Praha - Genius loci krypty kostela Cyrila a Metoděje přitáhne ročně přes 50 000 návštěvníků z Česka a zahraničí.
V posledních letech zejména mladých lidí. Jen loni kryptu navštívili studenti ze 118 zahraničních škol.
Podzemí kostela tak patří k nejnavštěvovanějším českým pamětihodnostem. Proč je ale pro lidi i po pětasedmdesáti letech od smrti sedmi parašutistů pořád silnějším magnetem?
Odpověď se v rozhovorech s duchovními, historiky či příbuznými parašutistů, ale i s šéfem tohoto Národního památníků obětem heydrichiády Petrem Hamplem nehledá snadno.
"Krypta přitahuje opravdovostí sedmi parašutistů, kteří věděli, proč žijí. Oni navíc tyto své vlastnosti dovedli až k úplné krajnosti. Takové charaktery lidem vždy imponují. Jsou důležité v každé době. Tím spíše dnes," tvrdí Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy.
Cítí to i občané britského Leamingtonu, kde za války sídlila Československá samostatná obrněná brigáda, z jejíchž řad byli vybíráni vojáci vysazovaní do nacisty okupované republiky.
Každý rok se u tamní fontány se jmény sedmi parašutistů, kteří 18. června 1942 padli v pražském kostele Cyrila a Metoděje, schází spolek Friends of the Czechoslovak Memorial Fountain, aby uctil památku vojáků, kteří zlikvidovali Reinharda Heydricha.
"Přicházejí zdejší občané, místní politici, ale i Češi se Slováky, kteří v Británii studují anebo pracují," říká Jiřina Pavlová, příbuzná veterána od Dunkerque Jiřího Pavla.
Podobní lidé, schopní za něco podstatného nasadit až vlastní život, žijí v Česku podle historika Vojtěcha Šustka i v současnosti.
"Oni sami to ale o sobě netuší, protože je život nevystavil tak drsným životním zkouškám jako naše předky. Ale i kladení otázek, zda takoví lidé ještě jsou, nás může přivést do krypty a napovědět, jací vlastně jsme," dodává Šustek.
Realita silnější než jakákoliv fikce
Příběh Jana Kubiše a Josefa Gabčíka z paraskupiny Anthropoid, ale i dalších pěti mužů z výsadků Out Distance, Silver A, Bioscop a Tin podle historiků připomíná, že skutečný život je mnohem silnější než jakákoliv fikce, ať už románová nebo filmová.
Sedmička z krypty
JOSEF GABČÍK (*8. 4. 1912, Poluvsie, Slovensko)
Útok samopalem na Heydricha se mu kvůli vzpříčenému náboji v nábojové komoře nezdařil. Jako zástupce velitele kulometné čety se zúčastnil bojů o Francii. V Anglii se stal jedním z prvních absolventů kurzu útočného boje. Skvělé výsledky z něj udělaly velitele výsadku Anthropoid. Ačkoliv byl Slovák, byl křtěný jako Josefus a také se vždy podepisoval jako Josef - i v poslední vůli.
JAN KUBIŠ (*24. 6. 1913, Dolní Vilémovice)
Exploze jeho bomby smrtelně zranila Reinharda Heydricha. Při mobilizaci v roce 1939 byl zástupcem velitele čety lehkých opevnění na Opavsku. Za hrdinství v bojích na Loiře byl vyznamenán francouzským válečným křížem. Po porážce Francie se přesunul do Anglie, kde se přihlásil do kurzu pro speciální úkoly. Po zranění Karla Svobody byl na Gabčíkovu žádost zařazen do výsadku Anthropoid.
ADOLF OPÁLKA (*4. 1. 1915, Rešice)
Velitel paraskupiny Out Distance se stal posléze i šéfem pražských parašutistů. Před válkou vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích. Po porážce Francie se v Británii přihlásil k plnění úkolů v týlu nepřítele. Po vysazení v protektorátu navázal spojení s velitelem skupiny Silver A, kapitánem Alfrédem Bartošem, jenž z Pardubic koordinoval akce parašutistů na území Čech a Moravy.
JOSEF VALČÍK (*2. 11. 1914, Smolina)
Zástupce velitele paraskupiny Silver A. Rovněž on prošel celým francouzským tažením a stejně tak se v Británii přihlásil k nasazení do týlu nepřítele. V protektorátu se podílel na vybudování široce rozvětvené zpravodajské organizace. Po prozrazení uprchl z Pardubicka do Prahy, kde si podílel na přípravách zlikvidování Heydricha. Jeho čtrnáct příbuzných (stejně jako ostatních parašutistů) nacisté popravili. Sestru Františku až poté, co porodila chlapce, jenž byl adoptován (pražský knihkupec Vratislav Ebr).
