Čeští historici a archeologové z organizace Gulag.cz už několik let pořádají expedice, jejichž cílem je zmapovat bývalé pracovní tábory v Sovětském svazu. Těch ve své době existovalo až třicet tisíc. Fungovaly jako nápravná zařízení zejména pro politické vězně, kteří v nich žili v nelidských podmínkách a naprosto odříznutí od civilizace. Tábory prošli i Čechoslováci.
Na již čtvrtou výpravu se do sibiřských lesů v létě vypravil archeolog z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity Lukáš Holata společně s projektovým manažerem organizace Gulag.cz Radkem Světlíkem. Cílem bylo zdokumentovat prostředí bývalého pracovního tábora v takzvané Mramorové soutěsce, aby doplnili podklady pro vznik virtuálního muzea s 3D modely lágru.
"Na Mramorovou soutěsku padla volba z několika důvodů. Zaprvé byly zbytky tábora rozeznatelné na satelitních snímcích. A pohoří Kodar, ve kterém se tábor nachází, také občas navštěvují ruští turisté. Z těchto výprav jsme pak na některých ruských turistických blozích našli publikované fotografie, mezi kterými se občas objevovaly i fotky tábora v Mramorové soutěsce. To nám poskytlo dostatečné důkazy. Mimo to bylo lákadlem navštívit místo, kde vězni těžili uran pro první sovětskou atomovou bombu," popisuje Holata.
Vězňové v táboře těžili materiál pro výrobu atomové bomby
Táborem v Mramorové soutěsce prošly téměř čtyři tisíce vězňů, mezi nimiž byli i němečtí zajatci z druhé světové války. Nachází se v Zabajkalském kraji na ruské Sibiři, kde se mezi lety 1949 a 1951 krátce těžila uranová ruda pro výrobu jaderných zbraní.
"V této oblasti probíhaly první geologické průzkumy a následně tam vybudovali důl. Byl to první tábor, který se zabýval těžbou uranu, nicméně neměl dlouhého trvání, protože uranovou rudu nenalezli v požadovaném množství a kvalitě," vysvětluje Světlík.
V době svého založení se tábor nacházel mimo dostupnou civilizaci. Železnice k němu byla dostavěna až později. I po tom, co ho Sověti opustili, se díky své odlehlosti a mrazivému klimatu vysoko v horách velké množství táborových staveb zachovalo dodnes.
Informace o přesném umístění podobného tábora ale není podle badatelů ani v dnešní době vůbec jednoduché získat. "Ucelený soupis dobrých lokalit nebo mapa, kde by bylo vše zanesené, samozřejmě neexistuje. Nezbytná tak byla zdlouhavá práce u stolu, kdy jsme projížděli staré vojenské mapy a k hledání polohy využívali satelitní snímky. Nicméně pro tábor v Mramorové soutěsce navíc existovalo i těch pár výše zmíněných turistických blogů, takže jsme jeho polohu znali perfektně," říká Holata.
Členové expedice letěli letadlem do Moskvy a odtamtud následně dalším spojem do malého městečka Čara, od kterého se asi třicet kilometrů daleko nachází tábor. Při jeho hledání se pak na cestu ptali i místních. Ti zpravidla hovořili o "hezkých reliktech těžby", o gulagu nemluvil nikdo.
"Všichni místní nás oslovovali sami od sebe, když viděli dva kluky s třicetikilovou krosnou. Vždy se nás ptali, co tam děláme, tak jsme se v ruštině naučili pár univerzálních vět, že jsme turisté a jdeme do hor. Že se jedná o dokumentaci tábora gulag, jsme sami od sebe nikomu nesdělovali," popisuje Holata.
30 kilo na zádech a několikadenní cesta tajgou
Cesta tajgou směrem k táboru, která měla trvat tři dny, se protáhla o další dva, a to kvůli nepříznivému počasí a příliš rozvodněným řekám, které bylo těžké přebrodit.
"S třiceti kily na zádech jsme se museli prodírat zarostlými úseky v místech zcela mimo civilizaci, kde se není možné dovolat žádné záchrany. Představa, že se jeden z nás zraní a nebude schopen pohybu, byla naprosto děsivá. Navzájem bychom se neunesli a pomoc by dorazila nejdříve za týden, a to bůhví jestli," říká Holata.
Cestovatelé se při postupu tajgou zároveň obávali, že je napadne medvěd či vlci. Hlasitě si proto prozpěvovali a dělali hluk.
Nesli si s sebou velké množství techniky, kvůli které byla cesta opravdu náročná. "Navíc jsme šli sami dva, to u expedic nebývá běžné," dodává Světlík. Sami šli proto, že cesty na Sibiř bývají kvůli obrovským vzdálenostem a obtížně prostupnému terénu velmi časově i finančně náročné.
Na místě pak strávili čtyři dny, kde pečlivě zdokumentovali prostředí lágru i jeho další přilehlé stavby. Pořídili panoramatické snímky pro "virtuální prohlídku" tábora a také fotogrammetrickou dokumentaci budov a nalezených předmětů, ze kterých následně vytvořili 3D modely a dokumentární filmy, dostupné na webových stránkách projektu i na jeho YouTube kanále.
"Pro focení z výšky bychom za normálních okolností použili dron, ale ten si vzít do Ruska na turistické vízum nejde. Využili jsme proto draka, který unesl malý foťák," popisuje Holata a dodává, že ačkoli na hranicích žádné problémy neměli, dostávali neustálé otázky na to, proč si s sebou vezou tolik fotoaparátů.
Začátkem června organizace Gulag.cz o této výpravě veřejnosti zpřístupnila film, který se stane součástí nově vyvíjeného vzdělávacího nástroje základních a středních škol. Bude tvořit doplněk k 3D vizualizaci života v sovětských lágrech ve virtuální realitě a jeho účelem bude mladším generacím ukázat, že se nejedná o fikci, ale o skutečnost.
"Za dalších sto let už možná tyto materiální pozůstatky vůbec nebudou k dispozici, nebudou ani pamětníci. Lidstvo by nemuselo mít představu, že něco takového vůbec existovalo," uzavírá Holata.
