Na obtížné domácí úkoly nebo jiné studijní povinnosti dokáží je třeba hodně energie. Čím těžší je úkol, tím méně se do něj člověku chce pustit - dá se to tak ale říci o každém úkolu?
Pro horolezce, by ale takové tvrzení neplatilo, naopak, čím těžší by bylo horu pokořit, tím více by je lákala. Horolezci jsou poháněni touhou horu zdolat a neváhají svému cíli přinášet oběti. Psychologie tomu říká vnitřní motivace.
Pokud za své snažení člověk dostává odměnu, nebo je naopak trestán, jedná se o tzv. vnější motivaci. Člověk se činnosti nevěnuje, protože je pro něj důležitá, ale protože za ní bude odměněn. Metoda cukru a biče je velice účinná, pokud je úkol jasně vymezen a vyžaduje jen rutinní postupy.
Pokud jde ale o zvládání tvořivých, nejednoznačných a složitých problémů, motivace odměnami a tresty selhává. Podle psychologických výzkumů je v takovém případě vnitřní motivace mnohem účinnější. Jinými slovy - lidé dosahují mnohem tvořivější řešení, pokud jim jejich práce dává smysl a chtějí se na ní podílet.
Tajemství dobrých učitelů
Co dělá vynikajícího učitele vynikajícím učitelem? Rozhodně to nespočívá jen v odborných znalostech. Vynikající učitel dokáže své žáky pro poznání zapálit, přenést na ně kus nadšení pro učení se neznámému a vzbudit v nich pocit, že jde o něco důležitého, něco, čemu se vyplatí věnovat čas i energii. Vynikající učitel má ale velkého pomocníka - jsou jím jeho žáci sami, přesněji řečeno jejich přirozená zvídavost.
Výzkumy totiž poukázaly na zajímavý fenomén: Pokud jsou děti vnitřně motivovány a vidí v učení smysl (což není tak těžké) chtějí se učit samy a učení je pro ně radost. To je na první pohled v přímém rozporu s realitou mnoha škol, kde se děti o učení nemají zájem a kde si tolik učitelů stěžuje, jak moc je pro ně těžké své žáky motivovat.
Vysvětlení je prosté: Dnešní škola předpokládá, stejně jako před 200 lety, že je třeba k učení nutit. Neumožňuje tedy vybírat si, čemu se budou věnovat a čemu ne, neprobouzí vnitřní tužbu po poznání a mnohdy rezignuje na to, vzbuzovat pocit smysluplnosti. Výzkumy, které se tématem motivace zabývají, opakovaně dokázaly, že jakákoli hmotná odměna spolehlivě ničí vnitřní motivaci. To se dá bohužel říci o známkách, protože jde jen obměnu metody „cukr a bič". Není divu, že pokud jsou děti nuceny se učit, výměnou za úplatek v podobě známek, nevytvoří si k vztahu k učení samotnému. Spíše se stanou odborníky na „prolézání" nebo na rychlé vysypání informací na papír a jejich následné zapomenutí.
Co nás pohání vpřed?
V polovině osmdesátých let započal výzkum, který se na vnitřní a vnější motivaci zaměřoval. Daniel Pink ve své knize Pohon shrnul vše podstatné, co se bylo o vnitřní motivaci zjištěno a určil tři podmínky, které vnitřní motivaci umocňují.
První z nich je samostatnost, tedy možnost řídit svůj život a volit si, čemu se budu věnovat. Další je touha neustále se zlepšovat a stále lépe svůj úkol zvládat a třetí je pocit sounáležitosti s úkolem a pracovním prostředím, pocit, že mé snažení je součástí něčeho důležitého.
V současné době se ukazuje, že jde o klíčové myšlenky, které možná změní způsob, jakým o vzdělávání přemýšlíme.
Vnější motivace učení škodí
Motivace z vnějšku je účiná pouze pokud je úkol jasně vymezen a pokud nezáleží na tom, co si jeho vyřešení člověk odnese. To je téměř přesný opak toho, jak by učení mělo probíhat. Odměna v podobě známky sice v krátkém časovém horizontu přinutí studenta vyvinout jisté úsilí, ale dlouhodobě samotnému učení velmi škodí, protože nevede k učení se kvůli učení samotnému.
Jak by vypadla výuka, která by chtěla stavět na vnitřní motivaci k učení? Jedním z nejvýraznějších pohonů vnitřní motivace je co největší svoboda vybrat si, čemu se bude student věnovat, nebo jakým způsobem téma zpracuje. Další podmínkou je, aby nebylo důležité, jak si student vede v porovnání s ostatními, ale jak daleko postoupil na pomyslné mapě učebního pokroku. A hlavně, probíraná látka i vyučování samotné musí být pro studenty smysluplné.
Spíše než kvanta poznatků se budou učit rozumět principům a namísto hltání již hotového poznání se budou učit, jak se učit rozumět do té doby neznámým oblastem. To vše vyžaduje, aby výuka dala mnohem větší prostor např. projektovému vyučování a aby v mnohem větší míře spoléhala na průběžné, formativní hodnocení. Vnitřní motivaci a radost z učení také umocňuje, pokud jsou cíle pro studenty výzvou, pokud spoléhají na jejich přirozenou zvědavost a pokud mohou při jejich dosahování spolupracovat a být kreativní.
Na čem skutečně záleží
Ve 21. století bude stále důležitější tvořivé myšlení a soubor nejrůznější dovedností, jako je schopnost komunikace a spolupráce v týmu. Je ale smutným paradoxem, že školský systém dělá vše pro to, aby studenty od učení se tomu, na čem záleží, spolehlivě odradil.
Vnější motivace v podobě testů a dobrých a špatných známek je pro ně medvědí službou. Testy mají svůj smysl, pokud je třeba získat výsledky velkého množství studentů v krátkém časovém termínu. Nicméně jsou věci, které pomocí papírového testu zjistit nelze, a jsou také věci, které se nelze naučit zapisováním do sešitu.
Například soubor dovedností, které budou v nepředvídatelné budoucnosti stále více potřeba, nebo již zmiňované tvořivé myšlení. Další generace může být buď aktivní, zvídavá a samostatná, nebo pasivní, podřizující se a bez zájmu o vlastní růst. V tom, jakou cestou se vydá, bude hrát klíčovou roli to, zda jí dáme možnost využít svou tvořivost a samostatně jednat, nebo jestli budeme držet v zajetí cukru a biče.
Nezbývá než doufat, že naše vzdělávání najde odvahu zbavit se staletou tradicí živených předsudků o tom, jak by mělo učení vypadat a spolehne se na objevy moderní vědy.
