Češi nebyli zbabělci. Parašutisti ze skupiny Silver A byli vidět, neudal je nikdo, říká historik 

Martin Biben Martin Biben
25. 6. 2017 19:00
Kdyby k Čechům nepatřila skepse stejně jako ke Skotům kilt, byli by na válečné výsadky parašutistů, které vyústily v atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, hrdí, tvrdí historik Vojtěch Šustek. Nejen na hrdiny vyslané z Anglie, ale i na stovky domácích odbojářů, bez nichž by se výsadkáři neobešli. "Češi nebyli ochotní kolaborovat. Řada lidí parašutistům pomáhala. Za to Němci popravovali, stejně jako za odmítnutí udávat gestapu,“ dodává Šustek a poukazuje na příběh výsadkové skupiny Silver A.
Velitel Silver A Alfréd Bartoš. V Pardubicích, kde ho znala řada lidí, ho nikdo neudal. Naopak měl řadu spolupracovníků.
Velitel Silver A Alfréd Bartoš. V Pardubicích, kde ho znala řada lidí, ho nikdo neudal. Naopak měl řadu spolupracovníků. | Foto: Archív Vojtěcha Šustka

Dnes si jde asi jen těžko představit odvahu a psychickou odolnost válečných obyvatel obce Ležáky u Chrudimi, kde vznikla odbojová skupina Čenda a kde výsadkářskou paraskupinu Silver A přímo podporovalo více než 25 lidí…

Já jsem k označení odbojová skupina Čenda trochu skeptický, obávám se, že vzniklo až po válce.

Ti lidé se dobře znali, byli všichni z Ležáků a okolí, rozhodli se pomáhat parašutistům a nepotřebovali žádné názvy. Ale to nijak nesnižuje jejich hrdinství.

Do děje vstupují v lednu 1942, je ale možné, že už měli nějaké zbraně nebo odbojové záměry ještě před výsadkem, to ale není nikde zdokumentováno. 

Obdivuhodné je, že vlastenci v Ležákách věděli, že je zle, zejména po Lidicích, kdy bylo jasné, co může přijít, a stejně to s nimi nepohnulo.

Vojtěch Šustek (*1968)

Vojtěch Šustek

Historik a archivář. Působí v Archivu hlavního města Prahy. Specializuje se na dějiny protinacistického odboje. Je autorem nebo spoluautorem řady publikací, mimo jiné "Příběh života, oběti a smrti pravoslavného kněze ThDr. Vladimíra Petřeka" nebo "Josef Pfitzner a protektorátní Praha v letech 1939-1945". Spolupracoval na tvorbě rozhlasových dokumentů, např. "Atentát na Reinharda Heydricha". V roce 2017 mu vyšel první díl dosud nejobsáhlejší edice pramenů k období heydrichiády nazvaný "Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava".

Němci 13. června 1942 veřejně vyhlásili, že ten, kdo jim vydá útočníky na Heydricha, bude amnestován a zůstane bez trestu. Lhůta pro amnestii trvala do 18. 6. 1942 do 20 hodin večer.

Lidé v Ležákách tehdy byli pod strašným psychologickým tlakem, jak ti, kteří byli aktivní podporovatelé Silver A, tak i ti, kteří o nich jen věděli.

Ležáčtí obyvatelé pro mě proto jsou nejen mučedníci jako lidé z Lidic, ale i bojovníci.

Odvahu prokázali i lidé z Pardubicka a okolí Červeného Kostelce. Vysazený parašutista Alfréd Bartoš se přitom v rámci akce vrátil do Pardubic, kde před válkou studoval gymnázium, řada lidí ho znala a poznávala.

Je pravda, že určité riziko Bartošův pohyb po Pardubicích představoval. On ale správně počítal s tím, že využije znalost prostředí a přátelské vazby. Předpokládal, že jej nikdo neudá, Pardubice byly městem téměř bez německého obyvatelstva, které zejména udávalo, a byly proto považované za bezpečné. 

