Čtení na víkend – „Nech mě snít, chci jen s tebou být, teď už můžeme spolu žít.“
Tímto citátem z pera rakouského romanopisce Huga von Hofmannsthala uzavřel před lety svou biografii „Můj život“ původem polský Žid a jeden z největších myslitelů současného Německa Marcel Reich-Ranicki.
Ve středu 18. září 2013 se touha po věčném snění, již slavný literární kritik vyřkl, naplnila. Reich-Ranicki zemřel ve věku 93 let, dva roky po milované ženě Tosii (Teofile), s níž sdílel nejstrašnější okamžiky života ve varšavském ghettu, kam byl z Berlína deportován, s níž přežil zimu a živoření v úkrytech po útěku z ghetta, ztrátu iluzí z komunismu v poválečném Polsku a konečně uznání po návratu do Německa v roce 1958.
Sám Reich-Ranicki se o svém životě, názorech na literaturu, divadlo, herce, lásku či postoje Němců k Židům rozepsal na pěti stech stranách. Je zásluhou jen a pouze jeho břitké mysli, že autobiografie patří dodnes celosvětově mezi nejčtenější díla v této kategorii.
V Česku ji vydalo v roce 2003 brněnské nakladatelství Větrné mlýny v překladu Marty Myškové.
Přinášíme vám z ní úryvky, které jsou nahlédnutím do mysli muže, který ovlivňoval po desetiletí germánský svět skrze noviny – vedl kulturní rubriky v časopisech Die Zeit a poté ve vlivném Frankfurter Allgemeine Zeitung – a v televizním „Literárním kvartetu“ naučil i prosté Němce, že vážná literatura může být vlastně docela zábava.
…
Co četl student berlínského gymnázia
(M. R. R. se narodil v polském Wloclawku, rodina se později přestěhovala k příbuzným do Německa.)
„Nikdy jsem nečetl více než v době, kdy jsem chodil na gymnázium. V každém berlínském okrsku byla městská knihovna a všechny byly vesměs dobře vybaveny. Ten, kdo se zajímal o literaturu, mohl tam najít všechno, co požadoval, také knihy současných a nejnovějších autorů. Nesměly se však půjčovat více než dvě knihy najednou. To mi nestačilo, ale tato potíž se dala lehce obejít. Dal jsem se zapsat do dvou městských knihoven najednou, do jedné v Schönebergu, do druhé ve Wilmersdorfu.
Dost přesně si dokážu vzpomenout, co všechno jsem znal ze světové literatury v době mé deportace z Německa na podzim roku 1938. Dnes už nejsem schopen vysvětlit, jak jsem to mohl stihnout, když jsem v průběhu pěti šesti let přečetl všechna dramata Schillera a většinu z Shakespeara, téměř všechno od Kleista a Büchnera, všechny novely Gottfrieda Kellera a Theodora Storma, několik velkých a rozsáhlých románů Tolstého a Dostojevského, Balzaca, Stendhala a Flauberta. Četl jsem Skandinávce, zejména Jense Petera Jacobsena a Knuta Hamsuna, celého Edgara Allana Poea, jehož jsem obdivoval, celého Oscara Wilda, který mě uchválil, a velmi hodně z Maupassanta, který mě bavil a podněcoval.
