reklama
 
 

Do atentátu na Reinharda Heydricha zbývalo pár dní. A parašutista Karel Čurda už přemýšlel o zradě

24. 5. 2017 8:35
Karel Čurda. Snad žádné jiné jméno není v českých dějinách více spojované se zradou, udavačstvím a kolaborantstvím. Doplatily na ně desítky odbojářů i bývalých spolubojovníků, tedy sedmi parašutistů, kteří se podíleli na zlikvidování zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha na jaře 1942. Podle historiků Čurda o zradě delší dobu uvažoval. Kolem důvodů jeho selhání zůstává i přesto dodnes mnoho nejasností. Pro velký čtenářský ohlas reprízujeme jarní seriál Aktuálně.cz o hrdinech tzv. heydrichiády před 75 lety.

Praha - Karel Čurda se snažil svému někdejšímu kolegovi, kapitánu Čestmíru Šikolovi, po válce marně vysvětlit důvody své zrady parašutistů v roce 1942.

I to, proč se stal posléze agentem provokatérem gestapa, který přivedl na popraviště desítky českých vlastenců.

"Bylo mi až fyzicky nevolno při rozmluvě s ním a rychle jsem ji proto ukončil," vzpomínal Šikola na návštěvu u zatčeného Čurdy v roce 1947.

I Šikolovo svědectví vnáší do úvah o důvodech Čurdovy zrady v lecčems nový pohled.

Stejně jako polemika českých historiků o tom, zda byl Čurda ztělesněním těch nejhorších lidských vlastností už v době svého speciálního výcviku ve Velké Británii, jak tvrdí někteří historici a publicisté.

Má vůbec polemika o Čurdově selhání smysl?

Podle Vojtěcha Šustka z Archivu hlavního města Prahy, jednoho z předních znalců okolností atentátu na Reinharda Heydricha, rozhodně ano.

"Každý se pak může zamyslet nad skutečnými motivy svých činů a zda by i ty jeho obstály dnes, ve zkoušce mnohem méně vypjatých životních situací," tvrdí Šustek.  

Selhání Karla Čurdy je i po 75 letech od válečných událostí předmětem rozporuplných a často emocionálně hodně vyhrocených diskusí.

Aktuálnost polemiky o Čurdově zradě spočívá podle Jiřího Plachého z Vojenského historického ústavu i v tom, že tento parašutista sloužil - a vlastně pořád slouží - komunistické historiografii k diskreditaci válečné československé zpravodajské služby Františka Moravce v Londýně.

Zmínění historici nebo publicisté mluví podle Plachého "o neschopnosti, lehkomyslnosti a hochštaplerství Moravcových důstojníků, jejichž rozhodování při vysílání parašutistů do okupované vlasti stálo stovky životů odbojářů i obyčejných lidí," říká Plachý. 

Ostatně i parašutista Čestmír Šikola o to vedl po pádu komunismu v Československu v roce 1989 několikaletou soudní bitvu s tehdejším předsedou komunistů Miroslavem Grebeníčkem.  

Ten ještě jako komunistický historik napsal knížku, ve které kritizoval protinacistický odboj řízený z Londýna a západní parašutisty srovnával s nezodpovědnými dobrodruhy.

Nic nenasvědčovalo tomu, že Čurda selže

Část historiků zatracuje Čurdu jako bezcharakterní kreaturu, která se zbaběle chovala už při výcviku ve Velké Británii.

Čurda neměl být podle těchto názorů do okupované vlasti vůbec vyslán. Tento pohled podporuje i stále nekriticky přijímaná práce historiků Tomana Broda a Eduarda Čejky Na západní frontě z šedesátých let minulého století.

Čurda tak měl ještě před výsadkem "projevovat obdiv k Hitlerovi, měl sklony k alkoholismu, dvakrát se pokusil o sňatkový podvod v anglických rodinách… a prohlásil dokonce, že udělal hloupost, když odešel za hranice…"

Historik Plachý s tímto tvrzením nesouhlasí a připomíná bezvadné výsledky, kterých Karel Čurda při válečném výcviku ve Velké Británii dosahoval. Ty mu podle mladého historika otevřely dveře k plnění zvláštních úkolů v týlu nepřítele, ke kterým se Čurda dobrovolně přihlásil.

