Julie přicestovala z popáleninového centra ve Lvově. Jak jste se o ní dozvěděli?
Na Ukrajině je pět popáleninových center. Dvě z nich sídlí ve Lvově a Užhorodu. V prvních dnech války jsme s pomocí Červeného kříže kontaktovali lékaře z těchto dvou center. Chtěli jsme pomoct, a tak jsme jim napsali, co potřebují. Dali dohromady seznam potřebných věcí, jako třeba obvazy a dezinfekce. V naší nemocnici jsme materiál shromáždili, Medevac (český vládní zdravotně humanitární program, pozn. red.) nákup zaplatil a Český červený kříž jej pak skrze svou distribuční síť rozvezl do popáleninových center na Ukrajině. Takto už jsme poslali dvě zásilky za zhruba 2,5 milionu korun.
Hlavně z východní části země přibývají popálení lidé, především vojáci, a chybí přístroje. Tři specializované přístroje darovala Evropská popáleninová společnost a s pomocí Červeného kříže jsme je na Ukrajinu dopravili. Takže fungujeme i jako takový most mezi Západem a Ukrajinou. Říkali jsme si ale, jak pomoct dál? Kolegové nám posílají fotky pacientů a je to hrozné. Jako chirurga vás láká tam jet pomoct, vždyť tam umírají mladí lidé. Jenže to z mnoha důvodů nejde, doktory z jiných zemí tam ani nepouštějí.
A tak jste se rozhodl, že místo abyste jel tam, dostanete pacienty z Ukrajiny sem?
Kolegové ze Lvova nám poslali fotografii malé holčičky a psali, že potřebují konzultaci, že to sami nezvládnou. Léčí hlavně vojáky a toto bylo dítě, které potřebovalo velmi komplexní a sofistikovaný přístup, aby přežilo. Moderní přístroje, týmy specialistů. Jenže to teď ukrajinské zdravotnictví není schopné nabídnout. Holčička váží jen deset kilogramů a reaguje na úraz úplně jinak než vojáci, které ve Lvově léčí přednostně. A tak jsme začali řešit, jestli by byl možný převoz do Česka.
Jaké informace o malé pacientce jste v té době měl?
Věděl jsem, že jí je rok a půl, váží deset kilogramů a má popáleniny třetího stupně na 60 procentech těla. To je extrémně velká plocha. Víte, jak bolí, když se opaříte třeba jen na prstě, a ona má popálenou více než polovinu těla. Takže má hrozně bolestivé, velmi kritické zranění. Věděli jsme, že kdyby zůstala na Ukrajině, zemřela by. I tamní zdravotníci přiznali, že nemají šanci ji zachránit. Kvůli válečnému stavu, ve kterém se země ocitla, není možnost na Ukrajině tak komplikovaného dětského pacienta vyléčit.
Víte, kde holčička k popáleninám přišla?
Podrobně to nevím. Vím, že pochází ze Lvovské oblasti, kde žila s matkou, která přicestovala s ní. Je šťastná, že jsme jejímu dítěti dali šanci, že se k nám dostalo. Nepřišlo mi ale citlivé se na přesné okolnosti úrazu maminky vyptávat, užila si svoje. Mohu k tomu říct jen to, že holčička byla opařená, utrpěla popáleninové zranění jako sekundární následek válečného konfliktu.
Co myslíte tím sekundárním následkem?
Primární zranění je, když se popálíte například během požáru v domě, kam dopadla raketa. Obecně se uvádí, že až třicet procent všech zranění, která se stanou během války, je nějak spjato s popálením. Když vás zasáhne hořící šrapnel, může vám utrhnout končetinu a zároveň vás popálit. Kolegové na Ukrajině říkají, že mají hodně takových kombinovaných zranění.
Válka přináší ale i oběti sekundární. Například lidé musí kvůli válce vařit venku na vařiči v nestandardních podmínkách, jsou unavení v krytu a podobně, takže riziko úrazu narůstá. Lidé na Ukrajině se dostávají do nestandardních situací v nestabilním prostředí. Takových sekundárních zranění bude teď nejspíš na Ukrajině hodně.
Jak probíhal převoz?
Byla to týmová spolupráce Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, ministerstva vnitra, ministerstva obrany, zastupitelského úřadu v Polsku a samozřejmě kolegů na Ukrajině. Z Česka byl do Polska vyslán vojenský speciál, ve kterém letěl vojenský doktor a náš intenzivista se zkušenostmi s léčbou popálených pacientů.
