Kněžice poblíž Poděbrad platí v Česku za jeden z mála příkladů energeticky soběstačné obce. Zdejší bioplynová stanice a kotel na biomasu vyrábějí levné teplo i elektřinu, kterou obec zásobuje obyvatele. Dříve přitom většina místních topila kotly na uhlí a dřevo. Obec tak ročně vypustí do ovzduší o 10 tisíc tun oxidu uhličitého méně. Čtyřsethlavá Karle na Svitavsku zase vsadila na větrnou elektrárnu o výkonu 1,25 megawatthodiny.
Obě obce tak přímo pomáhají Česku plnit klimatické závazky z Pařížské dohody i evropský slib navýšit podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny o 32 procent do roku 2030. Jim podobných obcí však není v Česku mnoho. Z více než šesti tisíc vesnic a měst jich má licenci na výrobu elektřiny jen čtyřiapadesát. Úředníci přitom takových licencí vydali více než 26 tisíc.
"V případě obcí jde zpravidla o menší projekty fotovoltaických elektráren, ale existují i menší větrné elektrárny a i jedna malá vodní," říká advokátka Lydie Šimšová, která obcím s podobnými projekty pomáhá. Mezi větší elektrárny se, kromě těch už zmíněných, počítá ještě větrná elektrárna v Jindřichovicích pod Smrkem. "Pravdou ale je, že energetických projektů, které v Česku provozují obce, je skutečně minimum," dodává Šimšová.
To by se však mohlo v příštích letech a desetiletích změnit. Podle studie analytické společnosti CE Delft by v roce 2050 mohli čeští samovýrobci elektřiny ročně vyrobit jen těžko představitelných 24 terawatthodin elektřiny. Tedy téměř tolik, co dnes společně za rok vyrobí obě české jaderné elektrárny Dukovany a Temelín.
I k tomuto cíli totiž míří zatím nejambicióznější energetický balíček Evropské unie s názvem Čistá energie pro všechny Evropany. Už přijatou směrnici musí členské státy, včetně Česka, do národních předpisů zapracovat do roku 2021. Vlastní elektřinu z obnovitelných zdrojů by si však nemusely vyrábět pouze obce a majitelé rodinných domů. Směrnice totiž po členských státech požaduje i podporu takzvaných energetických komunit. Tedy uskupení, které zatím české zákony neznají.
Dáme se dohromady a postavíme si elektrárnu
Zjednodušeně jde o to, aby se lidé mohli spojit a společně investovat do vzniku vlastní elektrárny - ať už větrné, solární, či vodní. Přičemž by nemělo záležet ani na tom, jestli půjde o obyvatele jednoho bytového domu, nebo o desítky, stovky až tisíce lidí v jednom sousedství. Stejně tak by lidé mohli v těchto uskupeních, která asi nejvíce připomínají česká družstva, spolupracovat i s malými podniky a obcemi.
První podobné projekty už ostatně vznikly v zahraničí, převážně v zemích, kde jim byla tamní legislativa nakloněná. Příkladem může být třeba španělské družstvo Som Energia Cooperative, ve kterém se spojily více než čtyři tisíce členů, z nichž každý investoval kolem 900 eur. Z vybrané částky družstvo postavilo solární elektrárnu, která ročně vyprodukuje téměř sedm milionů kilowatthodin energie.
Členové družstva pak platí za elektřinu jen takovou cenu, která odpovídá výrobním nákladům, čímž šetří peníze. Pro mnoho z nich je ale podstatnější, že jejich elektřina přichází z šetrného zdroje a nikoliv z pálení fosilních paliv, například z uhelných elektráren.
V Česku byly podobné projekty, ač menšího rozsahu, zatím výhradně doménou obcí. Nebylo jich však mnoho a v roce 2013, kdy vláda zastavila veškerou provozní podporu pro nové projekty obnovitelných zdrojů, přestaly vznikat i ty. "Více než šest let se žádné nové neobjevily. Obce se tak ani nemají kde inspirovat. Proto se neustále mluví jen o Kněžicích, které si to v tom krátkém časovém období stihly protlačit," říká Tomáš Jagoš, expert na obnovitelné zdroje z Hnutí Duha.
V Česku nemají solární elektrárny dobrou pověst
Zásadní roli sehrálo i to, že Česko má ze všech evropských států s obnovitelnými zdroji jednu z nejhorších zkušeností - konkrétně tedy se sluneční energií. A nic na tom nemění, že si za to může samo. Původní zákon o podpoře obnovitelných zdrojů totiž kvůli špatně nastaveným pravidlům podpory a politickým dohadům způsobil nekontrolovaný solární boom, který značně prodražil cenu elektřiny. To bude ve výsledku Čechy stát přes bilion korun.
I proto jsou čeští politici k podpoře solárních panelů dlouhodobě zdrženliví. Stát už nové velké sluneční elektrárny nepodporuje a neplánuje s tím začít ani v připravované novele zákona, která teď čeká na projednání vládou. Ministerstvo průmyslu navíc tento týden změnilo i způsob rozdělování peněz z nově vznikajícího modernizačního fondu, do něhož mají proudit peníze z emisních povolenek. Původně mělo z fondu o asi 130 miliardách jít mezi lety 2021 a 2030 na podporu nových zelených elektráren 51 miliard korun, teď už se ale počítá jen s patnácti miliardami.
