Komentář - S tím, jak se rychle mění podmínky evropské energetiky, je stále více zřejmé, v jakém průšvihu se nachází ta česká.
Politicky chybí skutečná odbornost, chybí zdravý rozum, chybí evropský rozhled a vliv. Chybí dlouhodobá strategie, chybí rozumná koordinace ministerstev, chybí uplatňování přímé odpovědnosti, chybí systematičnost. Převládá politický populismus a krátkozrakost, ignorují se fakta. Na jedné straně se z EU dělá náboženství a naopak v části energetiky se zase zcela ignoruje, převládají zájmy silných subjektů v čele se státem majoritně vlastněným ČEZ. Především to rozumné a odpovědné, co v naší energetice historicky je a bylo, zničila a ničí kombinace dominance ČEZ spolu s korupcí a klientelismem a vazbami do nejvyšší politiky, posílená zakonzervováním situace v obsazení klíčových orgánů této společnosti.
Minoritní akcionáři ČEZ, přímo poškození některými obchody, dnes jen velmi těžko chápou situaci, kdy ve vedení firmy na vrcholných pozicích stále sedí lidé, kteří podepisovali a umožnili tak obchody, jako byl nákup portfolia solárních elektráren společnosti v roce 2010 včetně Amun.Re nebo ještě křiklavější problém – prodej I&C Energo s přímou vazbou na plánovanou dostavbu Temelína –, ale i řadu dalších „cinklých“ obchodů.
Hlavní akcionář ČEZ měl v těchto jasných případech zasáhnout okamžitě a bezprostředně. Nestačí, že ministerstvo financí je některými kauzami šokováno. Důsledkem těchto selhání je právě to, co nejen ČEZ jako lídra, ale celou energetiku zatěžuje a ještě dlouho zatěžovat bude.
Nic na tom nezmění ani pochybné přesuny v orgánech společnosti nebo audity zadávané těmi, kdo pochybné obchody realizovali. Vlk se má nažrat a koza zůstat celá, to je realita.
Nad ČEZ hodoval kdekdo
Období před krizí v roce 2008 vytvořilo z české energetiky a hlavního protagonisty ČEZ všeobecně lákavou kořist. Hostiny se účastnil kdekdo napříč byznysem i politikou.
Aktuálně jsou podmínky jiné, energetika zažívá slabá léta, ale paradoxně až nyní se pomalu ukazuje, co vše nekalého se v době hojnosti dělo a plánovalo dělat. Bohužel snaha ČEZ pokračovat ve strategicky pochybných, ale dlouhodobě účelově připravených obchodech přetrvává. Důkazem je připravovaný, úplně nadbytečný prodej stále mírně ziskové černouhelné elektrárny Dětmarovice s výrazným podílem prodeje tepla neznámému subjektu, který má problémy vůbec získat na nákup peníze. Nevynucený prodej uskutečněný za nejhorších možných podmínek na klíčovém trhu, za nevyjasněných podmínek další politiky EU a Německa (na podzim volby), a kdy výnos z prodeje pro ČEZ bude v rámci jeho cash flow zanedbatelný, je prostě chyba. I v energetice musí platit zdravý rozum a povídačky o výhodnosti prodeje na základě vnitřních ocenění jsou bez komplexního zhodnocení situace slabý argument. Vnitřní ocenění majetku ČEZ už tu jako argument párkrát bylo, výsledkem se ale ČEZ moc chlubit nemůže.
Situace je celkově o to vážnější, že české hospodářství stále patří v celém evropském prostoru mezi ty energeticky nejnáročnější a každé i to sebemenší pochybení v energetice má velký vliv na vývoj celé ekonomiky. Problém je i v tom, že si čeští politici s ambicemi tvořit koncepci naší energetiky jen těžko přiznávají pravdu, že hlavní vstupy a parametry (cena elektřiny) pro její vznik – nastavení správného energetického mixu – se již dávno vymkly jakémukoli jejich lokálnímu vlivu a jejich schopnost k prosazování vlastních zájmů v tomto v EU silně nacionalizovaném a silovém sektoru je mikroskopická.
Zásadně podceněná energetika
V České republice probíhá ve veřejném prostoru diskuse na téma i těch největších detailů makroekonomiky, rozpočtů, sazeb, ale energetika jako klíčový sektor naší ekonomiky je zásadně podceňována, a to i po takových politických přehmatech, jako byl solární boom v letech 2009 a 2010. Přitom důsledky špatných rozhodnutí české vlády nebo nutnost podřízení se některým evropským pravidlům v energetice mohou mít pro českou ekonomiku zcela fatální důsledky.