Holčičku do Polska dopravila ukrajinská sanitka, což bylo dost komplikované. Sanitky jsou ve válečném stavu pochopitelně potřeba hlavně v bombardovaných částech země, tak jich moc k dispozici pro transport takového pacienta nezbývá. Sanitku také stále zastavovali a kontrolovali vojáci na kontrolních stanovištích. Dítě pak bylo přechodně hospitalizováno v polské nemocnici. Cesta do Česka tak zabrala skoro celý den. Vše se ale nakonec podařilo. A Julie je první dítě, o kterém víme, že bylo z Ukrajiny do Evropské unie transportováno v takovém stavu, s tak rozsáhlými popáleninami.
Nebyla šance, že by se nějaká část zahojila sama
Jak se Julii od té doby daří?
Když přiletěla, byla ve velmi kritickém stavu. Teď je stále v kritickém, ale už stabilizovaném stavu a má šanci, že přežije. Momentálně je hospitalizována na dětské jednotce intenzivní péče ve Všeobecné fakultní nemocnici. S tamními dětskými intenzivisty úspěšně a dlouhodobě spolupracujeme. Holčičku operujeme tady u nás a společně se snažíme ji zachránit. Klíčová je právě spolupráce, na její léčbě se podílí řada lidí různých profesí.
Jak jste postupovali poté, co holčička přiletěla?
Zjistili jsme, že všechny její popáleniny jsou třetího stupně a že se do nich dostala infekce. Do nemocnice přijímáme děti v jejím věku, které mají více než pět procent popáleného těla, Julie má popálených 60 procent povrchu těla a jedná se o popáleniny třetího stupně, kdy je kůže nevratně ztracena. Nebyla jiná možnost než ji operovat. Nebyla šance, že by se nějaká část zahojila sama od sebe. Naším prvním cílem bylo odstranit mrtvou tkáň, ve které se usazují bakterie a navíc se z ní uvolňují toxické látky, se kterými má tak malé dítě velké problémy se vyrovnávat.
Jak probíhá takové odstranění mrtvé tkáně?
Je to náročné. Tělo se snaží bojovat s infekcí, na místo infekce posílá bílé krvinky, a kůže je tím pádem hodně prokrvená. Zákrok je pak spojen s velkou krevní ztrátou. Další problém je udržení tělesné teploty, bez kůže ztrácíme schopnost ji efektivně regulovat. Holčička tak ztrácí velké množství tepla a vzniklá hypotermie má pro dítě celou řadu negativních následků, ani ji nelze operovat při prudkém poklesu tělesné teploty. A jakmile z ní sundáme obvazy, teplota rychle klesá. Naštěstí se nám však podařilo udržet dítě nepodchlazené a zastavit krevní ztráty. Mrtvou tkáň jsme odstranili během minulého týdne a holčička tyto náročné zákroky přečkala. Až nás to překvapilo, jak dobře to snáší.
Jaký byl další krok?
Po odstranění mrtvé tkáně zbyde tělo bez kůže. Na místo ztracené kůže jsme proto vložili na přechodnou dobu kůži od dárce. Stejně jako se darují jiné orgány, tak je možné darovat kůži. Takže přechodně je holčička "zabalená" do kůže od dárce, kterou postupně sundáme a místo ní plánujeme transplantovat její vlastní kůži. Budeme muset kožní štěpy opakovaně odebírat z nepopálené části těla a zakrýt jimi ztracený kožní kryt. To nás ve stručnosti čeká v tomto týdnu.
Kde sháníte kůži od dárců?
Jako jediná fakultní nemocnice v Česku umíme dárcovskou kůži vyrábět. Máme k dispozici oční a tkáňovou banku, kde probíhá zpracování odebraných dárcovských kožních štěpů.
A jak jste to dělali předtím?
V minulém století se využívaly štěpy z prasečí kůže, protože je podobná té lidské. Vstupem Česka do Evropské unie se ale využívání prasečí kůže dostalo pod velmi přísnou kontrolu. Začaly platit striktní normy, které nešlo v našich podmínkách splnit - prasata musela například pocházet ze speciálního chovu nebo být chována ve zvláštních oddělených prostorách. Je to tedy extrémně náročné, a prasečí kožní štěpy se proto v zemích EU používají už jen velmi výjimečně.
