Ve společnosti často panuje představa autisty jako samotáře, který se neumí smát nebo nerozumí konceptu přátelství a ani o něj nestojí. Podle zakladatelky spolku ADAM Marie Gerdové je to mýtus.
"Děti s autismem touží si s někým popovídat a sdílet svoje pocity. Problém je v tom, že to neumí nebo že se bojí. Musí se naučit, jak vést komunikaci, jak oslovit kamaráda nebo to, že se v rozhovoru střídáme, že nejde o jednostrannou věc," líčí Gerdová. "Z toho pramení, že se navenek jeví jako samotáři."
Bariéru dětem ze spolku ADAM pomáhá odstranit psycholog Přemysl Mikoláš. Ten po celé republice proslul svou nekonvenční ideou navázat vzájemnou výpomoc mezi dětmi s poruchou autistického spektra a mládeží z místního dětského domova.
Tyto dvě skupiny dětí, které se v určitém smyslu pohybují na okraji společnosti a veřejnost se na ně dívá skrze určité stereotypy, mají podle psychologa společného více, než se na první pohled může zdát. "Děti v institucionální péči vykazují podobně jako autisté znaky toho autos, té samoty," vysvětluje Mikoláš.
Na děti s nařízenou ústavní péčí se často pohlíží s předsudky a výsledkem podle Mikoláše je, že se cítí jako vyděděnci, kteří nemají šanci nalézt své místo ve světě. Díky práci s autisty však cítí, že mohou být užiteční, že je někdo potřebuje. "Naši kluci pak vědí, že k něčemu jsou, že jsou platnými členy společnosti, ne záškoláci a průšviháři," potvrzuje Mikoláš.
To, že k něčemu jsou, dokázali i počátkem prosince v tělocvičně těrlického dětského domova.
Besídka s Mikolášem
Mikulášská besídka v tělocvičně se na první pohled nijak výrazně neliší od akce na tradiční základní škole. Sál je plný rozpustilých dětí školního věku, některé si povídají s kamarády, další pobíhají kolem, jiné se baví samy u některého ze stolků.
Pro většinu dětí na besídce přitom v minulosti znamenalo přijít do tak rušného prostoru, natož si s někým povídat, nepřekonatelnou překážku.
To, že v kolektivu malých autistů panuje na besídce dobrá nálada, potvrzují i samotné děti. Ty se oproti očekávání kontaktu s cizím člověkem příliš neostýchají. Malý František odpovídá na dotaz, co s kamarády ze spolku nejčastěji dělá, jednoduše. "Smějeme se," říká s širokým úsměvem na tváři.
Ne každé setkání však probíhá tak hladce. Podle Renaty Fojtů, matky devítiletého Franty, není na podobných akcích výjimkou, že některé z dětí nad sebou ztratí kontrolu.
Děti, které na zalidněné prostory ještě nejsou moc zvyklé, se zdržují jen chvíli. "Už to je ale první krok - nezůstaly doma, ale zkusily přijít alespoň na chvíli. Je pro ně důležité, že byly v prostředí, které je přijímalo, které je chápalo. Věřím, že na další akci už zůstanou déle," doufá Gerdová.
Starší chlapci se ujali rolí kuchařů a číšníků. "Je to pro ně velká práce. Autisté si sice s čísly často rozumí, při takovém ruchu, který v sále vládne, je pro ně ale složité si objednávku zapamatovat. Ovlivní je ten sociální mumraj," říká paní Fojtů.
I když se musí občas vrátit a pro jistotu se hostů na objednávku zeptat ještě jednou, kluci neztrácejí sebejistotu a nakonec vše doručí na své místo určení. "Zájem je hlavně o medovníky, šneky, čaje a zákusky," popisuje objednávky jeden z číšníků.
Jejich zapojení do organizace besídky má svůj důvod. "Je to na jejich podporu, aby se nebáli oslovit lidi. I když se spletou, tak ví, že je to takové bezpečné místo, že to rodiče pochopí," říká Gerdová.
Jejich práci ale po chvíli přeruší oznámení, že už konečně přichází ten, na koho všichni čekají - sám Mikuláš. Postupně si k sobě volá děti, které zpívají koledy a recitují básničky, za což je odměňuje balíčkem se sladkostmi. Chybí jen jeden doplněk každé tradiční mikulášské besídky - čert. "Čerta záměrně nemáme. Chceme to dětem udělat příjemné, není cílem je strašit, že zlobily," říká Gerdová.
Většina dětí bystře chápe, kdo je za dlouhými bílými vousy schovaný. Psychologa Přemysla Mikoláše všechny velmi dobře znají a on velmi dobře zná je. I při nadílce jde poznat jeho individuální přístup ke každému dítěti. Zatímco s některými se ihned zdraví poplácáním po zádech nebo potřesením rukou, k jiným je opatrnější.
"Každé to dítě je v mé péči. Jsem s rodinami v kontaktu a mám ověřeno od rodičů, co mohu udělat pro to, aby tady dítě zažilo úspěch," potvrzuje později psycholog.
Děti z domova pomohly spolku ADAM a Mikolášovi besídku zorganizovat. "Děti připravovaly tento sál, zajistily toto bezpečné místo, rovněž upekly perníčky a nazdobily je. A budou nám pomáhat i s následným úklidem," popisuje jejich práci Mikoláš.
"To vše dělají dobrovolně ve svém volném čase," doplňuje psycholog. Aby měli i jejich autističtí vrstevníci šanci najít porozumění, které si zaslouží.
Autisté na druhou stranu v dětech z domova získají asistenty a kamarády, se kterými chodí na výlety nebo do bazénu a skrze vzájemnou komunikaci odbourávají své sociální zábrany.
"Každé dítě pravidelně dochází k odbornému psychologovi, ale ten je zavřený v ordinaci. Pan Mikoláš je jiný, je tady s námi i v běžném životě. Umí převést odbornost do běžného života, používá zdravý rozum," doplňuje Marie Gerdová.
Pomoc, kterou Mikoláš spolu s dobrovolníky z dětského domova malým autistům poskytuje, už se dočkala i celonárodního ocenění. V roce 2017 společně v pražské Lucerně převzali prestižní ocenění Člověka v tísni Gratias Tibi.