"Energický, velmi dobrých znalostí i schopností. Velmi dobře způsobilý k vedení menší jednotky. Samostatný a spolehlivý pracovník. Velmi dobrý poddůstojník…" cituje Plachý z parašutistova kmenového listu nedlouho před jeho výsadkem do nacisty obsazeného Československa v březnu 1942.

Nový film o atentátu na Heydricha. Smrtihlav slibuje výpravnou podívanou | Video: Bontonfilm

Výhrady k Čurdovi neměl ani velitel jeho skupiny Out Distance nadporučík Adolf Opálka, jehož Čurda později i s dalšími šesti parašutisty zradil gestapu.

Ani podle velitele velmi úspěšného válečného paravýsadku Wolfram Josefa Otiska, který Čurdu za války ve Velké Británii blíž poznal, nenasvědčovalo nic tomu, že Čurda po atentátu na Heydricha fatálně selže.

Badatel Jaroslav Čvančara ostatně připomíná, že "Čurda se až do atentátu choval naprosto perfektně a plnil do puntíku všechny úkoly odboje". Tedy až do 16. června 1942, kdy se přihlásil na gestapu.

Podle nejnovějších informací byl ale Čurda pravděpodobně ke zradě přece jen nalomen o něco dřív, než se dosud uvádělo. 

Byl mrtvolně bledý, oči měl vypoulené

Proč tedy vlastně Karel Čurda, jeden z prvních a trvale velmi dobře hodnocených vojáků čs. zahraničního odboje v kritických chvílích na jaře 1942 selhal, přesto, že až do té doby vystupoval neohroženě a jako opravdový vlastenec?

Co se tedy vlastně stalo? 

Pokoušel se to zjistit už zmíněný bývalý parašutista z Velké Británie Čestmír Šikola, který po druhé světové válce analyzoval činnost západních paraskupin v tehdejším protektorátu, ale i příčiny jejich dopadení gestapem.

"S Čurdou jsem (v březnu 1947 - pozn. red.) mluvil jen asi dvacet minut. Byl mrtvolně bledý, oči měl vypoulené a působil nepříjemným dojmem skutečného zrádce, který si je vědom své viny i toho, co ho čeká," vzpomínal Šikola.

"Zajímal mě motiv jeho zrady a psychologie jednání. Řekl, že měl strach o matku, u které se v Nové Hlíně u Třeboně skrýval. Ta se prý nervově zhroutila a taky on sám byl ve výjimečném stresu v důsledku stovek poprav denně v době stanného práva," dodával Šikola.

Na Šikolovu otázku, proč Čurda i později pokračoval v iniciativním plnění úkolů pro gestapo, namítl, že už pak neměl žádné východisko.

"Jednoduše za sebou spálil všechny mosty," domnívá se Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu.

Šok z represí, anebo zbabělost?

Historik Eduard Stehlík je ale přesvědčen, že fatální zlom Karla Čurdy, který ho posunul od hrdiny ke zrádci a konfidentovi gestapa, nastal až krátce po atentátu na Heydricha.

Čurda mohl být šokován brutalitou odvety za atentát a krvavou lázní, kterou nacisté rozpoutali.

Šokováni a v depresi byli ostatně i Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem, kteří Heydricha smrtelně zranili. Otřesem pro ně bylo zejména vypálení Lidic na základě vykonstruovaného obvinění, že lidičtí pomáhali parašutistům.

Vyhlazení Lidic ochromilo vědomí nejenom obyvatel protektorátu, ale i parašutistů.

"Najednou stáli proti zrůdnosti, kterou si nebyli schopni až do té doby představit," vysvětluje Stehlík, autor ceněné odborné publikace Lidice, důvody všeobecného zděšení.

Archivní záběry z nacistického ničení středočeské vesnice Lidice v červnu 1942. | Video: Národní filmový archív |  03:44

Karla Čurdu mohla nalomit i smrt jeho kolegy Ivana Kolaříka, který patřil do stejné tříčlenné paraskupiny Out Distance a krátce po výsadku v březnu 1942 se v beznadějné situaci otrávil ampulí kyanidu. Nacisté posléze popravili celou Kolaříkovu rodinu.

