Praha - "Soudruh prezident četl, nebude reagovat," napsal před Vánoci 1956 hradní úředník na okraj dopisu, v němž bývalí vězni z nacistického tábora v Mauthausenu žádali prezidenta Antonína Zápotockého, zda by tehdy internovaný arcibiskup Josef Beran mohl navštívit vážně nemocného přítele, svatovítského kanovníka Otakara Švece.
Tento kněz, jehož zdraví podlomily roky v koncentrácích i komunistických kriminálech, strávil své poslední měsíce ochrnutý v mělnické nemocnici. Kardinála Berana, svého druha ze studií, už s nejvyšší pravděpodobností nikdy nespatřil. Zemřel právě před 60 lety, 29. května 1958.
Otakar Švec pocházel stejně jako Beran z Plzně, oba se narodili v roce 1888. Potkali se už jako spolužáci na gymnáziu, v roce 1907 pak odjeli studovat bohoslovectví na českou kolej do Říma, kde byli vysvěceni na kněze a získali doktorát z teologie.
Po návratu z Říma vystřídal Švec několik venkovských farností, v roce 1915 už byl kaplanem u sv. Mikuláše na Malé Straně a později u Cyrila a Metoděje v Karlíně. Byl aktivní v katolickém tělovýchovném spolku Orel, po vzniku republiky se stal sekretářem sdružení, které pomáhalo ukrajinským a rusínským emigrantům.
Od navázání styků mezi ČSR a Vatikánem úzce spolupracoval s papežskými vyslanci v Praze. "V jazykově nepřístupném českém prostředí, které se navíc značně lišilo od italské zkušenosti apoštolských nunciů, bránil Švec izolaci vatikánských zástupců. Naopak přispíval k jejich postupné integraci do československé reality," podotýká historik Marek Šmíd ve sborníku Církevní dějiny.
Roli sehrál i při takzvané Marmaggiho aféře, která v roce 1925 zahýbala československou politikou. Snahy představitelů Vatikánu zasáhnout do oslav památky mistra Jana Husa skončily diplomatickou roztržkou, po níž byl nuncius Francesco Marmaggi stažen z Prahy. Vztahy narovnala až dohoda modus vivendi, uzavřená o dva roky později. Švec, který se těšil důvěře meziválečných nunciů, v těchto jednáních vystupoval jako neformální překladatel, například při schůzce ministerského předsedy Antonína Švehly se zástupci Vatikánu.
Asi nejblíže z meziválečných papežských vyslanců měl Otakar Švec k Pietru Ciriacimu, který byl v úřadu v letech 1928-1934. Právě na jeho přímluvu se podle historika Šmída stal v roce 1929 kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta.
Zatčení, Terezín a transport do Mauthausenu
Po okupaci byla nunciatura uzavřena, ale kanovník Švec s jejími zástupci kontakt nepřerušil. Právě to bylo podle historika Vojtěcha Vlčka jedním z důvodů, proč ho po atentátu na Reinharda Heydricha 31. května 1942 zatklo gestapo. Tím dalším bylo přátelství s Židy, kterým kněz pomáhal utíkat do ciziny, a duchovní péče o české dělníky pracující v Říši.
Byl vyslýchán v neslavně známé "Pečkárně", odkud ho převezli na Pankrác. "Po celých 14 dní na Pankráci (kde jsem prodlel sedm neděl), kdy v den i noc byli vyvoláváni čeští lidé z cel a odváženi na střelnici do Košíř i do Ruzyně a tam stříleni a věšeni, čekal jsem co chvíli, že budu rovněž odveden a popraven," píše Otakar Švec v dosud nepublikovaných vzpomínkách na nacistickou perzekuci.
Po krátké zastávce v Terezíně byl v srpnu 1942 spolu s dalšími vězni převezen do koncentračního tábora v Mauthausenu. Nelidská dřina v tamním kamenolomu stála řadu vězňů život.
"Tato práce dělala se hrozně rychlým tempem, zvláště přišel-li nějaký důstojník od komanda lágru. Pak se tempo za volání 'los, los' stupňovalo až k nemožnosti a k úplnému vysílení pracujících. Při tom kápové a podkápové s holemi, topůrky od lopat či motyk do nás bili," popisoval nelidské zacházení v táboře.