Pravděpodobně to bylo letmé čtení, určitě jsem mnohé nerozuměl. Ale přece: jak to bylo možné? Znal jsem snad nějakou metodu velmi rychlého čtení? Vůbec ne – a do dnešního dne žádnou takovou metodu neznám. Naopak, ať už tehdy nebo dnes, téměř vždy čtu pomalu. Když se mi text líbí, když je opravdu dobrý, pak vychutnávám každou větu a to mi zabírá hodně času. A co když se mi text nelíbí? Pak se nudím, nemohu se soustředit a najednou si všimnu, že jsem nezaregistroval celou stranu, a pak ji musím číst ještě jednou. Ať je text dobrý, nebo špatný – jde to vždy jen pomalu kupředu. (…)
Má četba byla ovlivněna nejen školou a divadlem, nýbrž také, ať nám to snad připadá jak chce zvláštní, nacionálněsocialistickou kulturní politikou. Objemné tištěné katalogy státních knihoven byly používány i nadále, jen vyřazené knihy byly vyškrtány červeným inkoustem; jména a díla Židů, komunistů, socialistů, pacifistů, antifašistů a emigrantů všeho druhu byla sice přeškrtnuta, ale bez problému i nadále čitelná. Byla to jména Mannů, tedy Thomase, Heinricha a Klause, byli to Döblin, Schnitzler a Werfel, Sternheim, Zuckamyer a Joseph Roth, Lion Feuchtwanger, Arnold a Stefan Zweigovi, Brecht, Horváth a Becher, byly to Seghersová a Lasker-Schülerová, byli to Bruno a Leonhard Frankovi, dále Tucholsky, Kerr, Polgar, Kisch a mnoho dalších autorů.
Napadá mě ovšem, že jsem tehdy vůbec neslyšel jméno největší důležitosti, jméno Franz Kafka. (…)
Velmi jsem uvítal tu záplavu červených čar. Teď jsem věděl, co si musím přečíst. Musel jsem si ovšem tyto nežádoucí a zakázané knihy nejdříve obstarat. To ale nebylo obzvláště obtížné. Při pálení knih v květnu 1933 spolykaly plameny jen v Berlíně údajně okolo 20 000 svazků, které pocházely převážně z knihoven. V jiných městech byl počet zničených knih asi menší.
Ať je to jak chce, této bezpochyby improvizované akci, která byla míněna především symbolicky, padla za oběť přirozeně jen část knih daných do klatby. Mnoho se jich zachovalo v knihkupectvích, v prodejnách nakladatelství, v soukromých knihovnách. Většina z nich skončila dříve nebo později v berlínských antikvariátech, kde jste je ovšem nemohl najít ve výlohách nebo na pultech. Ale majitel antikvariátu je odněkud rád přinesl a levně prodal, zvláště když zákazníka již znal.“
…
O životě ve varšavském ghettu
(M. R. R. tu pracoval jako překladatel židovské rady.)
„Středem ghetta vedla jedna z nejdůležitějších varšavských výpadovek, takzvaná západo-východní osa. Armáda měla o ni mimořádný zájem, (…) proto byla z ghetta vyjmuta. Tím se rozdělila obytná čtvrť přidělená Židům na dvě části: na takzvané velké a malé ghetto propojené nadjezdem, dřevěným mostem (ostatně vybudovaným a financovaným židovskou radou).
Německým hlídkám u tohoto mostu činilo potěšení, když s Židy, kteří tudy museli procházet, mohli nakládat zvláštním způsobem. Mnozí směli beze všeho projít, jiní byli sadisticky týráni. Procházel-li vousatý a pokud možno starší Žid, bylo mu poručeno: „Padesát dřepů!“ Nikdo z nich to nevydržel, všichni se po dvaceti nebo třiceti dřepech bezmocně zhroutili. Několik měsíců jsme bydleli bezprostředně u tohoto dřevěného mostu. A tak jsem z okna často pozoroval onen pochmurný cirkus, který se tam téměř každý den odehrával a jehož se stráže očividně nemohly nabažit. Brzy jsme si zvykli na noční střílení a výkřiky.
V ghettu, kdo by si to pomyslel, existovaly taxíky, nebyla to však auta ani koňské drožky, nýbrž něco na způsob rikši. Byla to jízdní kola, na něž vynalézaví lidé, zpravidla mladí technici, namontovali široká sedadla; stačila pro dvě osoby. Takovou jízdu na rikši si ovšem mohlo dovolit jen málo lidí. A veřejné dopravní prostředky? Uvnitř ghetta jezdila tramvaj tažená koňmi jako v minulém století: Byla vždy nabita k prasknutí – a proto jsme jí, moji přátelé a já, nikdy nevyužívali. Měli jsme strach ze vší, nejdůležitějších přenašečů skvrnitého tyfu; chodili jsme vždy pěšky.