Navíc parašutisté Bartoš, Potůček a Valčík, který fingovaně pracoval jako číšník v místním známém hotelu Veselka, si počínali obezřetně. Nepoutali na sebe nežádoucí pozornost.

V osmdesátých letech jsem hovořil s lidmi, kteří v roce 1942 bydleli v domech, kde se Bartoš ukrýval, a říkali mi, že tehdy nic netušili. Ovšem minimálně desítky lidí v Pardubicích, včetně majitele hotelu Veselka Arnošta Košťála, o působení Silver A věděli.

Desítky Pardubáků s parašutisty spolupracovaly a nikdo je neudal. Nebýt Čurdovy zrady, gestapo by je nejspíš nikdy nedopadlo.

Působivý je i příběh posledních dní parašutisty Jiřího Potůčka. I jemu se prý až do samotného konce dostávalo pomoci.

V osadě Končiny u Bohdašína nedaleko Červeného Kostelce se prostřílel z obklíčení a posledního úkrytu, který mu poskytla rodina rolníka Antonína Burdycha.

To byli vlastenci, kteří 9. 7. 1942 skončili na popravišti v Pardubicích.

Na útěku Potůčkovi ještě pomohla rodina Stolínových z osady Pastviště u Řešetovy Lhoty. Poskytli mu jídlo a obuv, protože utíkal bez bot. Plátěné boty mu byly malé, tak si musel uříznout špičky.

A těsně před jeho smrtí mu ještě vyčerpanému, po šedesátikilometrové cestě, chtěla pomoci Anna Hájková z Trnové u Pardubic. Manželka odbojáře, který skončil už v roce 1939 v koncentračním táboře.

U ní Potůček už před atentátem několikrát přespal, a obrátil se proto na ni znovu o pomoc. Ona ho ale upozornila, že hrozí domovní prohlídky, takže musel odejít do lesa poblíž Trnové, kde ho nakonec četník Karel Půlpán zastřelil.

Zrovna v tu chvíli, kdy mu nesla do lesíku jídlo. Jenže mezitím uslyšela výstřel a bylo jí jasné, co se stalo.

Proč vlastně Karel Půlpán Potůčka zastřelil? Nemohl dělat, že ho nevidí?
Půlpán nebyl na místě sám. Doprovázel ho strážník František Hoznauer.

Myslím si, že Půlpán nebyl prvoplánový kolaborant. Stal se vrahem nejspíš ze zbabělosti. Půlpán i Hoznauer mohli předstírat, že parašutistu nenašli.

Oni se ale báli o sebe a možná i toho, že Němci udělají další Ležáky, pokud parašutista unikne. To by se týkalo například Bohdašína a osady Končiny, kde se Potůček naposledy skrýval.

Půlpán demagogicky po válce u soudu vykládal, že Potůček stejně neměl šanci přežít. Po válce se pokrytecky stylizoval do zachránce, který prý ušetřil utrpení parašutistovi i spoustě dalších lidí, které by třeba při mučení Potůček mohl prozradit, pokud by byl dopaden živý.

Já osobně považuji Půlpána za vraha, kterým se stal ze strachu o svůj život, ale ne z touhy posloužit Němcům.

Jak vnímali Čechy a jejich spolupráci či naopak svéhlavost a nezlomnost samotní Němci?
Úředníci gestapa nechávali v protektorátních novinách děkovat české veřejnosti za spolupráci, ale současně se na svých poradách rozčilovali, jak Češi neudávají.

A brzy pochopili, že účinné není ani Čechy k udávání finančně motivovat.

Velitel bezpečnostní policie v protektorátu Horst Böhme se dokonce už v říjnu 1941 vyjádřil, že výnos úřadu říšského protektora, který měl obyvatele vybídnout k udávání parašutistů a finančně je motivovat "má kvůli známé mentalitě Čechů malý výhled na úspěch."