Žádný jiný sektor českého hospodářství by nepotřeboval tak odpolitizovat, oprostit od vlivu nejrůznějších zájmů a začít řešit problémy pragmaticky a od čistého stolu. Průhlednost dění v celém sektoru je dnes mizivá. ČEZ a další subjekty za poslední roky vybudovaly v energetice auru mimořádného postavení, kde rozhodují vyvolení a neplatí zdravý rozum. Opak je pravdou. Česká energetika potřebuje výrazný posun obsahově i personálně.
Důkazem je i fakt, že změna chápání hrozeb a rizik nenastala v očích našich politiků s podivem ani při rychlých změnách evropských podmínek na trhu s elektřinou – jako byl nedávný a, zdá se, tentokrát definitivní kolaps systému obchodování emisních povolenek. Přitom hmatatelným výsledkem těchto procesů je minimálně střednědobá destrukce nedávno dokončené, více než dvacetimiliardové investice ČEZ do plynové elektrárny Počerady, jejíž provoz bude za současných tržních podmínek nejen nyní, ale i v dohledných letech značně ztrátový.
Sled nečitelných, rozporuplných a těžko předvídatelných a mimořádně složitých kroků Bruselu, eurokomise, výborů EP a samotného Evropského parlamentu by měl být ve spojitosti s touto investicí ČEZ pro ČR mementem, ale opak je pravdou.
Česko, jedna z malých zemí Evropy bez zásadnějšího vlivu na evropskou politiku, plánuje za stále méně čitelných podmínek evropského trhu násobně dražší a mimořádně rizikovou dostavbu Jaderné elektrárny Temelín. Zasvěcený pozorovatel by řekl, že poté, co se děje v domácí, ale i evropské ekonomice, evropské energetice, pochybných obchodech z pera ČEZ s návazností na Temelín, bude v otázce dostavby česká politická reprezentace, úředníci MPO, ale i veřejnost a zástupci průmyslu výrazně obezřetnější než v minulosti. Není tomu tak. V sektoru, který je páteří ekonomiky, nárokuje dlouhodobou návratnost, strategii a všeobecnou odbornou diskusi, sklouzává diskuse i dnes k absolutní povrchnosti a populistickému vyzdvihování pseudopodpory domácího průmyslu, který bude v podmínkách EU vykoupen nutnými vysokými náklady do ekonomiky – garancí výkupní ceny. O tom už se ale nemluví.
Už vůbec v tomto kontextu nedává žádnou logiku tak tvrdošíjně plánovaný podpis předběžné smlouvy na dostavbu Temelína ještě do konce roku 2013. Přitom jde o rozhodnutí o nevyhnutelných nákladech v řádu jedné až dvou desítek miliard korun, a to i v případě konečného rozhodnutí o nerealizaci dostavby (tato částka odpovídá investici do poloviny nebo celého výkonu nové plynové elektrárny Počerady, tj. 840 MW). A je jasné, že elektřinu z nových jaderných bloků nebudeme potřebovat nejméně do roku 2030, ale ještě spíše ani do roku 2035. A i kdyby mělo dojít na velmi málo pravděpodobnou potřebu nových zdrojů výroby elektřiny již v roce 2025, každý ví, že existují v podobě plynových elektráren poměrně jednoduchá, rychlá a násobně levnější řešení. Nemělo by se zapomínat ani na těžební limity, možný rozvoj technologií včetně možného skladování elektřiny, ale i pokrok v těžbě břidlicových plynů ve světě.
V poslední době stále více zpráv naznačuje a poměrně přesvědčivě ukazuje, že ne všechno je v tuzemské energetické politice promyšleno do důsledků. Čeští politici jsou schopni maximálně „hasit“ vzniklé požáry, ale to už přináší vždy jen výběr mezi samými špatnými řešeními, která se nakonec mohou obrátit proti nim, resp. státu – všem daňovým poplatníkům (arbitráže solárních investorů, žaloby vlastníků klasických elektráren proti retroaktivitě při zavedení daně z emisních povolenek, atd.) Vše jasně ukazuje na to, že stát (MPO, MF, vláda jako celek) nemá úplně jasno, jakým směrem se má Česko v energetice vydat a co je vlastně ten správný směr. Česká energetika má v sobě obsaženo několik zásadních až systematických problémů, o tom není pochyb.
Michal Šnobr, odborník na energetiku, příznivec jaderné energetiky a minoritní akcionář ČEZ
