Brusel - Zatímco vliv českých vlád v Bruselu od vstupu do EU v roce 2004 spíš klesá, pár Čechů udělalo v unijní metropoli v posledních letech velkou kariéru.
Mezi ně patří i Jiří Plecitý, který se z úředníka Evropské komise vypracoval na člena kabinetu hned dvou eurokomisařů.
Nyní shodou okolností působí po boku muže, který zastavil tok evropských fondů do Česka, eurokomisaře pro zaměstnanost a sociální věci László Andora.
"Někdy člověk může mít pocit z některých zpráv v médiích, že jsou (eurodotace) vnímány jako určitý příspěvek navíc, který odněkud připlynul. Ve skutečnosti jde o investiční politiku, která má nějaký cíl," upozorňuje Plecitý.
V rozhovoru s Aktuálně.cz mluví o tom, jak balancuje mezi českými a evropskými zájmy. I o pověsti Čechů v Bruselu.
"Není to ale tak, že bych tady zaznamenával vyloženě negativní reakce na Českou republiku jako takovou. Je to spíš o tom, že se často sama dostává na okraj a český názor pak nemá takovou váhu. Sami se potom připravujeme o možnost dění v EU ovlivnit," řekl také.
Aktuálně.cz: Jak jste získal své místo přímo v kabinetu komisaře?
Pracoval jsem v předchozím období pro komisaře Günthera Verheugena z Německa, který mě oslovil na základě doporučení od kolegy a po pohovoru si mě vybral do svého týmu. Z toho potom vyplynul kontakt s komisařem László Andorem, který dostal doporučení od mého předchozího šéfa.
A.cz: Do portfolia komisaře Andora spadá správa prostředků na operační program Vzdělání pro konkurenceschopnost, jehož proplácení Evropská komise pozastavila. Zabýváte se tímto problémem?
Ano, tato otázka spadá do mé pracovní náplně. Obecně mě mrzí, že informace o problémech překrývají obrovský přínos, který strukturální fondy EU v ČR mají nebo mohou mít. Naprosto zásadní v tomto je, aby se tato politika a fondy s ní spojené chápaly jako nástroj na zlepšení ekonomické a sociální situace, tedy jako unikátní zdroj veřejných investic. Někdy člověk může mít pocit z některých zpráv v médiích, že jsou vnímány jako určitý příspěvek navíc, který odněkud připlynul. Ve skutečnosti jde o investiční politiku, která má nějaký cíl.
Nejde o nepotřebná eura
A.cz: Jaká je budoucnost strukturálních fondů?
Tato příležitost se už nemusí v takové míře opakovat. To, že čistí přispěvatelé do evropského rozpočtu tyto peníze platí, není proto, že by chtěli transferovat prostředky, s kterými nevědí co dělat. Platí to proto, že vědí, že čím víc se budou rozvíjet i chudší regiony, tím bude bohatší Unie jako celek. Tuto hru musí hrát všichni a musí ji hrát poctivě.
A.cz: Jak se na české problémy díváte vy z bruselské perspektivy?
V ČR se píše hlavně o ČR, ale když se na to člověk podívá z evropské perspektivy, tak ten obrázek je trochu jemnější. ČR není jediná země, která má problémy se správnou implementací politiky soudržnosti. Nicméně pochopitelně mě mrzí, když vidím, že možnosti, které tato politika nabízí, nemusí být stoprocentně využity.
A.cz: Jaká je komunikace mezi Čechy tady v Bruselu?
Já jsem pamětníkem, přišel jsem do Bruselu v roce 2003 mezi prvními Čechy, a tehdy jsme se všichni znali. To nás tu bylo do padesáti, síť fungovala perfektně. Postupně, jak se nabírali lidé, tak se počet Čechů v institucích zvýšil natolik, že není možné, abychom spolu všichni udržovali kontakt. Ale určitě mám lepší kontakt s kolegy z ČR a Slovenska než z jiných zemí. Záleží to nicméně také na tom, jestli spolu máte profesní vazbu.
A.cz: Když je člověk zaměstnán u evropské instituce, je pravda, že podepisuje v rámci pracovní smlouvy, že nebude upřednostňovat národní zájmy?
Ano, vyplývá to z role EU a Evropské komise, jejímž úkolem je hájit evropský zájem a nikoli národní individuální zájem. Proto byla Komise vytvořená. Každý úředník by toto měl respektovat.
Domácí zájmy nemají přednost
A.cz: Je to tak i v praxi?
