Jaký byl pro vás život v socialismu?
My jsme byla blbá rodina. Dědeček byl prvorepublikový starosta Dobříše, takže jsme měli blbý a komplikovaný život. Tatínek zažil první republiku, měl známé v Jugoslávii, takže každé prázdniny jezdil k moři, na plachetnici. A najednou se nic nesmělo, tak nám o tom pořád vyprávěl. Říkal nám, že kdybychom jednou v životě viděli moře, tak to bude jeho splněný sen. Celý život jsme poslouchali, že nikdy nebudeme nic smět. Nikdy nic nepůjde a všechno je špatně. Nevěřili jsme, že to může být jinak.
Takže jste si v životě nemohla příliš vybírat?
Řekli mi, že buď půjdu do rukavičkárny šít rukavice, nebo na poštu razítkovat. Neexistovalo nic jiného. Takže opravdu pekelné. Nakonec mě táta dostal do stavebního podniku, kde jsem se vyučila písmomalířství, což bylo samozřejmě zajímavější než razítkovat na poště. Ale nikdy jsem nesměla na žádnou školu. Dělala jsem přijímačky v Železném Brodě, kde mi napsali, že jsem talentové zkoušky udělala, ale po obdržení posudku z národního výboru mě nemůžou přijmout.
Jaký pro vás tedy byl 17. listopad 1989?
Pro mě to byl nejnesplnitelnější sen ze všech možných snů. Nevěřili jsme, že to někdy přijde. Když to přišlo, tak bych byla beze srandy i položila život. To bylo něco tak úžasného, nepochopitelného.
Z toho dne máte řadu fotografií, ale fotografkou jste se stala až po revoluci, že ano?
Ano, to až v časopisu Rock & Pop, ale jinak jsem fotila celý život. Pořád.
Jaké bylo tehdy vaše zaměstnání?
V roce 1989 jsem byla uklízečka, asi pět let jsem uklízela v kině Arbes. Předtím jsem dělala v propagaci filmového podniku. Tam už jsem fotila, ale jenom s tím, že jsem se jim víceméně vnutila, protože když byly premiéry, tak jsem nafotila dokumentaci premiér nebo jsem zvětšovala fotky na plakáty. To už jsem teda fotila, ale byla jsem oficiálně v propagaci filmového podniku. Lepili jsme plakáty, malovali písmo a tak dále.
Pak jsem šla na mateřskou a když jsem se z ní vrátila, tak už tam seděl něčí syn. Zpátky už mě tedy nevzali, ale zaměstnat mě museli, na to byl zákon. Tak jsem dělala uklízečku. Nic lepšího pro mě nebylo.
Jaké to pro vás bylo?
Za dvě hodiny bylo uklizeno a mohla jsem si jít fotit, co jsem chtěla.
Takže to nakonec byla příjemná práce?
Byla jsem svobodnější, než kdybych seděla v propagaci do čtyř odpoledne. Vůbec mi nevadilo uklízet.
Z fotek je patrné, že jste byla často v přítomnosti Václava Havla. Jak se to seběhlo, že jste měla tolik možností ho fotit?
To nebylo o možnostech, já jsem tam prostě byla. A to už jsem se nikoho neptala. Nikdy jsem nikomu nepřekážela, nikdy jsem se nikam necpala. Fotila jsem si to víceméně pro sebe. Taky vidíte, že to po té době poprvé ukazuji, protože jsem neviděla důvod to zveřejňovat. Vždyť jsme všichni fotili to samé, proč by moje fotky měly být jiné nebo zvláštní.
Ale ne každý měl krátce po revoluci možnost fotit dalajlámu. Jak se to stalo?
Najednou se stalo, že mi volal kluk a ptal se mě, jestli mám zítra dopoledne volno, že přiletí dalajláma a oni by potřebovali nafotit jeho přílet. Já myslela, že se mi to zdá. To přece není možné. Tak jsem jela na letiště a fotila jsem přílet dalajlámy a všechny jeho přednášky. Můj život byl sice komplikovaný, ale takovéhle zázraky jsem zažila.
Vy jste byla u Václava Havla často. Jak na vás působil? Jaký to byl člověk?