JAN HRUBÝ (*4. 3. 1915, Kunovice)
Člen výsadku Bioscop. Jako někdejší vrchní zlínského hotelu Záložna ovládal několik jazyků. V bojích o Francii byl vyznamenán válečným křížem. V Británii byl vybrán k plnění zvláštních úkolů (kurz průmyslové sabotáže a paravýcviku). Po výsadku se Hrubému, Josefu Bublíkovi a Bohuslavu Koubovi nepodařilo kontaktovat domácí odbojáře, takže se podřídili Opálkovi.
JOSEF BUBLÍK (*12. 2. 1920, Bánov)
Druhý člen skupiny Bioscop měl původně jiné plány - chtěl se stát knězem. Seminář ale z finančních důvodů nedostudoval. Rovněž k jeho zálibám patřily jazyky (angličtina, fracouzština, němčina). V Británii se přihlásil do kurzu útočného boje, průmyslové sabotáže a paravýcviku. Bioscop byl vysazen u obce Požáry na Křivoklátsku v dubnu 1942.
JAROSLAV ŠVARC (*11. 5. 1914, Velký Újezd)
Člen operační skupiny Tin (s Ludvíkem Cupalem). V létě 1939 prodal chatu a za utržené peníze odjel do Francie. Po její porážce prošel kurzy ve Skotsku, kde se specializoval na střelbu, vrhání granátů a řízení automobilu. Při seskoku v protektorátu se zranil a nesešel se ani s Cupalem. V Praze kontaktoval Opálku. Švarcovy zkušenosti ze služby v čs. pevnostním vojsku se projevily při šestihodinovém dobývání krypty.
Hlavní armádní kaplan Jaroslav Knichal připomíná i další důležitý fakt: pražský kostel Cyrila a Metoděje i jeho krypta jsou úzce spjaty s lidmi, kteří pomáhali parašutistům.
"Žili svůj život tak, jako ho kupříkladu žijete vy… anebo já. Mohli se v klidu dočkat konce války, přesto ale riskovali a dali vědomě v sázku život, a prohráli ho. Vždy, když si tohle při návštěvě krypty uvědomím, tak mě z toho až mrazí," uvádí Knichal.
"Pokaždé se ptám sám sebe: byl bych i já na místě parašutistů či lidí, kteří jim pomáhali, schopen podobné odvahy? I dnes se přece ocitáme v situacích, kdy se sami sebe ptáme: mám na to sílu? Tohle vše ale ti lidé neřešili. Byli přesvědčeni, že je potřeba jednat," dodává armádní kaplan.
Při pročítání životopisů parašutistů si tak kaplan klade znovu a znovu otázku: Kde brali parašutisté Jan Kubiš, Josef Gabčík, Adolf Opálka, Josef Valčík, Jan Hrubý, Jaroslav Švarc a Josef Bublík sílu chránit tak abstraktní pojmy jako svoboda nebo demokracie?
Zkouška, ve které obstáli
Podle Knichala jde často o nejniternější osobní motivy, například víru v člověka a jeho odvahu.
"Odvahu tak silnou, že dokáže přimět k oběti toho nejcennějšího co máme - lidského života. A já děkuji Pánu Bohu za to, že ono nevelké místo, jakým krypta i s kostelem Cyrila a Metoděje je, vydává až neskutečné svědectví o lidech, kteří se v něm za nás obětovali," říká Knichal.
"Krypta má, alespoň pro mě, obrovskou hodnotu. Tu vizuální nevyjímaje: mohu si totiž doslova sáhnout na stopy střel na zdech a domýšlet se, jak velké zkoušce byli parašutisté podrobeni. Zkoušce, ve které obstáli," uzavírá armádní kaplan.
Kolem posledního boje parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje panuje i po pětasedmdesáti letech stále dost mýtů.
Jeden z nich se ale nedávno ukázal jako pravdivý.
Mezi pamětníky se léta tradovalo, že v jedné z prázdných tumb (kamenný pohřební prostor - pozn.red.) krypty byly po druhé světové válce nalezeny stopy zaschlé krve parašutisty.
"Zmiňoval se o tom i dědeček mé kolegyně, který tu bezprostředně po válce působil jako duchovní správce kostela," říká šéf památníku Petr Hampl.
Nakonec mu to nedalo a pozval do krypty specialistku - antropoložku, zda by tumby neprozkoumala. A ona v jedné z nich stopu mužské krve skutečně našla.
V kryptě nacistům vzdorovali Josef Gabčík, Josef Valčík, Jaroslav Švarc a Jan Hrubý. Zbylí parašutisté Jan Kubiš, Adolf Opálka a Josef Bublík padli nad nimi, v chrámu kostela.