Samozřejmě ten vztah k rodné zemi je individuální. Záleží na každém úředníkovi, jak si tu vazbu vyloží. Vždy se snažím upozorňovat na věci, které jsou specificky české a měly by se vzít v potaz. Samozřejmě kde ta hranice je nepřestupitelná, je ovlivňovat rozhodnutí ve prospěch té či oné země. To by bylo v rozporu s pracovní smlouvou, kterou úředník podepsal.
A.cz: Slyšela jsem ale, že Češi jsou méně protektivní, než jsou třeba jiné národy. Souhlasíte?
Řekl bych, že v průměru jsou určitě země, kde ta afinita vůči státu, z něhož pochází, je větší než u průměrného českého úředníka Evropské komise. Netroufám si spekulovat, z čeho to pochází. Možná je to v tom, že Češi mají menší tendenci ze své země odcházet, takže ti, co se k tomu rozhodnou, jsou více kosmopolitně založení. Zatímco u Poláků je to naopak, oni snadno odjíždějí do zahraničí za prací, ale tam jsou pořád především Poláci.
A.cz: Není ale problém pro Česko, když na své straně nemají ani "vlastní lidi" v Bruselu? Třeba nedostanou varování, že se blíží problém...
Určitě mít informaci ve správnou chvíli může pomoci předejít určitým problémům, což je mimochodem často ku prospěchu obou stran. Stejně tak je dobré, aby se nepřijímala rozhodnutí bez vědomí toho, jak mohou na tu kterou zemi dopadnout. To nejlépe zabezpečí přítomnost dostatečného množství úředníků na klíčových postech. I proto se Komise snaží o určitou národnostní vyváženost.
Češi - kverulanti
A.cz: V Česku se hodně mluví o české pověsti v Bruselu. Jaká je? Když se vezmou vyjádření prezidenta Klause, česká neochota přistoupit k fiskálnímu paktu a další kroky, které Česku asi příliš na pověsti dobrých partnerů nepřidávají.
Je třeba si uvědomit fakt, že Česko svou velikostí není z definice zemí, která by měla bez vlastního přispění největší dopad na dění v EU. Když se k tomu pak přidá určitá nepředvídatelnost a často spíš negativní přístup, tak se samozřejmě možnost věci ovlivnit snižuje. Není to ale tak, že bych tady zaznamenával vyloženě negativní reakce na Českou republiku jako takovou. Je to spíš o tom, že se často sama dostává na okraj a český názor pak nemá takovou váhu. Sami se potom připravujeme o možnost dění v EU ovlivnit.
A.cz: A měli by ji Češi vůbec, vzhledem ke své velikosti?
Ta možnost určitě je, když budeme přicházet s opravdu konstruktivními řešeními. Česká republika je jedna ze zemí, které mají na vývoj v EU nejstřízlivější pohled, který je oproštěný od emočních vazeb. Má také pestrou historickou zkušenost s různými integračními procesy ve Středoevropském regionu. Tím vším může být velmi užitečná. Ale pro větší vliv by bylo potřeba být blíže k jádru EU a pomáhat nalézat řešení, která jsou správná i pro Unii jako celek.
A.cz: Jaká je tedy ta pověst Čechů?
Ten vývoj posledních let včetně některých zbytečných problémů během předsednictví přispěl spíš k pověsti kverulantů. Největší problém asi je, že Češi mají tendenci vidět EU jako něco externího, podle hesla my a oni. Nemůžete hrát v rodině první housle a zároveň se tvářit, že k ní vlastně až tak nepatříte.
A.cz: Proč jste se vydal za prací do Evropské unie a jak jste se k práci dostal?
Od studií, které jsem částečně absolvoval ve Francii, jsem se orientoval na mezinárodní otázky. Tehdy kolem roku 1993 to byla také doba, kdy se připravoval vstup nových členských zemí včetně České republiky. Do Evropské komise jsem se dostal jako každý jiný úředník na základě konkurzu.
A.cz: Je to nějak specifické, když se do konkurzu hlásí Čech?
Nemyslím si, že pro Čecha je to těžší, nebo lehčí než pro ostatní, podmínky jsou stejné pro všechny. Pokud jde o místo člena kabinetu, je jasné, že těch manažerských pozic a pozic členů týmu komisařů je v Komisi relativně málo a lidí, kteří mají zájem, je naopak hodně. Člověk musí zaujmout, musí ukázat, že na tom místě bude platný a mít i trochu štěstí.
