Čtení na víkend - Stíhač Walter Smejkal vystudoval na rozdíl od Waltera Bláhy české školy. A - na rozdíl od něj -se přesto považoval za Němce.
O své minulosti bojového pilota nemluvil, dlouho o ní nevěděli ani jeho nejbližší přátelé v Louce u Litvínova. A mlčel i po pádu totality, dokud se ho sousedi jednou nezeptali: „Tady se píše o leteckém esu Smejkalovi. Nejsi to náhodou ty, Waltře?“ A on s váháním přikývl.
Smejkal startoval z norských základen Luftwaffe do posledních dnů války. K Luftwaffe narukoval v sedmnácti letech. "Hodně lidí pohořelo v lékařských a psychologických testech. Já jsem prošel, ale do pilotky jsem se málem nedostal. Měl jsem jen české školy a v těch jsme se neučili, kdo to je Hitler nebo Goebels... V odborných předmětech jsem ale měl vynikající výsledky, takže mě do pilotky nakonec dotlačili,“ vzpomínal Smejkal.
Jeho politickou neuvědomělost mu ovšem nadřízení dlouho předhazovali.
Když se i nevěřící obrací k bohu
K bojové jednotce se Smejkal dostal v době, kdy nacistická Říše spěla k zániku.
"Zajišťovali jsme doprovod pro lodní konvoje a utkávali se s Angličany,“ vysvětloval Smejkal Lence Grosserové, která jeho vzpomínky zveřejnila. Při jedné z akcí se 28. prosince 1944 střetl s mnohem výkonnější americkou stíhačkou Mustang. „Byl jsem pohotovější a pak už byl vidět jen kouř za mustangem. Ono se to vypravuje, ale je to něco jiného, než když pak vidíte nepříteli do očí a musíte se bleskurychle rozhodnout,“ řekl Smejkal. A novinářce Adrianě Haufové vysvětlil: „Ve chvíli, kdy vidíte svítící střely nesoucí vám smrt, i nevěřící se obrací k bohu a nemyslí na to, jestli také někoho zabije. V tu chvíli bojujete ne za vlast, ale jen o svůj vlastní život...“
S Čechy prý nebojoval
U norského pobřeží operovali i českoslovenští letci RAF. Historik Jiří Rajlich ovšem s odvoláním na německé i britské archivy vylučuje, že by se Smejkal dostal do souboje s nimi.
Konec války zastihl Smejkala ve Stavangeru. „Přišli angličtí důstojníci a vybírali, kdo se může vrátit domů. Měl jsem štěstí, že jsem sloužil v Norsku,“ vylíčil Smejkal konec svého válčení.
V Československu skončil ve sběrném táboře v pražském Motole a odklízel v Praze trosky. Pak se přihlásil na šachtu Pluto v Louce u Litvínova, kde si jako technicky nadaný odborník získal uznání a respekt. Oficiálně přestal být zajatcem 15. srpna 1946 a jako nenahraditelný expert, nutný pro práci v báňském průmyslu, byl vyňat z odsunu - pod podmínkou, že zůstane na šachtě.
V Československu pak zapustil kořeny a zůstal i v roce 1968, když už se mohl vystěhovat. Oženil se s Annou Hozlovou, stal se otcem Wernera a Magdaleny, našel nové přátele... Byl úspěšným vynálezcem i výtečným hudebníkem místní kapely a dožil se v klidu důchodu. „Žádný mi nepomohl, vždy jsem se spoléhal jen sám na sebe,“ komentoval smířeně svůj osud.
Walter Smejkal, Čechoslovák s německou národností, byl častým a oblíbeným hostem letců, kteří stáli na opačné straně - těch českých z RAF nevyjímaje. „Přišli totiž na to, že se vzájemně až neuvěřitelně podobají,“ uzavírá pozoruhodný příběh dvou Walterů historik Rajlich.
Jan Gazdík
