Praha, Náchod - Mělo, či nemělo se Československo v roce 1938 bránit hitlerovskému wehrmachtu? Měli, či neměli Češi vyklízet jedno z nejmodernějších pohraničních opevnění té doby? Tyto otázky nebudou nikdy jednoznačně zodpovězeny. Od vyhlášení všeobecné mobilizace a nástupu vojáků do pohraničních pevností uplynulo právě 75 let.
23. září 1938 bylo povoláno do zbraně 1 250 000 mužů. Na svou dobu výtečně vycvičená a vyzbrojená československá armáda měla k dispozici 350 tanků, 5000 dělostřeleckých hlavní a 950 letounů... A měla také 263 objektů těžkého opevnění, pět stavebně dokončených dělostřeleckých tvrzí a téměř 10 000 lehkých pevnůstek.
Ve tvrzi Březinka
Místopředseda Klubu vojenské historie v Náchodě Petr Charvát má před místní betonovou tvrzí Březinka jasno. "Určitě jsme se měli bránit, byť bychom nakonec mnohonásobné přesile podlehli. Wehrmacht by však při svém vítězství těžce krvácel," říká muž, který je zasvěcen i do těch nejmenších detailů obranyschopnosti pohraničního opevnění.
Náchodský klub vojenské historie zrekonstruoval těžký pěchotní srub Březinka do zcela původní podoby (včetně vybavení a výzbroje) z roku 1938. (Podívejte se do něj ve fotogalerii níže.) Nad dělostřeleckými či kulometnými místnostmi tvrze si člověk připomene, jak nezměrné úsilí bylo do budování podobných pevností v letech 1936 až 1938 vloženo a kolik nadějí na uhájení svobody bylo s těmito technicky unikátními stavbami spojeno.
Ponížení a sebevraždy
Náčelník generálního štábu Petr Pavel:
"Po bitvě je každý generálem. Vybavení i vycvičenost čs. armády nám dávaly přesto v září 1938 šanci na efektivní obranu. Avšak dlouhodobě bychom ji nemohli vydržet. Československo zůstalo opuštěné ve velmi složité situaci, třebaže vojáci byli přesvědčeni, že jsme se bránit měli. Pokud bych byl v jejich kůži, nepřemýšlel bych jinak. Armáda byla v roce 1938 vojskem demokratického státu, a její velitelé tudíž respektovali verdikt jeho politického vedení. Velmi bolestivé to muselo být i pro prezidenta Edvarda Beneše. Mnichovské trauma ho sužovalo do konce života."
Pro improvizovanou posádku pevnosti Skutina (je nedaleko Březinky) představoval ústup z hranic po podepsání Mnichovské smlouvy (29. září) zhroucení světa. "Měli jsme bojovat. Morálka byla vynikající, byli bychom to zvládli! Kapitulace a ústup nás zasáhly na nejcitlivějším místě. Zhroutil se nám svět. Byli jsme připravováni na boj a ne na to, abychom něco dávali nepříteli zadarmo," vzpomínal její tehdejší obránce poručík pěchoty Ján Kukliš.
Na pevnosti Skutina za mobilizace nezůstali jen vojáci 18. hraničářského pluku. K obraně i za mobilizace pomáhali připravit tvrz důstojníci vojenského stavebního dozoru v čele s nadporučíkem stavební služby ing. Karlem Šafrem. "Všeobecná mobilizace - to bylo něco fantastického. Lidé se sjížděli ze všech stran. Obrovské nadšení. Snaha bránit republiku za každou cenu. O to horší byla tragédie, která následovala. To obrovské ponížení! Nadšení vystřídaly pocity beznaděje, zklamání, vztek..."
Jak vyplývá z archivů, míra ponížení přiměla i drsné hraničáře často k slzám a dokonce i k sebevraždám. "Bylo to strašné. Posádky pevností se stavěly zpočátku na odpor. Vojáci říkali, že nikam nepůjdou, že je z pevností nikdo nedostane, že je budou bránit... přesvědčovali jsme je, že neodcházíme, protože jsme slabí nebo že bychom neměli bojovat, ale proto, že nám to naši politici poručili. Že to není otázka vojenská, ale politická," vzpomínal poručík dělostřelectva Arnošt Gruss.
Tam už nevkročím
Jak hluboko zůstaly tyto pocity v ochráncích pevností, dokládá jeden z největších odborníků na pohraniční opevnění historik Eduard Stehlík. Před lety si chtěl dát schůzku s jedním z hraničárů ve srubu nedaleko místa, kde bydlel. Dostalo se mu kategorického odmítnutí: "Tam už nikdy nevkročím! Mám to v sobě dodnes."