Uvolněné peníze byly místo toho přesměrovány na energetické úspory. Ministerstvo pro to má ale vysvětlení. "Řada druhů obnovitelných zdrojů se už nyní dokáže rozvíjet bez jakékoliv formy podpory a dotace. Mnoho subjektů to také veřejně deklarovalo. A jak sami investoři, výrobci a provozovatelé obnovitelných zdrojů uvádějí, během dvou až tří let by tento aspekt měl být ještě výraznější a významnější," uvedla pro server iDnes mluvčí ministerstva Štěpánka Filipová.
Modernizační plán by však měl zatím stále počítat s podporou už zmíněných energetických komunit, jejichž existenci vyžaduje evropská směrnice. "To je dobře, ale bude velmi záležet na tom, jak budou pro takovou podporu nastavena pravidla. Pokud špatně, může se stát, že sice budou vyčleněny prostředky, ale nikdo o ně nebude žádat. Na druhou stranu je také možné, že to bude hit," říká expert na energetiku Karel Polanecký z Hnutí Duha.
Ta nejistota plyne z toho, že evropská směrnice je do jisté míry jen obecným dokumentem a bude záležet na každém státu, jak daleko ve své vlastní legislativě zajde. Směrnice určuje zejména to, aby energetické komunity nebyly na trhu diskriminovány a platily pro ně minimálně stejné podmínky jako pro ostatní hráče. Pravidla na energetickém trhu jsou totiž v současnosti šitá na míru spíše velkým, často nadnárodním společnostem, v jejichž konkurenci menší výrobci energie jen těžko obstojí.
Výsledkem má být stav, kdy mohou domácnosti i energetické komunity energii vyrábět, spotřebovávat, ale i skladovat a přebytky elektřiny prodávat bez zbytečných překážek. Unie už však nechává na jednotlivých státech, zda budou komunitní energetiku ještě nějak dále zvýhodňovat, nebo jen zajistí rovné příležitosti.
Záleží, jak se ke směrnici vláda postaví
Český zákon, který by měl tuto případnou podporu upravovat, začne vznikat až v příštím roce a zatím se nedá ani předvídat, jak bude vypadat. Bude to však právě tento zákon, který podle Polaneckého rozhodne o tom, jestli se obyvatelé do samovýroby elektřiny ve velkém pustí, či nikoliv.
Už zmíněná studie společnosti CE Delft předpokládá, že k tomu minimálně na evropské úrovni dojde a že lidé v celé unii sami v roce 2050 vyrobí 45 procent veškeré spotřebované elektřiny. Asi třetinu z toho by měly vyprodukovat malé podniky a další třetinu právě energetické komunity. Jen dvacet procent energie by pak mělo vzniknout v jednotlivých rodinných domech, na jejichž střechy se aktuálně v Česku nejčastěji montují solární panely.
Ač energetickým komunitám předpovídá studie zářivou budoucnost, v Česku jde zatím o neznámý pojem. "Už léta se divím, proč jsou například v Německu energetická družstva naprosto běžná věc a u nás ne. Tak jsem si s nimi v tom Německu promluvil," říká Polanecký. Hovořil prý s členy malého družstva, do kterého kromě obce patří i místní obyvatelé a které vlastní fotovoltaickou elektrárnu na zdejší škole.
Většinu elektřiny, kterou tyhle solární panely vytvoří, komunita rovnou využije přímo v budově. "Co však nespotřebují, to dodávají do sítě za osm eurocentů za kilowatthodinu. Ptal jsem se proto, jestli by jim to vycházelo, i kdyby dostávali méně než jeden eurocent, na což by si teď přišla nová sluneční elektrárna v Česku. A odpověď byla jednoznačná: nevycházelo," říká Polanecký.
Klíčový rozdíl je podle něj tedy v tom, že Německo stále poskytuje provozní podporu pro elektřinu ze solárních panelů. V minulosti si totiž pravidla této podpory nastavilo mnohem lépe. Kvůli zkušenostem Čechů se solárními panely ale ani Polanecký neočekává, že by stát znovu začal provoz a výkup energie z těchto zařízení dotovat. A to ani v případě, že by tyto peníze měly jít jen obcím.
"Takže bude záležet na tom, jak budou nastavena pravidla pro čerpání investiční podpory. Tedy dotace na nákup a zřízení solárních elektráren," dodává. Nehraje se samozřejmě jen o sluneční energii, ale její využití dává v současné době největší smysl. Obcí, které by o zelené projekty stály, je přitom podle Polaneckého v Česku dostatek. Dnes jim ale brání administrativní překážky a problematické financování.
Svou roli zřejmě sehraje i to, že konkrétně větrné a solární elektrárny podle řady lidí narušují ráz české krajiny. V takových případech jde však zpravidla o komerční projekty. Přístup lidí k těmto zeleným řešením by se mohl změnit ve chvíli, kdy by elektrárny vyráběly energii a přinášely zisk přímo místním obyvatelům.
"Pokud budou projekty dávat ekonomický smysl, bude o ně mezi obcemi skutečně masový zájem," předvídá Polanecký. Zda by to platilo i pro energetické komunity, do kterých se mohou zapojit přímo obyvatelé, se podle něj však špatně odhaduje, jelikož v Česku podobná uskupení zatím nefungují.