Kápové, obvykle vrahové či jiní zločinci, si na vězních vybíjeli svou surovost. "Zvláště Židé, kteří všichni byli odsouzeni k zániku a sotva vydrželi v lágru déle než 14 dní naživu, byli od těchto kápů biti neb odvlečeni do boudy a tam buď utlučeni, neb od vojáka zastřeleni. Viděl jsem i jistého Rusa, jak patrně znechucen takovým životem, zvedl se od práce, udělal několik skoků do blízkých brambor, a ač nemohl nikam utéci, byl zastřelen. Po práci pak byli tito mrtví neseni neb vezeni na káře, bylo-li jich více, do lágru ke krematoriu," popisuje Otakar Švec hrůzy Mauthausenu.
Život mu zřejmě zachránilo to, že byl s otevřenou ránou na noze přijat do táborové nemocnice, kde nakonec nějaký čas zůstal jako výpomocná síla. Postupně si vybudoval respekt, díky němuž se mohl po táboře i přes zákaz volně pohybovat a poskytovat trpícím duchovní útěchu.
I přes zákaz připravoval trpící na smrt
"Troufal jsem si i do bloku nepřístupného, kde byly nakažlivé nemoci. (…) Vyhledával jsem i nemocné Čechy, a ač to byla těžší práce, přece se mi podařilo jich několik připravit na smrt," vzpomínal s tím, že zpovědi i modlitby musely probíhat tak, aby si jich stráže z SS nepovšimly.
Tak se mu podařilo pokřtít i jednoho z židovských vězňů, který si před smrtí přál stát se katolíkem. "Věc nebyla nijak snadná, neboť jsem neměl k němu přístupu než k drátěnému plotu u karanténního baráku č. 5, kde bylo stále dost jiných vězňů, a křtít Žida přímo v lágru byla věc neslýchaná. Přesto jednou večer, když jsem mu dal potřebné krátké poučení a zeptal se jej, zda chce býti pokřtěn, pokřtil jsem jej rychle vodou, kterou měl připravenou v lahvi, a rychle odběhl. Věc se podařila bez následků. Za krátko byl zabit," napsal.
Podobně na kanovníka Švece po letech vzpomínali i jeho spoluvězni, kteří upozorňují, že ze svého přídělu chleba i z balíčků zaslaných z domova rozdával potřebným: "Byl jediným z cca 39 kněží vězněných v koncentračním táboře Mauthausen, který přes hrozbu nejpřísnějších trestů našich věznitelů vnikal i do infekčních baráků na 'Russenlágru' na zavolání těžce trpících a umírajících, aby je duchovně posílil a podaroval. Jeho charitativní činnost neznala rozdílu národnostního, politického neb rasového, pomáhal vždy těm nejubožejším."
V listopadu 1944 byl Otakar Švec s budoucím litoměřickým biskupem Štěpánem Trochtou a dalšími 52 duchovními transportován do koncentračního tábora v Dachau, kde byly dva kněžské bloky. Tam se setkal i se svým spolužákem z Plzně a Říma Josefem Beranem.
V lágru, který na rozdíl od Mauthausenu umožňoval náboženské projevy, se také dočkal osvobození a 22. května se mohl vrátit do Československa. Po krátké zastávce v Plzni, kde se shledal s příbuznými, dorazil nad ránem k Pražskému hradu. V jeho kanovnické rezidenci však žil někdo jiný, téměř všechno vybavení bytu Němci odvezli. Trvalo několik měsíců, než se po prožitých útrapách dal zdravotně dohromady.
Když se krátce po válce začal hledat nástupce zesnulého kardinála Kašpara, byl Otakar Švec zmiňován mezi kandidáty, kteří byli přijatelní jak pro československou vládu, tak pro Vatikán. Kanovník se ale s ohledem na svůj zdravotní stav možné kandidatury vzdal.
