Češi nebyli zbabělci. Parašutisti ze skupiny Silver A byli vidět, neudal je nikdo, říká historik 

Martin Biben Martin Biben
25. 6. 2017 19:00
Kdyby k Čechům nepatřila skepse stejně jako ke Skotům kilt, byli by na válečné výsadky parašutistů, které vyústily v atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, hrdí, tvrdí historik Vojtěch Šustek. Nejen na hrdiny vyslané z Anglie, ale i na stovky domácích odbojářů, bez nichž by se výsadkáři neobešli. "Češi nebyli ochotní kolaborovat. Řada lidí parašutistům pomáhala. Za to Němci popravovali, stejně jako za odmítnutí udávat gestapu,“ dodává Šustek a poukazuje na příběh výsadkové skupiny Silver A.
Velitel Silver A Alfréd Bartoš. V Pardubicích, kde ho znala řada lidí, ho nikdo neudal. Naopak měl řadu spolupracovníků.
Velitel Silver A Alfréd Bartoš. V Pardubicích, kde ho znala řada lidí, ho nikdo neudal. Naopak měl řadu spolupracovníků. | Foto: Archív Vojtěcha Šustka

Dnes si jde asi jen těžko představit odvahu a psychickou odolnost válečných obyvatel obce Ležáky u Chrudimi, kde vznikla odbojová skupina Čenda a kde výsadkářskou paraskupinu Silver A přímo podporovalo více než 25 lidí…

Já jsem k označení odbojová skupina Čenda trochu skeptický, obávám se, že vzniklo až po válce.

Ti lidé se dobře znali, byli všichni z Ležáků a okolí, rozhodli se pomáhat parašutistům a nepotřebovali žádné názvy. Ale to nijak nesnižuje jejich hrdinství.

Do děje vstupují v lednu 1942, je ale možné, že už měli nějaké zbraně nebo odbojové záměry ještě před výsadkem, to ale není nikde zdokumentováno. 

Obdivuhodné je, že vlastenci v Ležákách věděli, že je zle, zejména po Lidicích, kdy bylo jasné, co může přijít, a stejně to s nimi nepohnulo.

Vojtěch Šustek (*1968)

Vojtěch Šustek

Historik a archivář. Působí v Archivu hlavního města Prahy. Specializuje se na dějiny protinacistického odboje. Je autorem nebo spoluautorem řady publikací, mimo jiné "Příběh života, oběti a smrti pravoslavného kněze ThDr. Vladimíra Petřeka" nebo "Josef Pfitzner a protektorátní Praha v letech 1939-1945". Spolupracoval na tvorbě rozhlasových dokumentů, např. "Atentát na Reinharda Heydricha". V roce 2017 mu vyšel první díl dosud nejobsáhlejší edice pramenů k období heydrichiády nazvaný "Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava".

Němci 13. června 1942 veřejně vyhlásili, že ten, kdo jim vydá útočníky na Heydricha, bude amnestován a zůstane bez trestu. Lhůta pro amnestii trvala do 18. 6. 1942 do 20 hodin večer.

Lidé v Ležákách tehdy byli pod strašným psychologickým tlakem, jak ti, kteří byli aktivní podporovatelé Silver A, tak i ti, kteří o nich jen věděli.

Ležáčtí obyvatelé pro mě proto jsou nejen mučedníci jako lidé z Lidic, ale i bojovníci.

Odvahu prokázali i lidé z Pardubicka a okolí Červeného Kostelce. Vysazený parašutista Alfréd Bartoš se přitom v rámci akce vrátil do Pardubic, kde před válkou studoval gymnázium, řada lidí ho znala a poznávala.

Je pravda, že určité riziko Bartošův pohyb po Pardubicích představoval. On ale správně počítal s tím, že využije znalost prostředí a přátelské vazby. Předpokládal, že jej nikdo neudá, Pardubice byly městem téměř bez německého obyvatelstva, které zejména udávalo, a byly proto považované za bezpečné. 

Navíc parašutisté Bartoš, Potůček a Valčík, který fingovaně pracoval jako číšník v místním známém hotelu Veselka, si počínali obezřetně. Nepoutali na sebe nežádoucí pozornost.

V osmdesátých letech jsem hovořil s lidmi, kteří v roce 1942 bydleli v domech, kde se Bartoš ukrýval, a říkali mi, že tehdy nic netušili. Ovšem minimálně desítky lidí v Pardubicích, včetně majitele hotelu Veselka Arnošta Košťála, o působení Silver A věděli.

Desítky Pardubáků s parašutisty spolupracovaly a nikdo je neudal. Nebýt Čurdovy zrady, gestapo by je nejspíš nikdy nedopadlo.

Působivý je i příběh posledních dní parašutisty Jiřího Potůčka. I jemu se prý až do samotného konce dostávalo pomoci.

V osadě Končiny u Bohdašína nedaleko Červeného Kostelce se prostřílel z obklíčení a posledního úkrytu, který mu poskytla rodina rolníka Antonína Burdycha.

To byli vlastenci, kteří 9. 7. 1942 skončili na popravišti v Pardubicích.

Na útěku Potůčkovi ještě pomohla rodina Stolínových z osady Pastviště u Řešetovy Lhoty. Poskytli mu jídlo a obuv, protože utíkal bez bot. Plátěné boty mu byly malé, tak si musel uříznout špičky.

