Praha - Jiří Fast, jednatel plzeňské společnosti Jufa, která vlastní tří solární elektrárny, více než dvě hodiny v online rozhovoru se čtenáři Aktuálně.cz vysvětloval, jaký dopad bude mít na jeho firmu zavedení doddatečné 26procentní srážkové daně na sluneční elektřinu.
"Po zavedení daně prodělám na každé kilowatthodině jednu korunu," odpověděl na jednu z otázek Fast.
V přepočtu na celkovou výrobu to znamená, že se ztráta každý rok přiblíží k 2,8 milionů korun. "Čeká mě vysvětlování bance, kde vezmu peníze na pokrytí ztráty," řekl Fast o nové dani, kterou v úterý projedná sněmovna.
"Jenže naříkat můžu leda tak u televize, když hrajeme fotbal. Já musím zajistit práci pro své lidi a nedopustit, abych zkrachoval, takže holt zatknout zuby a jít do dalších projektů," dodal Fast.
Z online rozhovoru vybíráme deset okruhů o dopadech nové daně a solárním podnikání.
O získávání úvěru
Podepsali jsme 30. září úvěrovou smlouvu na třetí elektrárnu a 10. října měla banka zaplatit solární panely, které mezitím dorazily do Hamburku (z Číny). Jenže pak v médiích problesklo, že vláda zavede srážkovou daň 30 procent (nyní to snížili na 26 procent) a banka vyhlásila generální stop-stav čerpání úvěru!
Výsledkem zoufalých proseb bylo to, že jsme dostali nakonec jen polovinu úvěru a zbytek již nikoliv. Ale znám mnoho firem, které úvěr nedostaly, byť ho měly již i podepsaný, a utrpěly tím obrovské ztráty.
O splácení půjčky
Pokud bude srážková daň skutečně odsouhlasena, je banka povinna žádat po klientovi, aby splatil buď celý nebo alespoň část úvěru, aby byl v zisku i po srážkové dani. Ale to se bavíme o okamžitém splacení například 20 milionů u jednomegawattové elektrárny.
Řešení v restrukturalizaci úvěru nejde, protože úvěry jsou vesměs dělány na 15 let (to je maximální doba splatnosti), takže delší splatnost úvěru nelze dát. A argument, že nová daň bude zavedená jen tři roky, je také zbytečný, neboť pro banku, ale i pro mě je zde reálné riziko, že daň bude prodloužena po celou dobu existence elektrárny.
O tom, z čeho se daň platí
Na začátku jsem si myslel, že budeme odvádět 20procentní daň z příjmů (ze zisku) a k tomu nám připočtou 26procentní srážkovou daň, takže budeme platit 46 procent daň z příjmů. Jenže ve finále jsem zjistil, že srážková daň se počítá nikoliv ze zisku, ale z výnosů! Takže místo výkupní ceny 12,15 korun máme najednou cenu devět korun a náklady jsou deset korun.
Úvaha státu je taková, že zákon garantuje 15letou dobu návratnosti. Jenže již neříká, že o deset řádků níže v zákoně je uvedeno, že meziročně smí snížit cenu jen o pět procent.
O tom, kolik prodělá
Mám elektrárnu o výkonu zhruba dva megawatty. Jednu kilowatthodinu prodávám za 12,15 korun a náklady (úvěr, obměna střídačů, pojištění, dozor atd.) jsou 10,- Kč, takže zisk je 2,15 Kč z každé kilowatthodiny. Panely o výkonu jedné meqawatty produkují ročně zhruba 950.000 megawatthodin, takže utržím 11.542.500,- Kč a náklady mám 9.500.000,- Kč. Zisk z jednoho megawattu je tedy 2.042.000,- Kč za rok. Z toho zaplatím 20procentní daň z příjmů.
Po zavedení srážkové daně prodám jednu kilowatthodinu za 9,- Kč a náklady jsou stále 10,- Kč, takže prodělám 950.000,- Kč ročně na jednu megawattu.
O arbitrážích
Je tu mnoho zahraničních investorů, kteří berou tento byznys čistě jako investiční (a je to tak správné, protože podnikatel je od toho, aby dělal byznys, a ne politiku), takže pokud stát způsobí retroaktivním postupem ztrátovost projektu, tak bohužel první, co bude následovat, je arbitráž.
A bohužel v tomto případě je celá záležitost jasná, protože stát skutečně zákonně (nikoliv vyhláškou či cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu) něco garantoval, a teď to zpětně změní. Takže zde neplatí pravidlo dva právníci rovná se tři názory.
Všimněte si, že politici, kteří zdanění srážkovou daní prosazují, zmiňují informaci, že někdo někde něco spočítal a že oni se tím řídí. To je bohužel jasná známka přípravy na budoucí obhajobu, že až z toho bude průšvih a stát to bude muset zaplatit, tak politik řekne: Já jen vycházel z toho, co mi dali za podklady.