Namísto toho Böhme plánoval odsoudit stanným soudem v Brně ty, kteří byli zatčeni za spolupráci s "nepřátelskými agenty-parašutisty".

Podle přání Böhmeho se vynesené rozsudky smrti měly "zveřejnit a propagandisticky zhodnotit."

Známé také je, že Češi, na rozdíl od mnoha jiných okupovaných zemí, nezformovali dobrovolnické jednotky SS.
Ano, ty fungovaly ještě s výjimkou Srbů a Poláků ve všech obsazených zemích. I u nás by se možná takoví idioti našli, ale sám Hitler to nechtěl, považoval nás za příliš nebezpečný a nepřátelský národ.

Na druhou stranu jsme byli pro Němce takovými užitečnými hospodářskými zvířaty. Když vypálili vesnici v Polsku či na Ukrajině, tak přišli o rolníky, kteří stěží uživili sami sebe.

U nás ztratili kvalifikované dělníky do továren i zemědělce, kteří měli slušnou produkci. Rozmýšleli si proto, zda situaci plošným terorem vyhrotit a zahnat tak naprostou většinu národa do odboje, jako to udělali například v Srbsku nebo v Polsku.

Okupanti svalovali vinu za vypalování vesnic a popravy na Čechy, že si vlastně za všechno mohou sami. Nacistická propaganda nás záměrně vykreslovala jako udavačský národ, který se má vlastně dobře. Pravda to ale vůbec nebyla.

V drážních dílnách v Plzni manifestovali železničáři a pošťáci věrnost Říši po útoku na Heydricha. | Video: Národní filmový archív
 

Právě se děje

před 18 minutami

Španělské fotbalistky vstoupily do stávky, podpořil je Griezmann

Španělské prvoligové fotbalistky vstoupily v sobotu do stávky. Dva zápasy musely být odloženy, poté co hráčky splnily svou hrozbu z října. Fotbalistky se snaží o vyjednání nové kolektivní smlouvy s kluby, podpořila je i hvězda Barcelony Antoine Griezmann.

Fotbalistky si stávku odhlasovaly drtivou většinou na shromáždění 23. října. Poté, co ani další jednání nevedla k zažehnání sporu, ohlásila hráčská asociace AFE, jež zastupuje muže i ženy, v sobotu začátek stávky. "Dnes říkáme my fotbalistky dost!" uvedla na videu asociace reprezentační brankářka Mariasun Quiňonesová se San Sebastianu.

Svým kolegyním poslal slova povzbuzení francouzský mistr světa Griezmann, jenž hraje ve Španělsku celou profesionální kariéru. "Kamarádky z ženského fotbalu, které stávkují za svá práva, mají mou plnou podporu. Hodně štěstí!" napsal na twitteru bývalý hráč San Sebastianu a Atlética Madrid, jenž od letoška působí v Barceloně.

Fotbalistky požadují po klubech zvýšení minimální roční mzdy z 16.000 eur (přes 400.000 korun) na 20.000 eur (přes 500.000 korun). Největším problémem byla nicméně dohoda ohledně platů při částečném úvazku - hráčky chtěly minimálně 75 procent z plného profesionálního úvazku (12.000 eur), kluby byly ochotny jednat maximálně o 50 procentech (8000 eur).

Ve španělské lize hraje 16 týmů, ale jen několik je plně profesionálních. K nejúspěšnějším klubům patří podobně jako mezi muži Barcelona a Atlético Madrid. Real Madrid bude mít svůj ženský tým od příští sezony.

Ženský fotbal zažívá ve Španělsku boom od roku 2015, kdy se národní tým poprvé představil na mistrovství světa. Do ženského fotbalu začali poté proudit sponzoři a výrazně se zvýšil mediální zájem. Na zápas žen Atlética proti Barceloně přišlo v minulé sezoně na stadion Wanda Metropolitano přes 60 tisíc diváků.

Další zprávy