Všichni jsme ho chtěli domů. Byl úžasný. Měl charisma. Ono se to blbě zní, když se říká, že měl charisma. Ale já jsem zažila, že jsem šla Karlovou ulicí a stála jsem u přechodu, že půjdu přes Karlův most domů. A cítila jsem tak zvláštní pocit na zádech, že jsem říkala, že tady něco jede. Otočila jsme se a on stál metr ode mě. Ne že by vyzařoval teplo nebo nevím co. Ale cítila jsem, že tam je přítomnost něčeho strašně neobvyklého. To stejné má dalajláma. Z něj to sálá na kilometry. Já nevím, co to je. Já tomu nerozumím, ale je to. Zažila jsem to mockrát. Nikdy v životě jsem neměla odvahu mu jít něco říkat. Mám podepsanou fotku, řekla jsem mu děkuji a už jsem si ji nesla pryč.
Takže jste s ním nikdy alespoň krátce nehovořila?
Ne, jednu větu: děkuji, bylo to krásné, moc se nám to líbilo, přijdeme zase, ale jinak vůbec. Na to jsem neměla v životě odvahu.
A čím to bylo? To jste z něho měla takový respekt?
Šílený. Proč by se on měl s touhle bábou bavit?
Přitom on neměl problém bavit se s běžnými lidmi.
Neměl, to bylo mnou. Nějak jsem to takhle měla.
Je tady spousta lidí, kteří na dobu před rokem 1989 vzpomínají s nostalgií. Jak si to vysvětlujete?
Pro některé lidi to bylo lepší. Nic nemuseli. Nemuseli přemýšlet, měli zadarmo zdravotnictví, měli nějaký program v televizi. Poprvé v životě jsme viděli živé zpěváky, měli jsme je doma v pokoji, to je přece úžasné. A co chci víc? Potřebuji k životu něco jiného? Ale jakmile by vycestovali, uviděli by to tam a tam a dali by si to do souvislostí… Mám toho plné zuby. Fakt mi to vadí.
Co vám vadí? Vzpomínání některých na socialismus s růžovými brýlemi?
Není možné vzpomínat s růžovými brýlemi. Můžu vzpomínat s tím, že jsem nic nemusel a všechno se mohlo. Vždyť platilo heslo "kdo neokrádá stát, okrádá rodinu". Tak kde to jsme? A všichni si nosili něco domů. My jsme dělali v rukavičkárně a všichni měli doma rukavice. Když byl zedník, tak samozřejmě opravil sousedovi barák z erárního materiálu, všichni si všechno nosili z práce. To je šílené. Ne že bych stála na vrátnici a vraždila každého, kdo si nese pytlík cementu. Ale je to v těch hlavách. Co patřilo státu, to patřilo mně. Fakt to bylo špatně.
Přesto je tu dost lidí, kteří by to vrátili zpátky.
Ano, bylo to pohodlnější. Já bych jim to dala na dva dny. Moje sestra, co sem jezdila z Anglie, o Československu říkala, že je země černé mrkve. Když jste přišli do zeleniny, tak mrkev byla obalená v bahně. Ona se divila a říkala, co si to kupujeme, že se nedá poznat, co to je. Na dva dny bych tyhle lidi vrátila do té doby. Shnilé brambory a jenom určitý příděl. Takové ty bílé, hnusné těstoviny, maso by za ty dva dny nedostal nikdo a nikomu bych nepustila televizi. A to bychom si za ty dva dny řekli.
Takže lidé vytěsnili to špatné a nechali si jen hezké vzpomínky?
Já jsem o těch věcech hodně přemýšlela. Nás bylo doma šest - tři holky, rodiče a děda. Mohly jsme dostat dva rohlíky, třetí už ne, protože by se nedostalo na jiné. A my rostly jako blázni, lítaly jsme na venkově a pořád byly hladové.
A já zažila i příděly. Maminka dostala deset deka salámu na týden. Tak hnusného, že já bych ho dnes nejedla ani za nic. A ona ho dala na ulici mé starší ségře a říkala jí, ať ho sní, ať ví, že jednou měla kus salámu. Rozdělit ho mezi čtyři lidi byla blbost. A džus? Co to bylo? To byl hnus. Růžová hnusná nasládlá voda. A tenkrát to ještě byla voda, ve které plaval chlor.
Vy jste se ještě před revolucí podívala za svou sestrou do Anglie. Jaké bylo srovnání s tehdejším Československem?
Byla jsme tam asi na týden a musela jsme nechat doma své děti, abych se vrátila. Já byla u vyjevení. Přišla jsem do obchoďáku, kde byl regál toaletního papíru v době, kdy my používali Rudé právo. Stříhali jsme ho na čtverečky, protože toaleťák nebyl. A oni jich tam měli celý regál - růžové, voňavé, se vzorečky. Říkala jsem si, co to je. A ptala jsem se, jestli si jich můžu koupit deset.