O závazcích státu
Stát po roce 2000 politicky rozhodl, že bude vyrábět 8 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů v roce 2010 a 13 procent v roce 2020. K tomu vytvořil podmínky a nabídl podnikatelům, aby toto zrealizovali.
Na druhou stranu co stavět jiného? Temelín je fajn, ale potřebuje novou přenosovu soustavu, takže stovky kilometrů vedení. Bioplynky (když se použije hnůj) smrdí, biomasa dělá čmoudíky, sopky tu nemáme a větrníky zase lidem porušují krajinný ráz. Tepelné elektrárny jsou bez komentáře, paroplynové zase potřebují plyn z Ruska. Takže to mi ty tiché panely vadí ze všeho nejméně.
O systému podpory
Problém v České republice je v tom, že doposud byla zátěž z dotací přenášena pouze na spotřebitele, a nikoliv na státní rozpočet. V zahraničí je častější kombinovaný model, tedy že část se platí z rozpočtu, část platí spotřebitelé.
Toto se nyní změnilo i v České republice (před pár týdny). Jenže se to udělá tak, že se část úhrad se vezme retroaktivním snížením výkupní ceny. To sice napadne asi každého jako první krok, ale přeci jen bych od vlády očekával to, že by mohla domyslet i kroky další.
O panelech na střechách
S montáváním panelů na střechy je jeden veliký průšvih. My jsme ze začátku také logicky uvažovali, proč stavět na zemi, když jsou k dispozici tisíce hektarů střech na průmyslových a obchodních halách. Jenže po roce prověřování a výpočtů a hledání jsme to odložili ad acta.
Ty střechy jsou dimenzované jen na to, aby unesly sníh, ale na nic víc. Proto také občas nějaká spadne. Další problém je v tom, že do té střechy vyvrtáte spoustu průchodů, přijdete o záruku na střechu a stejně vám tam dřív či později bude zatékat, minimálně vám tam bude kondenzovat v zimě voda. A v hale jsou leckdy technologie za stamiliony, kterým kapající voda rozhodně na náladě nepřidá.
Věřte, že v České republice je tolik neobdělávané zemědělské půdy, že půda zabraná solárníky je zcela zanedbatelná. Já osobně bych více podporoval spotřebu fotovoltaiky v místě postavení, ale to je na delší debatu.
O získávání pozemků
Pozemků pro naše solární elektrárny jsme prolustrovali asi dva tisíce. Navíc ještě ČEZ začal vyžadovat pro žádost o rezervaci v síti souhlas obce, takže jsme museli ještě obtěžovat zastupitelstvo, aby nám pak ČEZ či E.ON slavnostně oznámil, že stejně rezervace není k dispozici.
Z dvou tisíc pozemků bylo použitelných asi padesát. Z nich po různých peripetiích zbylo sedm, z nichž 4 nám zazdili sousedé svými požadavky na milionové úplatky na základě mediální masáže, že jsem solární car, barón a nevím, jakou ještě funkci jsem dostal.
Vrcholem pak bylo u jednoho projektu, že nám obec po půl roce vzala zpět svůj souhlas s výstavbou! Takže jsme nakoupili pozemky, nainvestovali peníze a šup, všechno bylo pryč.
Jen tři (!!!) projekty ze dvou tisíc jsme dotáhli do cíle. A na konci nám stát stejně zisk vezme a ještě budeme muset doplácet.
O podnikatelích-pijavicích
Ještě před dvěma lety mi spolužáci z techniky říkali, že konečně podnikám v něčem hezkém a zajímavém (zemědělství, strojní výroba sklářských forem je moc nezajímala). Ještě před rokem a půl jsem byl za ekologa i v médiích.
A nyní jsem za podvodníka, tuneláře, korupčníka v parlamentu (zařídil jsem v roce 2005, že v roce 2009 poklesnou ceny panelů). Navíc jsem prý podplatil ČEZ, že zrovna nám dal rezervaci do dítě a končí to nediskutovatelným obsahem typu, že jsem lhář, pijavice, hamižník.
Ale já jsem opravdu pyšný za to, že jsme dokázali za tři roky usilovné práce dotáhnout do konce aspoň tři projekty a že jsem mohl přispět drobně k tomu, že tady vzniká obrovské množství šikovných firem s vynikajícím know how, které teď uplatní v energetice doma i v zahraničí.
A to se mi právě líbí na Německu, které s těmi dotacemi začalo asi jako první, že díky tomu se němečtí investoři, developeři a výrobci rozletěli do celého světa a z jejich zisků se Německu ty nemalé náklad již vrátí.