A těsně před jeho smrtí mu ještě vyčerpanému, po šedesátikilometrové cestě, chtěla pomoci Anna Hájková z Trnové u Pardubic. Manželka odbojáře, který skončil už v roce 1939 v koncentračním táboře.

U ní Potůček už před atentátem několikrát přespal, a obrátil se proto na ni znovu o pomoc. Ona ho ale upozornila, že hrozí domovní prohlídky, takže musel odejít do lesa poblíž Trnové, kde ho nakonec četník Karel Půlpán zastřelil.

Zrovna v tu chvíli, kdy mu nesla do lesíku jídlo. Jenže mezitím uslyšela výstřel a bylo jí jasné, co se stalo.

Proč vlastně Karel Půlpán Potůčka zastřelil? Nemohl dělat, že ho nevidí?
Půlpán nebyl na místě sám. Doprovázel ho strážník František Hoznauer.

Myslím si, že Půlpán nebyl prvoplánový kolaborant. Stal se vrahem nejspíš ze zbabělosti. Půlpán i Hoznauer mohli předstírat, že parašutistu nenašli.

Oni se ale báli o sebe a možná i toho, že Němci udělají další Ležáky, pokud parašutista unikne. To by se týkalo například Bohdašína a osady Končiny, kde se Potůček naposledy skrýval.

Půlpán demagogicky po válce u soudu vykládal, že Potůček stejně neměl šanci přežít. Po válce se pokrytecky stylizoval do zachránce, který prý ušetřil utrpení parašutistovi i spoustě dalších lidí, které by třeba při mučení Potůček mohl prozradit, pokud by byl dopaden živý.

Já osobně považuji Půlpána za vraha, kterým se stal ze strachu o svůj život, ale ne z touhy posloužit Němcům.

Jak vnímali Čechy a jejich spolupráci či naopak svéhlavost a nezlomnost samotní Němci?
Úředníci gestapa nechávali v protektorátních novinách děkovat české veřejnosti za spolupráci, ale současně se na svých poradách rozčilovali, jak Češi neudávají.

A brzy pochopili, že účinné není ani Čechy k udávání finančně motivovat.

Velitel bezpečnostní policie v protektorátu Horst Böhme se dokonce už v říjnu 1941 vyjádřil, že výnos úřadu říšského protektora, který měl obyvatele vybídnout k udávání parašutistů a finančně je motivovat "má kvůli známé mentalitě Čechů malý výhled na úspěch."

Namísto toho Böhme plánoval odsoudit stanným soudem v Brně ty, kteří byli zatčeni za spolupráci s "nepřátelskými agenty-parašutisty".

Podle přání Böhmeho se vynesené rozsudky smrti měly "zveřejnit a propagandisticky zhodnotit."

Známé také je, že Češi, na rozdíl od mnoha jiných okupovaných zemí, nezformovali dobrovolnické jednotky SS.
Ano, ty fungovaly ještě s výjimkou Srbů a Poláků ve všech obsazených zemích. I u nás by se možná takoví idioti našli, ale sám Hitler to nechtěl, považoval nás za příliš nebezpečný a nepřátelský národ.

Na druhou stranu jsme byli pro Němce takovými užitečnými hospodářskými zvířaty. Když vypálili vesnici v Polsku či na Ukrajině, tak přišli o rolníky, kteří stěží uživili sami sebe.

U nás ztratili kvalifikované dělníky do továren i zemědělce, kteří měli slušnou produkci. Rozmýšleli si proto, zda situaci plošným terorem vyhrotit a zahnat tak naprostou většinu národa do odboje, jako to udělali například v Srbsku nebo v Polsku.

Okupanti svalovali vinu za vypalování vesnic a popravy na Čechy, že si vlastně za všechno mohou sami. Nacistická propaganda nás záměrně vykreslovala jako udavačský národ, který se má vlastně dobře. Pravda to ale vůbec nebyla.

V drážních dílnách v Plzni manifestovali železničáři a pošťáci věrnost Říši po útoku na Heydricha. | Video: Národní filmový archív
 

Právě se děje

před 1 hodinou

Po nárazu auta do stromu na Litoměřicku jsou řidička a dvě děti v kritickém stavu

Velmi těžká zranění utrpěly řidička a dvě děti při nárazu Škody Fabia do stromu. Vážná dopravní nehoda se stala dnes odpoledne u Budyně nad Ohří na Litoměřicku. ČTK to řekla ústecká mluvčí policie Veronika Hyšplerová.

Řidička narozená v roce 1972 havarovala před 15:00 na silnici 246 mezi Budyni nad Ohří a vesnici Nížebohy. "Z dosud nezjištěných příčin vyjela mimo komunikaci a narazila do stromu. Ve vozidle s touto řidičkou cestovaly dvě děti," uvedla Hyšplerová.

Žena i obě děti utrpěly podle krajského mluvčího záchranné služby Prokopa Voleníka velmi vážná zranění. "Ženu jsme převezli pozemní posádkou do ústeckého traumacentra. Pro děti vzlétl vrtulník letecké záchranné služby Ústí nad Labem a pražský vrtulník. Obě děti byly transportovány do jednoho z pražských traumacenter," dodal Voleník.

Další zprávy