Z pražského pohledu se může zdát, že zatímco hlavní město určuje trendy, co se třeba gastronomie týče, v malých obcích stále převládají spíš devadesátkové podniky. Například ale na Turnovsku čas od času pozoruji otevření moderní restaurace nebo kavárny, kterou provozují mladí lidé. Dá se to chápat tak, že se i menší obce rozvíjí?
Je potřeba se na to dívat dvěma pohledy. Záleží na vnitřních a vnějších podmínkách. Vnitřní nelze ovlivnit, je to především poloha obce. Turnov leží na jedné z nejvyspělejších rozvojových os Česka, tak označujeme oblast Plzeň - Praha - Mladá Boleslav - Liberec. To je takový hlavní směr rozvoje. Tam je hodně společenského, sociálního a kulturního života. Daří se tam tedy mnohem lépe než třeba v prostoru mezi Českou Lípou a Novým Borem.
Druhý důvod, proč se někde rozvoj daří, jsou vnitřní podmínky. A ty už mohou být ovlivněny. V obci se něco děje, konají se tam akce a je proto zajímavé tam žít. Parta lidí tam zajišťuje kulturní a společenský program a lidé se tam proto mají dobře. V případě Turnova to může být třeba různý program spjatý s životem v Českém ráji. Není lákavé bydlet někde, kde je nejbližší kroužek 25 kilometrů daleko. Ale pokud tam bude třeba fotbal, ochotnické divadlo, najednou tam budete mít svoje aktivity, přátele a bude vás to tam bavit. Pak není důvod tam nebydlet nebo nedat dítě do školy. Takže když se spojí dobré vnější a vnitřní podmínky, pak se může obci dařit.
Jak moc přidá obci na atraktivitě právě třeba nová, moderní kavárna?
Strašně moc, někdy to je jednoznačný příklad rozvoje. Na druhou stranu otevření takové kavárny může být někdy slepá cesta, výstřelek, který nikdo ekonomicky nespočítal. Takové zařízení pak zase rychle zavře. Podle mě většina takových zařízení vzniká tam, kde je vůle a potřeba se vzájemně vídat, společně se bavit.
Když se lidé v dané obci začnou společně bavit, začnou mluvit i o tom, jaký program by bylo dobré v obci mít, co zlepšit a podobně. A začnou něco dělat. Třeba si vytvoří vlastní kalendář, amatérský film, vzájemně si budou hlídat děti. Čím pevnější taková interakce je, tím je větší šance, že se obec bude dále rozvíjet.
Pořád jsou ale v Česku obce, které se vylidňují, mladí lidé se z nich stěhují do měst za prací a s tím souvisí i nedostatek služeb nebo společenského života. Jak moc se tedy Česko stále potýká s vylidňováním venkova a nakolik se s tím daří bojovat?
Nesouhlasím s pojmem vylidňování venkova. Jde o vylidňování pouze některých částí českého venkova. Třeba Kladensko se nevylidňuje a je to také venkov. Ale jinde se to děje. A je to velký problém. Když má obec špatnou polohu, je mimo hlavní dopravní tahy, není tam práce, může s tím souviset i to, že se tam zpomalí nebo zcela zastaví sociální a kulturní život. A právě to je strašně důležité pro to, aby obec neskomírala. Lidé se musí scházet, bavit se.
Musí mít mezi sebou lídra, který bude organizovat akce a kterého budou ostatní, kteří nejsou tolik aktivní, respektovat. Díky tomu lidé získají pocit identity, vytvoří si reálné sociální sítě. Často je tím lídrem starosta obce, to je ideální případ. Vždycky říkám starostům, ať si váží každého, kdo v jejich obci něco dělá, byť to je třeba diskotéka pro puberťáky, která by je jinak vůbec nezajímala. I to je sociální aktivita, která pomáhá tomu, že v obci budou chtít lidé zůstat. Ale nedaří se to všude.
Kde je největší problém s vylidňováním venkova?
Především tam, kde jsou malé vesnice s malým počtem obyvatel a odkud to je daleko do velkých měst. Největší úbytky obyvatel zaznamenáváme na Šumpersku, Bruntálsku, Krnovsku, Jesenicku nebo třeba na severním Plzeňsku, Vysočině. Není tam práce a lidé odtamtud odcházejí.
Problém nemají třeba vesnice v Polabí, které mají několik set obyvatel. Zatímco na Českolipsku o pouhých dvacet kilometrů dál jsou vesničky s několika desítkami obyvatel, kde jsou problémy mnohem větší. Může se to velmi lišit v regionech, které jsou jen pár desítek kilometrů od sebe.