Petr Hampl zatím čeká na výsledky analýzy DNA, aby mohl s pomocí příbuzných parašutistů určit, který ze zmíněné čtveřice vojáků nalezl v tumbě smrt.
Posvátná místa
Emoce a mimořádná atmosféra přitom nechybí prostoru už nyní.
"Pro mě jde o posvátná místa. Třeba na emporu kostela se stopami střel a trychtýři po výbuších granátů, chodím jen zcela výjimečně. Po dlouhé době vlastně až teď s vámi," uvádí Hampl.
"Těžko se to vyjadřuje - jde o směs silných emocí, úcty a respektu k sedmi parašutistům, kteří se nechali vysadit do okupované vlasti, bojovali do posledního dechu a zvolili raději dobrovolnou smrt než zradu a život v zajetí," dodává ředitel památníku.
S jistými rozpaky zároveň přiznává, že on i se svými spolupracovníky jsou "postiženi atentátem". Jakmile se totiž údajně někdo do tohoto tématu "zakousne", tak ho už nepustí.
"To mi už řeklo hodně lidí. Snažíte se umanutě dozvědět o atentátu úplně všechno, doslova každý detail, každý den parašutistů, co jedli, jak se oblékali, jakou měli výzbroj… zkrátka i ty nejmenší detaily," líčí příznaky zvláštní posedlosti ředitel památníku, z něhož podle něj vyvěrá obrovská síla historie.
Stejně jako ve vypálených Lidicích, Ležácích, Ploštině či Prlovu.
Často ale podle něj do krypty zavítají lidé, kteří jsou statečností parašutistů "postižení" mnohem více než pracovníci tohoto Národního památníků obětí heydrichiády.
"Spisovatel Jaroslav Andrejs, který jako první zpracoval okolnosti atentátu na Heydricha v knize Smrt boha smrti (1947 - pozn. red.), mě varoval, že heydrichiáda je nevyléčitelná droga, která mě už nepustí. A měl pravdu - drží mě to už třicet let," říká badatel Jaroslav Čvančara.
Smrt není porážka
Recenzenti nedávného britského válečného filmu Anthropoid jeho režiséru Seanu Ellisovi vyčítali scénu, v níž parašutisté na výzvy gestapa, aby se vzdali, odpověděli: "Češi se nevzdávají."
Ten falešný patos si mohl údajně Ellis odpustit. Jenomže parašutisté nacistům podle historiků právě takhle odpověděli.
"Češi jsou až neuvěřitelně sebemrskačským národem," tvrdí Petr Hampl. "Dnes se nám zdá mnohdy nepravděpodobné, jak se naši předci v kritických či smrtelně nebezpečných chvílích chovali. Takže jako pominutí popíráme světlé a hrdinné stránky vlastní historie. Vytěsňujeme je anebo jim nevěříme," dodává.
Návštěvnost českých památek (2015, krypta 2016)
Hluboká............................ 262 532
Konopiště......................... 137 453
Červená Lhota................... 71 740
Nové Město nad Metují...... 22 308
Zámek Litomyšl….............. 50 888
Kostel Cyrila a Metoděje… 50 680
Opočno.............................. 50 015
Osmnáctý červen 1942 skončil před pětasedmdesáti lety smrtí sedmi parašutistů. Prohráli beznadějný boj o svůj život, ale svou smrtí nad nacisty vyhráli.
A ti si to až moc dobře uvědomovali.
Vydali proto přísný zákaz zveřejnit informace o sedmihodinovém boji v kostele Cyrila a Metoděje.
Státní tajemník Úřadu říšského protektora K. H. Frank nařídil, že "nesmí přežít žádná památka na heroismus těchto sedmi mužů".
Příliš silný příběh
Přežila. A přitahuje čím dál větší pozornost.
Britský ministr zahraničí Boris Johnson si například během nedávné návštěvy Prahy vyžádal soukromou návštěvu kostela i krypty Cyrila a Metoděje.
"Ten příběh vždy lákal a bude i dále lákat. Jednoduše proto, že je nesmírně silný. Možná až příliš. Spisovatel Jiří Šulc například svůj skvělý román Dva proti říši o atentátu napsal původně v angličtině. Když ho ale nabízel britskému vydavatelství, které se věnuje literatuře faktu, s omluvou mu tam řekli, že se věnují faktům a ne smyšleným románům, jakkoliv skvěle vystavěným," říká historik Eduard Stehlík.
"Šulcův příběh o dvou parašutistech, kteří zlikvidovali jednu z hlav nacistické říše, proto poprvé vyšel až v Knižním klubu a samozřejmě v češtině," dává Stehlík k dobru jednu z mnoha udivujících historek, kterou k sobě akce Anthropoid a poslední boj parašutistů v kryptě dodnes poutá.