"Nakonec se volba soustředila na trojici: Beran, Šíma a Švec. Kanovník Švec odmítl svoji kandidaturu s ohledem na nemoc," píše odborník na církevní dějiny Martin Vaňáč ve své disertační práci.
Arcibiskupem se nakonec rok po válce stal Josef Beran, který pak svého spolužáka a spoluvězně pověřil řízením Katolické akce. Tu krátce po únorovém puči komunisté zlikvidovali a nahradili ji stejnojmennou organizací, která sdružovala prorežimní kněží.
Vyznamenání od Beneše, surové výslechy od komunistů
Ještě v roce 1947 převzal kanovník Švec od prezidenta Edvarda Beneše Čs. vojenskou medaili za zásluhy I. stupně a Československý válečný kříž 1939 za statečné chování za okupace.
O dva roky později jej jako Beranova blízkého spolupracovníka zatkli, krutě vyslýchali a přes rok drželi ve vazbě. Na konci roku 1950 byl odsouzen za velezradu, vyzvědačství a podvod ve vykonstruovaném monstrprocesu s biskupem Zelou a spol. ke 20 letům vězení. Komunistická prokuratura mu stejně jako nacisté vyčítala především styky s nunciaturou, ale i činnost proti lidově demokratickému zřízení.
"Byl zatčen nějaký čas po mně. Nemocný člověk. Ve vězení jsme ho jenom někdy zahlédli. Většinou po rozsudku ležel. Jak jsme zjistili, byl také dovezen do Kartouz, kde byli shromážděni vězni z církevních procesů. Podle vyprávění s ním velmi surově zacházeli ve vyšetřovací vazbě…," vzpomínal ve své knize Dvanáct zastavení břevnovský opat Anastáz Opasek, který ve stejném procesu dostal doživotí.
Otakara Švece pak věznili ve Valdicích a na Mírově, následkem surových výslechů se jeho zdravotní stav prudce zhoršil, ochrnul na spodní část těla a později jej stihla i mrtvice. I přes časté přímluvy rodiny a bývalých spoluvězňů z Mauthausenu u různých instancí režim nehodlal z nespravedlivého rozsudku slevit. Případem se po mnoha intervencích začal zabývat až prezident Antonín Zápotocký, který sám prošel koncentračním táborem, čehož se také přímluvci dovolávali.
"Pokrokovou literaturu čte pro ukrácení dlouhé chvíle"
Prezident si nechal vypracovat zprávu o případu, nejprve však přišlo zamítavé stanovisko. "Odsouzený je v ústavní nemocnici a vyřazen z práce, takže po této stránce je jeho převýchova ztížena. Čte sice pokrokovou literaturu z ústavní knihovny, avšak jen pro ukrácení dlouhé chvíle," nedoporučoval například v roce 1954 propuštění šéf valdické věznice.
Zápotocký si nakonec částečné omilostnění Otakara Švece nechal schválit od politického sekretariátu ÚV KSČ a 7. srpna 1954 mu prominul dvě třetiny trestu, takže měl místo 15 let ve vězení strávit ještě 18 měsíců. Soud jej nakonec podmíněně propustil až v listopadu.
"Bývalí vězňové z koncentráku napsali petici prezidentu Zápotockému, aby byl strýc propuštěn, protože s ním nelidsky zacházeli, zhmoždili mu bitím páteř, udělali z něj mrzáka. Prezident Zápotocký žádosti vyhověl…," cituje historik Vlček ze vzpomínek Švecovy neteře.
Brány komunistického kriminálu 12. listopadu 1954 opustil těžce nemocný člověk, odkázaný na pomoc druhých. Nemohl chodit, měl ochrnutou pravou ruku a těžce mluvil. I v posledních měsících života si však zachoval duševní svěžest. Trvalo dalších 15 let, než jej rehabilitační soud posmrtně plně očistil.
"Kanovníka Otakara Švece bych hned vedle číhošťského faráře Toufara označil jako mučedníka církve, mučedníka za víru. (…) Byl to kněz velmi zbožný a velmi opravdový. Člověk z Dachau a z Mauthausenu," uzavírá své vzpomínky opat Opasek.
Video: Věřící přivítali kardinála Berana ve svatovítské katedrále