Stejně jako rodiny jiných parašutistů, se kterými se Čurda znal.

Každý z parašutistů snášel podle oslovených psychologů a historiků nacistickou vraždící mašinerii s jinou mírou intenzity.

V případě Čurdy sehrálo rozhodující roli zřejmě i to, že nebyl v rozhodující chvíli v kontaktu s ostatními parašutisty.

Na trauma každodenních zpráv o popravách blízkých lidí zůstal sám a v blízkosti neměl nikoho, kdo měl stejnou zkušenost jako on, aby se o něj mohl v kritické chvíli opřít.

Kvůli stannému právu a rozsáhlým kontrolám neměl navíc podle Eduarda Stehlíka už šanci se z rodné vesnice Nová Hlína ke zbylým parašutistům vrátit.

Měl už plán

Když se Čurda později do Prahy přece jen dostal, měl podle části českých historiků už zřejmě v hlavě plán, že vraždění nacistů zastaví tím, že je udáním navede na ty, kteří Heydricha smrtelně zranili.

V dopise z 13. června 1942 adresovaném benešovské policejní stanici proto naznačuje, odkud hledaní parašutisté Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem pocházejí.

"… pachatelem atentátu jest jistý Gabčík ze Slovenska a Jan Kubiš, jehož bratr je hostinským na Moravě."

(Udání se nedochovalo a jde jen o poválečnou slovní interpretaci vyslýchaných benešovských četníků. Autorem udání mohla být navíc i zoufalá Čurdova matka - pozn. red.).

Karel Čurda se možná naivně domníval, že pokud si gestapo jeho informaci ověří, zastaví se i vraždění.

Benešovští četníci nevěnovali ovšem dopisu sebemenší pozornost, takže Čurdovy kroky směřovaly 16. června 1942 tentokrát už přímo do Petschkova paláce, sídla pražského gestapa.

Jiří Plachý z Vojenského historického ústavu nabízí zajímavé zjištění.

"Po válce, v červenci 1946, uvedl tehdejší zastupující velitel benešovské stanice SNB Josef Štula, že dopis podle něj psala osoba ‘ovládající těžce pero‘."

Pod tlakem blízkých

Jenomže Čurda měl podle dochovaných dokumentů poměrně úhledný rukopis a vyjadřoval se bez větších pravopisných chyb.

Navíc při hlavním soudním líčení v roce 1947 nedokázal ani přibližně reprodukovat obsah "svého" udání benešovským četníkům.

Psal tedy snad ono udání někdo jiný než Čurda? Například jeho sedřená matka, ochromená hrůzou z denně vylepovaných červených plakátů se jmény popravovaných?

Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu to považuje za pravděpodobné: "Na svého syna musela až neskutečně naléhat, citově ho vydírat, aby parašutisty udal gestapu a zachránil tím rodinu a vlastně i celou Novou Hlínu."

I Jindřich Marek je proto přesvědčen, že pokud by v sobě Karel Čurda našel potřebné odhodlání a spojil se včas se zbylými parašutisty, strach by ho zřejmě tolik neovládl.

"Pak by pravděpodobně padl jako hrdina v kryptě kostela Cyrila a Metoděje s ostatními sedmi parašutisty," soudí historik Marek.

"V Nové Hlíně, kde se Čurda ukrýval, žily tři rodiny jeho starších sourozenců. Jejich tlak na Čurdu, aby je udáním zachránil, musel být po vyvraždění Lidic enormní," dodává Markův kolega Jiří Plachý.  

Jakkoliv se tedy historici snaží porozumět Čurdovu možná "dobrému", ale nesmírně naivnímu úmyslu (zastavit vraždění nacistů), pochopení už nemají pro jeho další kroky.

Jako agent gestapa se Čurda začíná vydávat za parašutistu a podílí se na dopadení desítek dalších odbojářů.