Samozřejmě že většina ulic v ghettu byla vždy plná lidí – prázdnou ulici jsem v ghettu nikdy nespatřil, poloprázdnou jen zřídkakdy. Obávanému styku s jinými chodci se člověk nemohl vždy vyhnout: i na ulici bylo možné chytit veš, a tím také epidemii, která ve většině případů končila smrtí. Se smrtí se člověk v ghettu setkával na každém kroku. To je míněno doslovně: na okrajích ulic, především v ranních hodinách, ležela starými novinami sotva zakrytá mrtvá těla těch, kteří zemřeli vysílením, hlady nebo na tyfus a na jejichž pohřbení nikdo nechtěl vynaložit žádné prostředky.
K obrázku ulic v ghettu patřili i nesčetní žebráci: seděli na zemi opřeni o zeď domu a hlasitě naříkajíce žadonili o kousek chleba; jejich stav napovídal, že už velmi brzdy nebudou sedět, nýbrž ležet – přikryti novinami.“
…
O ztrátě rodiny
(M. R. R. přišel v plynových komorách o celou rodinu.)
„Tomu, co se teď odehrávalo, se říkalo ‚velká selekce‘: 35 000 Židů, tedy méně než deset procent počtu obyvatel ghetta před začátkem ‚přesídlování‘, dostalo žlutá ‚čísla života‘, která se musela nosit na prsou – k nim patřili hlavně ‚užiteční Židé‘, tedy ti, kteří pracovali v německých továrnách nebo v židovské radě. (…) My dva s Tosiou jsme dostali vytoužená ‚čísla života‘, protože mě jako překladatele ještě potřebovali – budou-li však Němci tato čísla také skutečně respektovat, o tom jsme nebyli přesvědčeni, to se mělo ukázat brzy: byli jsme zavedeni na náměstí, na němž se dnes nachází památník varšavského ghetta z roku 1947, a tam už stál připraven, jak to teď bylo obvyklé, trochu znuděný mladý muž s očividně zbrusu novým jezdeckým bičíkem. Tady se mělo zase jednou rozhodnout, máme-li se odebrat vlevo, tedy k překladišti – k vagónům do Treblinky –, nebo vpravo, což znamenalo, že smíme zůstat naživu, prozatím. Bičík se natočil na pravou stranu.
Moji rodiče už kvůli svému stáří – mamince bylo 58 let, tatínkovi 62 – neměli žádnou naději na ‚číslo života‘ a chyběla jim i síla a chuť se někam schovat. Řekl jsem jim, kam se mají postavit do řady. Tatínek se na mě bezradně podíval, maminka překvapivě klidně. Byla pečlivě oblečena: měla na sobě světlý plášť do deště, který si přivezla z Berlína. Věděl jsem, že je vidím naposled. A tak je mám oba stále ještě před očima: svého bezmocného tatínka i svou maminku v krásném trenčkotovém plášti z obchodního domu nedaleko berlínského chrámu Gedächtniskirche.“
…
O spisovatelích
(Jde o úryvek ze setkání s Annou Seghersovou, německou autorkou, která přijela do Polska, kde se po válce M. R. R. začal prosazovat jako kritik, odborník na německou literaturu.)
„Znal jsem všechno, co uveřejnila, a obdivoval jsem vedle Sedmého kříže také román Tranzit a několik jejích povídek, především Výlet mrtvých dívek. Proto jsem věděl, že metodické myšlení nepatří k silným stránkám této všestranně vzdělané autorky. Debatování nebyla Anna Seghersová příliš nakloněna, bylo jí asi trochu cizí. Nejsem si ani jist tím, že marxismus, jak se často tvrdilo, opravdu tak zapůsobil na její osobnost. V žádném případě nebyl schopen podstatně ovlivnit její myšlenkový proces. O tom svědčí i jiné články a promluvy: jsou to velmi různorodé a někdy půvabné práce. Skládají se však většinou – a to právě ty důležitější – jen z volně navzájem spojených úlomků, přesněji z pozorování, impresí a momentek, ze střepin, reflexí a vypravěčských pasáží.
