Čtení na víkend - Mladík ve vojenském kabátě přišel kolem poledne 11. dubna 1969 na náměstí Osvoboditelů v centru Košic. Z plechového kanystru na sebe nalil benzín. A pak se u pomníku Neznámého vojína zapálil.
Filcový kabát nasáklý benzínem vzplál okamžitě. Muž udělal několik kroků a pak se sesunul na zem. Podle svědků křičel a musel trpět neskutečnou bolestí.
Zemřel rychle, ještě před příjezdem do nemocnice. Těžké popáleniny na celém těle. Lékař, který ho ošetřoval, vypověděl: „Byl spálený na uhel.“
Příběh Slováka Michala Lefčíka je málo známý i na Slovensku a téměř úplně neznámý v České republice. Od jeho smrti v centru pátého největšího československého města ve čtvrtek uplynulo 44 let, a přesto se o něm ví tak málo.
StB a normalizačnímu režimu se podařilo čin Michala Lefčíka už velmi dobře utajit. A to přes to, že od smrti Jana Palacha, která otřásla celou zemí, neuplynuly ještě ani tři měsíce. Od smrti další lidské pochodně – Jana Zajíce – měsíc a půl. (Pak se ještě 4. dubna 1969 upálil v Jihlavě Evžen Plocek, jehož protest se rovněž podařilo utajit, ale po roce 1990 vešel ve známost, na rozdíl od Lefčíkova skonu.)
Lefčíkův čin se podařilo režimu vymazat z historie v podstatě dokonale. Z archivů zmizely téměř všechny záznamy, výpovědi a lékařské zprávy. Nejsou ani žádné fotografie z vyšetřování, ani snímky vojákova těla.
Nikdo se neměl o tom, co devatenáctiletý rodák z malé východoslovenské vesničky Sečovská Polianka udělal, dozvědět.
Příslušníci Veřejné bezpečnosti rozháněli na náměstí skupinky lidí, které sledovaly, co se tam děje, protože zpráva se městem rychle šířila.
Lefčík pracoval v Praze a údajně se znal s Janem Palachem. Na východní Slovensko se musel vrátit kvůli povolávacímu rozkazu. Zůstane ale už nezodpovězenou otázkou, jestli patřil do té skupiny lidí připravených se obětovat, o které už na svém smrtelném lůžku hovořil Palach.
Někteří svědci tvrdili, že u pomníku, kde Lefčík vzplanul, zanechal stručný vzkaz v tom smyslu, že je košickým Janem Palachem či něco podobného. Příslušníci Veřejné bezpečnosti ho ale sebrali a zřejmě tak i tento vzkaz nenávratně zmizel.
Podobně jako Lefčíkův příběh. Ani média si události moc nevšímají. Jediný, kdo o výročí po letech napsal, je místní web korzar.sk, který je součástí internetové verze listu Sme.
Lefčík dodnes nemá v Košicích ani pamětní desku. Prosazuje ji výtvarník Peter Kalmus, který se tehdy jako šestnáctiletý pohyboval v centru Košic a k místu upálení doběhl asi dvě minuty poté.
Podle Kalmuse bývalý primátor instalaci desky blokoval kvůli tomu, že není prokázán důvod, kvůli kterému se Michal Lefčík zapálil. Hovoří se totiž o tom, že Lefčík byl krátce před 11. dubnem propuštěn z vojenské nemocnice, ale veškeré záznamy o jeho tehdejší léčbě rovněž zmizely.
Kalmus také říká, že rakev s tělem vojáka až do jejího uložení do hrobu v Sečovské Poliance u Vranova nad Toplou neustále hlídali příslušníci StB. Rodině nedovolili otevřít ji. Pod dohledem pak žili i Lefčíkovi příbuzní.
Výtvarník je jedním z mála lidí, kteří nosí na Lefčíkův hrob květiny, jak uvedl pro korzár.sk.
Martin Novák
Pozn. red.: Úvodní tabulka pochází z multimediálního projektu Univerzity Karlovy "Jan Palach". Navzdory tomu, jak komplexní informace stránky poskytují, o Michalu Lefčíkovi tu nenajdete ani zmínku.