Eduard Stehlík se otázce na vyklizení pevností zprvu vyhýbá: "V každé české hospodě najdete zaručené odborníky na tři oblasti - fotbal, hokej a na vyklizení pohraničních pevností."
Ale pak připomíná málo známé memorandum tehdejšího náčelníka hlavního štábu čs. armády Ludvíka Krejčího z 9. září 1938: "Německo nemohlo za tak krátkou dobu (wehrmacht procházel od roku 1936 permanentní reorganizací - pozn. red.) vybudovat dobrou armádu. Ta je zpita nekrvavými úspěchy. Avšak už při větším konfliktu se její kult nadčlověčenství zhroutí." Pod memorandum pak generál vlastní rukou připsal: "Nadešla osudová doba našeho národa. Cílem tažení Německa je Černé moře a pro náš národ nebude slitování. Nebude-li se bránit, bude bídáckým a všemu lidství příčícím se způsobem vyhlazen. Když zemřít, tak čestně."
Krveprolití československé armády
Když prezident Edvard Beneš akceptoval Mnichovskou smlouvu a krátce nato i abdikoval, chtěl tím předejít krveprolití. Jenomže tehdejší armáda pak měla za celou válku takové ztráty, jako kdyby prošla nejkrvavějším konfliktem.
Každý pátý čs. generál byl za protinacistický odboj popraven či umučen, stejně tak každý třetí důstojník generálního štábu. To jsou ztráty plně srovnatelné například s Polskem, které se nacistickému Německu postavilo. Celkem ve druhé světové válce padlo v bojích, bylo popraveno či umučeno 360 000 Čechoslováků. Dokonce i na počet obyvatel nesrovnatelně větší Spojené státy měly menší ztráty.
"Ne mohli, ale měli jsme bojovat," říká Eduard Stehlík. "Stovky a tisíce vojáků měly právo padnout v boji, a ne zemřít za strašlivých muk a doslova jako dobytek v plynových komorách."
Dokončeno jen zčásti
Na druhé straně je třeba připomenout, že technicky unikátní pohraniční opevnění se nestihlo kvůli letitému krácení rozpočtu na obranu dokončit. Ani finiš v letech 1936 až 1938 na tom už nic nezměnil. Přesněji - plně hotovo a vyzbrojeno bylo jen 20 procent pevností. Navíc jim mnohdy scházela ventilace či spojení.
Krácení výdajů na armádu se podepsalo i na technickém zaostávání armády. Oproti plánům nezískala nové stíhačky a nejmodernější typy tanků. Špičkové obrněnce zato plzeňská Škodovka úspěšně exportovala.
Stratégové odhadují, že scházely tři roky, aby byla československé armáda pro Hitlera velmi nebezpečným protivníkem. Schopnost Československa bránit se v září 1938 napadení maximálně dva měsíce by jen a jen narůstala.
Pevnosti dobývali Čechoslováci
Československé pohraniční opevnění o sobě dalo vědět i po Mnichovu. Poprvé hned 7. října 1938 si wehrmacht nedaleko Bruntálu u obce Košetice pouze cvičně při výsadkové operaci vyzkoušel dobývání linie lehkých pěchotních pevnůstek s jejich promyšleným systémem křížových paleb. Výsledek celé akce podle expertů ukázal, že poznatky, které měla německá armáda o účinnosti - v tomto případě jen lehkého opevnění -, byly chybné. Přistávací místa byla špatně vytipována, do poslední chvíle zůstaly útočníkům skryty některé překážky včetně pozic zbraní, a tudíž i jejich palebných sektorů. "Útočníci" sice prorazili, ale nebyli schopni kvůli velkým "ztrátám" dalšího postupu.
Podruhé se československé pevnosti připomněly až na konci druhé světové války (březen 1945) na Ostravsku. Na dobývání těžkých tvrzí krvácela tentokrát 1. československá tanková brigáda v SSSR. "Štábní kapitán Emanuel Šrámek dobýval dokonce po sedmi letech svůj pevnostní úsek, v němž v roce 1938 velel obraně. I když nacisté vytrhali z tvrzí střelecké zvony, odmontovali lafetované zbraně, aby je nemohli využívat například partyzáni, sovětští dělostřelci nevycházeli z údivu - německé posádky již předtím značně poničených čs. pevností pokračovaly v boji i po několika přímých zásazích," uvádí Stehlík.