Začali jsme tedy používat kůži od lidských dárců, což je ve světě běžné. Jiné nemocnice, které kůži nepřipravují samy jako my, ji kupují z privátních zdrojů. To jsme dřív dělali i my, ale stálo to moc peněz. Vzhledem k množství pacientů v našem popáleninovém centru jsme potřebovali mít samostatný přístup k dárcům, proto jsme si prosadili rozšíření tkáňové a oční banky o výrobu dárcovské kůže.
Jak se z člověka může stát dárce kůže?
Úplně stejně jako například v případě dárcovství orgánů. Postupujeme podle stejného zákona. Celý komplikovaný proces přísně kontroluje Státní ústav pro kontrolu léčiv. Nepřipravujeme ale jen kůži, ale i rohovky pro záchranu zraku.
Smysl má převézt pacienty, kteří by nepřežili
Máte v plánu evakuaci dalších ukrajinských pacientů?
Snažíme se ve spolupráci s Medevac, Červeným křížem a izraelskou polní nemocnicí vymyslet, jak vytvořit koridor, který by umožňoval bezpečnější a efektivnější transport pacientů ve vážném stavu do Evropské unie. Poučení z případu Julie je, že transport na Ukrajině i z ní je velmi náročný a že se nedá dobře zajistit. Má smysl transportovat právě ty pacienty, kteří by na Ukrajině určitě nepřežili a mají vyhlídku na dobrý život, pokud to přežijí, stejně jako v případě Julie.
Pokud má pacient například popálenou nohu, může se léčit na Ukrajině, není ohrožený na životě. Ale když má tělo popálené ze 60 procent, potřebuje několikaměsíční náročnou hospitalizaci, a tak komplexní péči v této situaci nejsou ukrajinští kolegové schopni poskytnout. Proto jsme rádi, že můžeme pomoct. A pokud se nám podaří zachránit život dítěti z Ukrajiny, budeme rádi, že přispějeme ke zmírnění zvěrstev, která se tam dějí.
Kdy pro vás končí práce s daným pacientem? Ve chvíli, kdy opustí nemocnici?
Snažíme se na naše pacienty dívat komplexně. Jedna věc je pacienta vyléčit, druhá vrátit ho do života. Nechceme, aby Julie s následky doživotně ležela doma. Budeme šťastní, když uvidíme za dva roky, že půjde třeba do školky. Takže o naše pacienty se staráme i z dlouhodobé perspektivy, chceme jim dát co nejlepší šanci na dobrou kvalitu života. V tom jsme trochu jiní než jiné chirurgické obory, protože zůstáváme s pacienty v celoživotním kontaktu.
Jak se staráte o pacienty z dlouhodobé perspektivy?
Pomáháme jim s návratem do života a sledujeme, jak se jim to daří. Pro popálené děti například organizujeme v rámci našeho spolku Bolíto kempy, nabízíme psychosociální pomoc, jezdíme s nimi na lyže nebo do přírody. Jsem hrdý na to, že se nám podařilo dát dohromady skvělou partu lidí, kteří se popáleným dětem věnují i ve svém volném čase. Pořádáme i školení, učíme první pomoc nebo prevenci, například aby maminky věděly, jaká nebezpečí mohou být v domácnosti. Také jsme společně s umělci z různých oborů vytvořili preventivní kampaň, která se zabývá tím, jak popáleninám u dětí předejít a co dělat, když se to přihodí.
Jak složitý je pro popáleného pacienta takový návrat do běžného života?
Strašně moc, a je jedno, zda se jedná o dítě, nebo dospělého. Všichni mají problém s návratem, mají následky, jizvy, které se nedají úplně odstranit, jen zlepšit. A když vám je pět let, snášíte to jinak, než když je vám patnáct. V patnácti teenager nevyjde na ulici, už když se mu udělá jen pupínek na čele. Naši pacienti mají třeba na většině těla jizvy. Svět je přitom nastavený tak, že vše musí být krásné, v reklamách a bulváru vidíte jen zdravé, krásné lidi. Realita přitom může být někde jinde.
S pacienty třeba i lyžujete, jak říkáte. Není pak těžké udržet si od nich profesionální odstup?
To víte, že je. Proto tuto práci mohou dělat jen "fandové" a nadšenci, a proto je nás v oboru tak málo. Práce pro většinu z nás nekončí tím, že odpoledne sedneme do auta a odjedeme z nemocnice domů. Nosíme s sebou domů i příběhy našich pacientů, utrpení, které to přináší. Není tu ostrý předěl mezi prací a volným časem, to by ani moc nešlo. A ti, co to tak mají v hlavě nastavené, většinou v tomto oboru nevydrží. Buď jste fanda, nebo nejste.
