Praha - Tři stovky lidí, kteří nedokázali žít s vědomím, že by měli jen přihlížet řádění nacistů a čekat, až je jiní porazí.
"Odměnou" jim byla nakonec mučení a střela do týlu v rakouském koncentračním táboře Mauthausen. Tři stovky zdánlivě zcela obyčejných osudů.
"Ani dnešní lidé o sobě nevědí, jaká síla a odvaha se v nich skrývá. Jde o úplně obyčejné a nenápadné lidi," říká sociolog Jaroslav Sýkora.
"Stejně obyčejní, jako byli Antonín a Vlasta Oktábcovi, František a Milada Hejlovi, Jaroslav Pechman, Ludmila a Marie Kovárníkovi, Jindřiška Nováková anebo třeba Miroslav a Antonie Piskáčkovi, kteří pomáhali parašutistům až do úplné krajnosti," dodává namátkou některá jména z desítek podporovatelů československých parašutistů za druhé světové války.
Gestapo: Zatýkání pomocníků parašutistů provázely přestřelky
Obyčejnými lidmi jsou na první pohled i současní propagátoři hrdinů heydrichiády Karel Polata, Vlastimil Janík, Vojtěch Šustek, Jaroslav Čvančara.
Anebo i několik dalších z Československé obce legionářské, jako třeba Jindřich Sitta, Jiří Charfreitag či Radim Chrást.
Tím zdaleka "nejpoblázněnějším" je ale už zmíněný Karel Polata. Český podnikatel, který s pomocí přátel a legionářů pátrá v současnosti po domech, v nichž žili pomocníci parašutistů.
Instaluje na nich pamětní desky, aby lidem připomněl předky, jejichž přirozeností bylo bojovat s diktaturou bez ohledu na cenu, kterou za to platili.
Třeba kovodělníka Janečkovy pankrácké zbrojovky Oldřicha Frolíka. Badatel Jaroslav Čvančara říká, že byl rozeným bojovníkem s až neuvěřitelným příběhem.
Frolík se staral za války československým parašutistům o výzbroj, střelivo a výbušniny. Když si pro něj gestapo přišlo, řekl čtveřici mužů v klidu: "Moment, pánové, jen si vezmu kabát."
Z kapsy ale vytáhl pistoli a zahájil palbu. Dva gestapáky zastřelil, jednoho těžce zranil a čtvrtý se raději schoval (za trest byl pak tento příslušník gestapa přeložen na východní frontu - pozn. red.).
Seriál k 75.výročí atentátu na Reinharda Heydricha
Událost vyvolala v ústředí pražského gestapa v Petschkově paláci poprask. Frolík navíc při útěku použil automobil gestapáků, kteří ho přišli zatknout.
Po udání českého konfidenta ho gestapo nakonec přece jen dostalo. Ale opět: bránil se až do poslední chvíle přesile desítek mužů. Zatčena byla nakonec i Frolíkova manželka Barbora, která tvořila spojku s parašutisty ze skupiny Anthropoid (Josef Gabčík a Jan Kubiš).
Manžele Frolíkovy popravili nacisté 26. ledna 1943 v rakouském Mauthausenu.
O odporu Frolíka, "obyčejného" kovodělníka, později šéf nacistických vyšetřovatelů Heinz Pannwitz ve své zprávě napsal, že "zatýkání pomocníků parašutistů doprovázely závažné přestřelky, které vedly k úspěchu až po použití samopalů a granátů".
Z okna bytu sledovali tragický konec parašutistů, jimž pomáhali
Manželé Jesenští patřili k dalším nezištným pomocníkům parašutistů.
Z oken svého bytu v pražské Resslově ulici č. p. 7 sledovali 18. června 1942 dobývání nedalekého pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje, ve kterém se vojáci ukrývali.
O pouhé čtyři dny později se lékař Jiří Jesenský svěřil svému otci, že ho "asi čeká zatčení". Nedlouho poté jej gestapo skutečně odvleklo z jeho ordinace a večer si přišlo i pro jeho manželku Žofii.
Na bývalém domě Jesenských, v bezprostřední blízkosti kostela Cyrila a Metoděje, instaloval teď Karel Polata s přáteli desku, která připomíná statečnost těchto pražských lékařů.
Podobným projektům se věnuje už tři roky.
"Dělám to jako připomínku, že těm vojákům nezabouchli dveře před nosem, že je ukrývali, živili a neudali gestapu. Připomínku na ty, kteří riskovali pro druhé a ani ve smrtelném ohrožení neztratili tvář, nezřekli se svých zásad," říká podnikatel Polata.
V Praze a Plzni takto vyvěsil už dvanáct pamětních desek a chce v tom s přáteli pokračovat.
Sám Polata tvrdí, že mu to přináší neobyčejné uspokojení. I v podobě reakcí nebo vděku příbuzných a pozůstalých, případně potomků zavražděných vlastenců, kteří parašutistům za druhé světové války pomáhali.
Jedna pamětní deska přijde Karla Polatu na 9000 korun, k tomu běhání po úřadech a přesvědčování majitelů domů, aby vyvěšení desky povolili.
Postupně se ale přidávají sponzoři se smyslem pro paměť na hrdiny, kteří ovlivnili historii Česka, a lhostejná jim není ani jeho současná podoba.
Parašutisty Jana Kubiše, Josefa Gabčíka nebo Josefa Valčíka už Češi podle badatele Vlastislava Janíka přece jen znají.
"Zaměřujeme se proto na osudy obyčejných a stejně statečných lidí, dnes už jen málokomu známých. Navíc jsme ještě donedávna nevěděli, jak někteří z nich vypadali," říká Vlastislav Janík.
"Tak třeba fotografie manželů Marie a Soběslava Sobkových (za války zprostředkovali lékařské ošetření parašutisty Jana Kubiše, kterému střepina bomby vržená na Heydrichův mercedes 27. května 1942 poranila obočí a obličej - pozn. red.). Ti žili v Italské ulici 25 na pražských Vinohradech. Snímek jsme získali úplně nedávno, po pětasedmdesáti letech. Konečně tedy alespoň víme, jak tihle obdivuhodní lidé vypadali," pochvaluje si Janík.
Aktivitu podnikatele Karla Polaty, který s přáteli rozmísťuje desky na průčelích domů, ve kterých žili pomocníci parašutistů, srovnává Janík s hledáním pokladů.
"Najdeme ho vždy, když objevíme zajímavý detail z jejich životů. Před námi žili silní a stateční lidé, kteří svými činy společnost někam posouvali. Jim podobní mi tu dnes chybí," dodává Vlastislav Janík.
Hrdiny máme
Jeho, stejně jako třeba Janu Černochovou, starostku Prahy 2, kam katastrálně spadá i poslední útočiště československých parašutistů, kostel sv. Cyrila a Metoděje, vždy rozzlobí pochyby o tom, zda mají vůbec Češi hrdiny.
"Máme je, ale mnozí z nich jsou, bohužel, pořád bezejmenní. Oni sami přitom nepomáhali parašutistům kvůli tomu, aby se o nich mluvilo. I proto jsou jejich příběhy, které pro nás objevuje Karel Polata se svými přáteli i s Československou obcí legionářskou, tolik cenné a inspirující. Zvlášť dnes," uzavírá Černochová.