Takže v jednom okresu najdeme prosperující vesnice a zároveň vesnice, kterým hrozí zánik kvůli velkému odchodu obyvatel?
Ano, vezměte si třeba venkov na Benešovsku ve Středočeském kraji. Obce, které jsou poblíž Čerčan, se velmi dobře rozvíjejí. Je tam bohatý kulturní i společenský život, protože tam je hodně obyvatel i rekreantů a někteří z nich tam i trvale bydlí, protože to nemají daleko do Prahy.
Pak se jeďte podívat na východní Vlašimsko, které je ve stejném okrese. Tam jsou malé vesničky okolo Pravonína, Načeradce. Je tam méně obyvatel, hodně seniorů, v zimě tam zůstává třeba jen zlomek lidí. Vypadá to jako konec světa. S nadsázkou říkám, že i když se rozkrájíte, z Pacova Londýn neuděláte. Poloha je důležitá v tom, zda se obec bude, nebo nebude rozvíjet.
Když jste zmínil Středočeský kraj, kolik Pražanů toužících po stěhování mimo hlavní město ještě zvládne pojmout?
Těžko říct. Vím, že když jsem roku 1991 psal článek, jaké jsou kapacity v územních plánech obcí, naivně jsem se vysmál tomu, že takový rozvoj za dvacet let není možný. A ono se ukázalo, že je. Zmýlil jsem se. Skutečnost, že v kraji roste počet obyvatel, ale ještě neznamená, že tam je o to kvalitnější bydlení. Naopak. Může tam zcela chybět život společenský, kulturní. Lidé přijedou autem až k vratům, zavřou za sebou a pomalu ani nevědí, koho mají za sousedy. To je případ některých satelitů.
Myslím, že růst počtu obyvatel ve Středočeském kraji se pomalu zastavuje. Za prstenci tvořenými okresními městy v kraji se lidé nestěhují, nechtějí tak daleko dojíždět, Pražané taková místa už nehledají jako alternativu bydlení. Možná s tím zahýbe covid a práce z domova.
Praze tedy "neodlehčí" další kraje mimo Středočeského?
Myslím, že tomu tak nebude. Každé velké krajské město má svoje zázemí, do kterého se lidé stěhují. Velké zázemí má třeba Brno nebo Plzeň, menší i Ostrava, Zlín, Hradec Králové s Pardubicemi, Ústí nad Labem. Lidé z Hradce se třeba stěhují ke Kunětické hoře nebo do Jaroměře, do relativně velkých obcí, kde je bydlení, škola, obchod, veřejná doprava, a odtamtud dojíždí do práce do Hradce.
Ale nemyslím si, že by se Pražané posouvali dál. Stále se stěhují nejvíc do Středočeského kraje a také individuálně do míst, ke kterým mají nějaký vztah, třeba odtamtud pochází, mají tam chalupu. Ale není to žádná velká vlna. Jakmile máte rodinu, vazba k místu je mnohem větší, přesun už není tak jednoduchý.
Řekl byste, že se Česko dělí na Prahu a zbytek republiky?
Věta "nikdy jsme nebyli takto rozděleni" je mýtus, stejně jako Čechy versus Morava nebo Praha versus Brno. Je to snadná mediální zkratka. Obce můžeme srovnávat podle různých ukazatelů - ekonomických, výše příjmu, kvality životního prostředí. Z pohledu křivky environmentálního zatížení je bydlení na Václavském náměstí v podstatě srovnatelné se stavem před infarktem. Na Vysočině je tomu naopak. Z pohledu možnosti sociálních kontaktů je na tom Praha naopak skvěle a Vysočina je konec světa. Takže nerozdělujme. Vtipy o těch druhých jsou jen kolorit.
Daří se bořit předsudky, které vůči sobě mají lidé z měst a venkova?
Myslím, že se to nedaří. Ale je to chyba na obou stranách. Když přijedete z města na venkov a budete se chtít zapojit do místní komunity, narazíte, když k ohni pozvete i paní, která bude přednášet o filosofickém ukotvení Martina Heideggera, nebo pána, co bude mluvit o teorii strun. A vám zase bude vadit, když v půl šesté ráno někdo zapne sekačku.