"Od tohoto okamžiku se pro mě Čurda mění v monstrum, v obludného zrádce. Možná i proto se při poválečném Čurdově výslechu udělalo parašutistovi Šikolovi fyzicky nevolno," míní Eduard Stehlík.

Papouškování hitlerovské propagandy

Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy ale Čurdovým výmluvám, že se ocitl všemi opuštěný a nevěděl kudy kam, nevěří.

"Oddělil se od svého velitele nadporučíka Opálky dávno před atentátem, aby se schoval v Nové Hlíně. Už to byl přece jasný signál, že v nebezpečné činnosti (v boji s nacisty) nechce pokračovat," říká Šustek. 

"Přitom se mohl obrátit na rodinu Moravcových nebo Svatošových, o kterých věděl, že jsou s parašutisty v kontaktu a u nichž se i on v minulosti skrýval. A třeba mladý Vlastimil Moravec by ho s parašutisty určitě zkontaktoval," argumentuje historik.

Když jsem negativy držel poprvé v ruce, ovládly mě silné emoce. Později mi došlo, jaký vzácný nález držíme v rukou, říká k objevu fotek historik Michal Burian, kurátor výstavy Tváře odvážných. | Video: DVTV |  11:04

Šustkovi se, jako jednomu z mála expertů, podařilo kromě toho přimět k rozhovoru Čurdova synovce Karla, jenž se od zrady svého strýce distancoval a odsoudil ji.

Ničím nepodložené spekulace o nátlaku rodiny na parašutistu tak podle Šustka dodnes neprávem poškozují Čurdovy příbuzné.

Parašutistovy skutky, poté co se přihlásil na gestapu, dokazují podle Šustka i to, že postrádal cit k bližním, ale i k národu, za jehož svobodu měl jako voják bojovat.

"On se rozhodl vykupovat svůj život za životy desítek lidí, když zjistil, že úkryt v Nové Hlíně nemusí být bezpečný. A udával už jako agent gestapa bez nejmenších výčitek svědomí," uzavírá Šustek. 

Z Karla Čurdy se podle historiků postupně stal věrný a ochotný donašeč nacistů, na kterém se zrada podepsala i fyzicky. 

"Když stál v roce 1947 před mimořádným lidovým soudem, už se nejednalo o urostlého chlapa, který ve Velké Británii procházel s výtečným hodnocením výsadkovými či diverzními kursy. Tentokrát vidíme na fotografiích alkoholika a lidskou trosku," srovnává historik Jindřich Marek.

Parašutista Klemeš: S Čurdovou zradou jsem se nikdy nevyrovnal

Se zradou svého někdejšího spolubojovníka Karla Čurdy se dodnes nevyrovnal ani poslední žijící západní parašutista Jaroslav Klemeš z paraskupiny Platinum-Pewter.

"Válku mohl v bezpečí přečkat u matky v Nové Hlíně. Měl z Velké Británie i dost peněz a nikdo ho tehdy přímo neohrožoval na životě. Kromě toho se mu přece nabízelo i jiné čestné řešení, které v nouzi zvolil Ivan Kolařík z jeho paraskupiny Out Distance. Čurdu ale ovládl strach, takže zvolil tu nejjednodušší cestu, cestu udavače a konfidenta gestapa, jen aby si zachránil kůži," tvrdí Klemeš.

Čurda, který žil po své zradě v Praze pod jménem Karl Jerhot, se na konci druhé světové války přihlásil na četnické stanici v Manětíně (okres Plzeň-sever).

Možná doufal, že spravedlnosti unikne, protože většina svědků jeho chování z heydrichiády byla po smrti.

Už v té době byl ale naprosto apatický. 

29. dubna 1947 ho československý soud odsoudil k trestu smrti. Žádost o milost Čurda nepodal.

Krátce před svou popravou údajně pronesl: "Co má přijít, ať přijde." Oběšen byl téhož dne na dvoře pankrácké věznice v Praze v 11.57 hodin. Smrt byla pro něj podle všeho úlevou.

Igor Pleskot: o zatčení rodičů během heydrichiády. | Video: Post Bellum |  02:10

autor: Jan Gazdík | 24. 5. 2017 8:35

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama