběna, Josef Topol, Věra Linhartová, Viola Fischerová, Jan Zábrana a další. O něco později začíná publikovat texty o literatuře a fimu.

1955

Po řadě neúspěšných pokusů o přijetí na vysokou školu humanitního zaměření začíná studovat na ekonomické fakultě ČVUT. Opakovaně se hlásil na AMU, kam byl přijat až v roce 1962 na dálkové studium. To zakončil na divadelní fakultě v roce 1966.

1957

Foto: ČT | Václav Havel na vojně s bratrem Ivanem.

Nastupuje základní vojenskou službu.

Čtení o Václavu Havlovi (výběr z literatury)

Havel Michael Žantovský

Argo, 2014Životopis vyšel původně v angličtině pod názvem „Havel. A Life“. Přítel a diplomat Michael Žantovský v něm popisuje Havlův postoj, názory, myšlenky i slabosti, které ho doprovázely jak v době, kdy působil jako dramatik, tak v období disentu a života v roli prvního českého prezidenta.

Václav Havel: Jediný autorizovaný životopis Eda Kriseová

Práh, 2014Spisovatelka Eda Kriseová prožila s Havlem revoluci, působila jako jeho poradkyně a na Pražském hradě vedla odbor Stížností a milostí. Kriseová vnímá Havla jako kladného hrdinu, vyzdvihuje jeho morální autoritu i věrnost své vlastní pravdě.

Havel: Pomsta bezmocných Aleksander Kaczorowski

XYZ, 2014Havlovský kult očima polského bohemisty. Kaczorowski Havla vidí nejen jako talentovaného dramatika a politika, ale také jako pražského hipíka a člověka z bohaté rodiny. Kniha ukazuje jak silné, tak i trpčí stránky jeho osobnosti.

Disident: Václav Havel (1936–1989) Daniel Kaiser

Paseka, 2009Politický životopis, který se zaměřuje na období před Havlovým působením v roli státníka. Popisuje jeho dospívání, odpor k Husákovi, literární úspěch i léta strávená v ústraní a otevřený konflikt s komunistickou mocí, který vyvrcholil v sametovou revoluci. Vyšlo před Havlovou smrtí.

Prezident: Václav Havel 1990–2003 Daniel Kaiser

Paseka, 2014Druhý díl politické biografie sleduje období, kdy si Češi a Slováci zvykali na demokracii, vedli boj o „pomlčku“ i o rozdělení země, zatímco se Havel jako prezident snažil zachránit celistvé Československo. Další části knihy popisují okolnosti vstupu do NATO nebo utváření dobrých vztahů s Německem.

Politika jako absurdní drama. Václav Havel v letech 1975–1989 Jiří Suk

Paseka, 2013Historik a odborník na sametovou revoluci se v knize zaměřuje na období, kdy Havel působil v československém disentu. Začíná v okamžiku, kdy dramatik sepisuje otevřený dopis Gustavu Husákovi, a končí jeho usednutím do prezidentského křesla.

Václav Havel – Tomki Němec, Fotografie.

vlastní náklad, 2016Tomki Němec byl osobním fotografem Václava Havla a doprovázel ho především na začátku a konci jeho úřadu. Kniha obsahuje svědectví z jeho života s Olgou nebo setkání s Rolling Stones. Za snímek k Havlovu Odcházení z pobřeží Atlantiku Němec získal cenu World Press Photo.

Hele, Havel! (Václav Havel v domácích albech)

Knihovna Václava Havla, 2016Fotografická mozaika momentek ze života Václava Havla. Vznikla z výběru fotografií, které zaznamenali obyčejní lidé a poslali je Knihovně Václava Havla během první poloviny roku 2016 v rámci veřejné výzvy Hele, Havel.

Prezident: Fotografie 1988–2011 Kolektiv autorů

Pressfoto, 2013Kolekce fotografií Václava Havla vznikla bezprostředně po jeho pohřbu. Ukazuje jeho veřejné působení i soukromý život, tak jak ho zachytili fotoreportéři z České tiskové kanceláře.

Václav Havel: Někam jsem to ukryl Václav Havel, Michael Žantovský (ed.)

Knihovna Václava Havla, 2021V roce 1977 sepsal Václav Havel výpověď o svých vnitřních pocitech z Prohlášení Charty a následné perzekuce komunisty. Havel měl po propuštění dojem, že selhal. Poznámky se objevily až po letech, v pozůstalosti překladatele Zdeňka Urbánka. Soubor doplňují eseje od dalších autorů.

Spolu: Dalajláma, Václav Havel a jejich přátelství pro svět Kateřina Bursíková Jacques, Kateřina Procházková a Greg C. Bruno

Češi Tibet podporují, 2021Texty, rozhovory a vzpomínky popisují setkání Havla a dalajlamy, které ovlivnilo nazírání Čechů na Tibet, tibetský exil i buddhismus a sehrálo důležitý mezník v mezinárodní diplomacii.

Václav Havel a film: Scénáře, analýzy a úvahy z let 1957–1989 Jan Bernard (ed.), Václav Havel

Knihovna Václava Havla, 2019Několik studií o Havlových aktivitách v oblasti filmu do roku 1989 přináší i méně známé informace z jeho tvorby, například popisuje jeho působení v recesistickém klubu Paleta vlasti nebo účast na tvorbě scénáře pro světovou výstavu Expo v Montrealu.

Václav Havel: Má to smysl! Anna Freimanová, Tereza Johanidesová

Knihovna Václava Havla, 2019Výběr rozhovorů s Václavem Havlem s novináři z celého světa z let 1964 a 1989.

Kančí na daňčím / Kuchařka Václava Havla Michael Žantovský a kol.

Knihovna Václava Havla, 2019Kniha ukazuje Václava Havla jako vášnivého kuchaře. Jeho oblíbeným jídlem byly polévky, které vždy doprovázel originálními názvy, například jeho řízný boršč nesl název Lukašenkův hněv.

100x Václav Havel: Jak rozumět jeho myšlenkám Pavel Kosatík

Universum, 2019Pavel Kosatík v knize přibližuje sto výroků Václava Havla, které vstoupily do dějin a svým poselstvím jsou stále aktuální. Čítanku Havlových výroků doprovází podrobným výkladem a komentářem.

Voda, která hoří Jitka Vodňanská

Torst, 2018Vzpomínková kniha psychoterapeutky přibližuje její život plný nevšedních příběhů a setkání, včetně dlouholetého mileneckého poměru s Václavem Havlem.

Zápisky obviněného: Diář Václava Havla 1977 David Dušek (ed.), Anna Freimanová, Václav Havel, Martin Palouš, Paul Wilson, Michael Žantovský

Knihovna Václava Havla, 2016Diář Václava Havla z roku 1977, který byl taktéž objeven v pozůstalosti Zdeňka Urbánka, přibližuje nejbolestivější setkání Václava Havla s represivními složkami komunistické moci. Přispívá k lepšímu chápání toho, co Havel prožíval během čtyř měsíců strávených ve vězení.

Praha Václava Havla Zdeněk Lukeš

Knihovna Václava Havla, 2016Kniha představuje na 70 pražských staveb, jež jsou neodmyslitelně spojené s osudy a životem Václava Havla. Od paláce Lucerna a Barrandovských teras se dostává k oblíbeným hospodám, divadlům i bytům disidentů nebo vyšetřovnám StB.

Náš Václav Havel Jan Dražan, Jan Pergler

Zeď, 2016Rozhovory s celkem třiceti osobnostmi, které vzpomínají na Václava Havla i na nejpodstatnější okamžiky z jejich společného působení.

Perzekuce Václava Havla: Dopisy a dokumenty z let 1968–1989 Václav Havel, Jan Hron (ed.)

Knihovna Václava Havla, 2015Soubor autorských textů doprovázený komentářem editora Jana Hrona zachycuje perzekuci, kterou v době normalizace Václav Havel zažíval. Zachycuje také zásadní proměnu jeho života, kdy se z dramatika stal politicky angažovaný člověk.

Čtení o Václavu Havlovi: Autor ve světle literární kritiky Michael Špirit (ed.)

Institut pro studium literatury, 2015Kniha vybírá nejcennější kritické ohlasy na Havlova dramatická a esejistická díla od premiéry Zahradní slavnosti až po Odcházení. Zahrnuje například stati Evy Uhlířové, Jana Grossmana, Sergeje Machonina, Jindřicha Černého, Ivana Martina Jirouse či Jany Patočkové.

Sám sobě podezřelý Václav Havel, Anna Freimanová (ed.)

Knihovna Václava Havla, 2014Soubor osmi osobně laděných prezidentských projevů Václava Havla z let 1990–1995 ukazuje různé formy pokušení moci a pocit nebezpečného napětí mezi myšlením a jednáním.

Napsali jsme o Václavu Havlovi

Rozhovory k 10. výročí úmrtí Václava Havla

Seznam článků se nepodařilo načíst, můžete si jej zobrazit zde.

 

Právě se děje

Další zprávy