Když jsme se ve Varšavě setkali, (…) trval náš rozhovor asi dvě hodiny. Připravil jsem si hodně otázek, snažila se ke všem přistupovat pozorně, ať už jí byly příjemné nebo ne. Ale dostával jsem jen nepřesné a nejasné odpovědi. Byla to spíše emocionální vyjádření, která mohla být případně pokládána za trochu poetická a pohádková.
Nakonec jsme se dostali k Sedmému kříži. Naprosto upřímně jsem vyslovil svůj obdiv novelistické kompozici románu. Anna Seghersová mi dala najevo svůj nesouhlas. To, co tady vychvaluji, není vůbec její dílo, kompozici prý převzala z Manzoniho románu Snoubenci. Důrazně mi doporučila, abych si tu knihu přečetl. Uposlechl jsem ji ještě v témže týdnu – a nenašel jsem žádnou analogii, která by stála za zmínku. Kompozice Snoubenců na ni možná hluboce zapůsobila, avšak jako vzor byl tento román rozpoznatelný jen pro ni samotnou.
Nicméně odkaz na Manzoniho bylo to jediné, co jsem si mohl vybrat z rozhovoru o Sedmém kříži. Jinak jsem slyšel jen banality a mezitím ubohé fráze. Hlavou mi probleskla myšlenka: tato skromná, sympatická žena, která právě beze spěchu žvaní mainzkým nářečím o postavách své knihy, tato důstojná a láskyplná žena svůj román Sedmý kříž vůbec nepochopila. Nemá ani tušení o rafinovanosti zde uplatněných uměleckých prostředků, o virtuozitě kompozice. V příštím okamžiku mě iritovala jiná myšlenka: existují statisíce, možná miliony lidí, kteří tento román, přeložený do dvaceti nebo třiceti jazyků, nejen četli, nýbrž i správně pochopili; existuje mnoho kritiků, kteří ho věcně, inteligentně a moudře vysvětlili a vyložili. Ale existuje jen jediný člověk, který ho napsal, který ho poeticky ztvárnil. (…)
V šedesátých letech mi vyprávěl Ernst Bloch, co se mu přihodilo, když byl v listopadu 1911 pozván v Garmischi k Richardu Straussovi na večeři. Strauss na něho zapůsobil dojmem obyčejného podnikavého člověka a spíše prostého požitkáře. Debatovalo se o Elektře, ale mluvil pouze mladý Bloch, zatímco Strauss jedl knedlíky a pil pivo a mlčel. Jen tu a tam cosi zabručel, což host mohl chápat jako souhlas. Byl to, řekl Bloch, ‚úděsný večer‘. Jednu chvíli ho napadla strašná myšlenka: tento Strauss, tento bavorácký konzument piva, ten dočista nic nepochopil ze subtilní, vybrané, delikátní, nádherné hudby Elektry. Při tomto konstatování se Bloch vesele zasmál, určitě sám sobě.
Co jsem si odnesl já z rozhovoru s Annou Seghersovou? Že většina spisovatelů nerozumí literatuře méně než ptáci ornitologii.
Neboť obvykle sice vědí, co chtěli přibližně ukázat a objasnit, čeho chtěli dosáhnout a co chtěli ovlivnit. Toto vědění jim zastírá pohled na to, co opravdu dokázali a vytvořili. Kritik tu je od toho, aby co nejdůkladněji a co nejpečlivěji zkoumal, co autor napsal. To, co autor může o svém díle říci jinak, bychom neměli ignorovat, ale ani brát obzvláště vážně.“
…