Odlišný životní cyklus může být příčinou řady konfliktů a vede k rozlišování na lufťáky a místňáky. Čili ty, co jsou na venkově doma, a cizáky, kteří tam sice jezdí třeba už padesát let na víkend, ale stejně nemají co mluvit do rozvoje obce. Pokud se toto podaří oboustranně prolomit, pokud se lufťáci naučí, že kromě přednášky o Heideggerovi mají přijít i na koncert místní kapely, umožní to najít společnou řeč i dohodu. Ne vždycky se to ale daří.
Věnují se podle vás politici dostatečně vylidňování venkova?
Myslím, že se tomuto tématu věnuje málo pozornosti, ale o trochu více než třeba před deseti lety. Ministerstvo pro místní rozvoj má Koncepci rozvoje venkova. Máme i celou řadu programů, které se týkají rozvoje venkova. Věnuje se mu Sdružení místních samospráv propojené se Starosty a nezávislými, a Spolek pro obnovu venkova, kterému předsedá europoslankyně Veronika Vrecionová (ODS).
Ale není to principiálně politické téma, spíš se jedná o to, abychom hledali společnou cestu, jak podpořit rozvoj venkova. A ono se to nedaří, respektive někde víc, někde méně.
Čili spíš se to nedaří?
Celkově bych řekl, že se to v tuto chvíli daří méně, než by se to dařit mohlo. Bylo by možné dělat mnohem víc, aby se venkovské oblasti rozvíjely. Je velkou otázkou, co s tím udělá situace na Ukrajině. Do Česka přišlo 300 tisíc lidí, kteří potřebují někde bydlet. Znamená to velký demografický potenciál pro rozvoj venkova, pokud tam tedy najdou práci. Například v zemědělství trvale chybí pracovní síla.
Když v obcích najdeme pro Ukrajinky místo k bydlení, třeba si tam i najdou práci, pomohou naplnit školu a zároveň tím pomohou obcím, které jsou na hraně přežití. Pokud se ti lidé nebudou mít kam vrátit a uchytí se tady, mohou tu mít vlastní budoucnost.
Když zmiňujete venkovské školy, jak se dnes daří malotřídkám?
Problém malotřídek spočívá v tom, nakolik dokážou být aktivní a tím pádem i zajímavé pro rodiče. Z některých periferních území postupně mizí mladší generace obyvatel, venkov postupně stárne. Proto tam je i méně dětí, tedy méně žáků a školy o ně bojují, aby mohly přežít. Jsou školy, které mají velmi malý počet žáků, protože ustrnuly někdy v roce 1975, a jsou školy progresivní s větším počtem žáků, protože mají dobrou propagaci nebo protože jsou něčím zajímavé.
Malotřídky poskytují téměř rodinnou péči, individuální přístup. Na druhou stranu tyto školy trpí tím, že je tam jen pár učitelů - takže jaký je učitel, taková je celá škola. Pokud už učitel třeba není tolik aktivní, vyhasne jeho nadšení pro učení, pak začne klesat kvalita celé výuky a rodiče upřednostní jinou školu.
Daří se školy zachovat v "umírajících" obcích, ze kterých zmizel už třeba obchod, restaurace, pošta?
Škola je to první, co v takové obci zmizí. Pokud není alespoň takových patnáct dětí, nemůže se udržet. Zatímco patnáct štamgastů nebo turisté obchod nebo hospodu udrží. Obce přitom za zachování školy velmi bojují a berou to velmi úkorně, pokud ji musí zavřít. Teď jim může pomoct umístění ukrajinských dětí, které do Česka přišly - v Praze pro ně sice nebude místo, ale třeba na Pelhřimovsku, Rakovnicku, Jesenicku se najdou snáz. Otázkou je, jestli tam jejich matky najdou práci…
Když si položíme otázku, zda pojede žák do malotřídky do sousední vesnice, nebo deset kilometrů do okresního města, tak pojede spíš do větší školy, pokud ta malá není ničím zajímavá. Velká škola navíc nabízí družinu, kroužky. Děti často jezdí s rodiči, kteří v okresním městě pracují. Nicméně znám i příklad maličké školy, která vznikla v obci Chříč (Plzeň-sever), kam přišla skupina lidí z Prahy. Nejdříve tam založili pivovar, pak i školu. Jmenuje se Pivoňka, protože ji založili pivovarníci. Některé školy ale pracují stejným způsobem jako v osmdesátých letech a rodiče tam děti nechtějí dát.
VIDEO: Chtěli bychom, aby se děti ukrajinských uprchlíků zařadily do vzdělávacího systému, říká Michal Černý z ministerstva školství
